Mladý muž ze skromných poměrů Oliver Quick (Barry Keoghan) se díky získanému stipendiu dostává na Oxford, kde se spřátelí s místním „zlatým chlapcem“, aristokratem Felixem (Jacob Elordi). Po údajné nehodě Ollieho otce chce Felix svého kamaráda povzbudit a na konci školního roku ho zve na své panství Saltburn, kde rod Cattonů sídlí snad staletí, obklopený bohatstvím a historickými relikviemi. Ollie zde potkává matriarchu Rosamund Pike a jejího muže Richarda E. Granta, ale i vrstevníky jako Felixovu sestru s tváří Alison Oliver a bratrance Archieho Madekwea.
Britský Parazit
Saltburn v určitém ohledu připomíná jihokorejského Parazita. Aristokratická rodina, do níž Ollie přichází, je v důsledku své odtrženosti od světa a jeho problémů naivní a čistá, ale také bezohledná a neschopná empatie. To jsou, alespoň podle mnoha vypravěčů napříč časem a prostorem, typické vlastnosti vyšší třídy, jež nikdy neměla potřebu ani důvod chápat druhé. Akty benevolence, filantropie a charity jsou gesta, o jejichž dobrotě a hodnotě se mechanicky učila. Jedná se o nezbytnou obrannou taktiku, pokud spodina nemá začít na náměstích zase jednou stavět gilotiny.
Zbytek existence těchto lidí je založený na vyvalování se na svých panstvích a mžourání do slunce. Jsou pak unikátně bezbranní vůči manipulaci, pokud se podaří překonat všechny fyzické a společenské bariéry, jež je před námi chrání. Jejich svět je zdánlivě neviditelně, zato všemocně izoluje od všeho nebezpečí v míře, kdy jsou na individuální rovině takřka bezmocní. A čím víc se Ollie dostává do jejich středu, tím víc se mu otevírá možnost chopit se příležitosti a urvat z jejich bohatství a společenského statusu, co se dá.
Na jednu stranu ho tito lidé živí zcela nezištně, neměl by tedy cítit jinou emoci než vděk. Ale brzy si může všimnout, jak málo pro ně znamená – Ollie není první „chudák“, jehož vzali na nějaký čas na milost, jedná se zřejmě o běžnou kratochvíli. A na chování vůči dalším hostům může snadno postřehnout, jak rychle zájem a štědrost jeho chlebodárců pomíjí. Opotřebovaný člověk může zmizet ze dne na den, aby o něm v domácnosti nepadlo už ani slovo. Ollie není ničím jiným než roztomilým štěňátkem, s nímž si rodina hraje tak dlouho, než příliš vyroste a skončí zpátky v útulku. Tiká mu tedy přidělený čas a on se zdánlivě musí rozhodnout, jestli si užije příjemných pár letních okamžiků, nebo jestli se pokusí využít situace naplno.
Zhruba v půlce stopáže (následující informaci lze považovat za spoiler, byť se jí netají ani propagační materiály filmu) nám však začne být jasné, že Oliver není tak bezelstný, jak chtěl, abychom si mysleli, že je. Má ten luxus být vypravěčem příběhu, tudíž před námi ledasco zatajuje. Jak však postupuje čas a roste jeho sebedůvěra, ztrácí potřebu se přetvařovat. Dozvídáme se například, že není chudák z rozbité rodiny alkoholiků a drogových dealerů, jak tvrdil, ale že pochází z celkem pohodlně zaopatřené střední třídy s milujícími rodiči, o něž sám nestojí. Opravdu je tedy na místě, aby se užíral nespravedlností aristokratického bohatství? Nemá se prostě smířit s tím, co má, když jsou jeho základní potřeby naplněné?
Boj dobra a zla hledejte jinde
Je dobře, že Fennell odmítá nabídnout kontrast zkaženého bohatství a poctivé chudoby, Ollie tento ideál rozhodně nesplňuje. A ani nemůže, alegorie společenské nerovnost by činila chybu, kdyby argumentovala tím, že chudší lidé si zaslouží víc, protože jsou „hodní“. Neférovost dělení plodů celé naší kultury nesouvisí s morální čistotou jednotlivých lidí. Na rozdíl od již zmíněného Parazita je vzhledem k Oliverovým činům v poslední třetině stopáže prakticky nemožné fandit mu. Pokud nás Fennell přesvědčí o tom, že by svět měl fungovat jinak, neděje se tak v jeho prospěch, ale jemu navzdory. Zbavit se je potřeba jak Cattonů, tak i Olivera, a to přemazáním společenské struktury, která jim dovoluje vzniknout.
Kritické reflexe jsou však rozpolcené ohledně toho, jak je snímek úspěšný. Společenské satiry různé sofistikovanosti a zábavnosti jsou poslední roky všudypřítomné a už zkrátka nestačí nabídnout dobrou myšlenku. Důsledné či nějak chytlavé musí být konkrétní provedení a v tomto ohledu si Saltburn nezískal každého. Někomu chybí psychologicky přesvědčivější postavy, jiným pevněji navázané vztahy. Snímek je kritizovaný za topornost, doslovnost, deklamativnost a neoriginalitu. Rovina osobních citů, o nichž nás Oliver nechá pochybovat, není rozvinutá v rovině, kdy by bylo lepší ji opustit a věnovat se dotažení jiných aspektů.
Saltburn je pro mnohé vítězstvím stylu nad substancí. A je to jistě pravda, když se na konci spouští montáž, jež nám ukazuje věci, které už jsme si pravděpodobně dali dávno dohromady. A když Ollieho monolog velmi doslovně vysvětluje témata a motivy. Plácá dohromady důležitě znějící fráze, které odhalují spíš to, jak nefunkčně Saltburn míchá intimitu s přesahem. Když se to děje, musíme si připustit, že nejde o tak chytré a promyšlené dílo, jak si Fennell možná myslí.
Ale stejně jako v případě o něco čistší Nadějné mladé ženy výsledek působí jako přesvědčivá manifestace společenské agrese. Zatímco posledně šlo o agresi ženy drcené patriarchátem, jež lapá chtivé muže do pastí, nyní to je člověk v zajetí touhy nejen po bohatství, ale i po příslušnosti k vyšší třídě jako takové.
Saltburn krásně vypadá. Švédský kameraman Linus Sandgren, proslavený hlavně prací na filmech Damiena Chazellama, zaplňuje obraz vyvedený v archaickém akademickém formátu řadou dekadentních kompozic, vysoce kontrastních barev i hry s odrazy a stíny. Rozhodně dává smysl, pokud někdo při sledování bude mít pocit přestřelené manýry.
Saltburn je rozhodně typem filmu, který si koleduje o to být odmítnutý pro svou chtěnost a vyumělkovanost. Navíc pokaždé, když se okolo filmu objeví aura díla, na něž je třeba mít názor, tak se jakákoli záminka k vymezení nastokrát zveličí. „Tohle je ta věc, kterou jsem musel vidět? To jako vážně?“ Pokud v sobě však najdete trochu vstřícnosti a film vám padne do noty, čeká vás celkem zábavná a místy dokonce černohumorná dvouhodinovka.
75%
Další z řady satirických dramat o společenské nerovnosti. Vedle Parazita, Glass Onion, Menu a Trojúhelníku smutku si Emerald Fennell ukousla poněkud velké sousto a rozdělila publikum. Jedná se o další chytlavou a komplikovanou sondu do problémů našeho světa, nebo o vychtěnou manýru? Milovníci čistých vizí, jež krásně zapadnou dohromady, budou asi trpět, pokud vám ale nevadí hravost, která ne vždy někam vede, máte šanci si výsledek užít.