Nicolas Cage vás v bizarním To se mi snad zdá navštíví ve vašich snech. A ztratí se v nich

Jen těžko byste hledali méně výrazného člověka, než je doktor Paul Matthews (Nicolas Cage). Učitele na místní univerzitě ignoruje jeho rodina, studující, kolegové i pár přátel – pokud tedy o nějakých může být řeč. Proto je tak zvláštní, když se najednou začne objevovat ve snech lidí, jež zná, i těch, s nimiž se nikdy nesetkal.

Jednalo se o dobře zaopatřeného člověka s pohodlnou prací v oboru podle jeho volby, což ho v mnoha ohledech činí privilegovanějším člověkem, než je většina z nás. Ve vlastních snech však mířil výš. K tomu být „někým“. Chodit na vyhlášené sešlosti. Vydat knihu. Nyní se k tomu otevírá cesta, i když tím nejméně předvídatelným způsobem. Stává se nejznámějším člověkem na světě a doufá, že náhlý zájem řádně využije.

Samozřejmě je tu ale ten problém, že je neskonale nudným a nepříjemným člověkem pracujícím v oboru, který nezajímá nikoho mimo akademii. Najatý tým mediálních expertů nemá mnoho lepších nápadů, než aby Paul začal ve snech prodávat sprite a trhnul nějaké peníze, což však samotný profesor nemůže jen tak udělat. Navíc mu to přijde ponižující a nehodné jeho postavení.

Vadí mu také, že jeho přítomnost ve snech je zcela pasivní – prostě v nich stojí a rozhlíží se okolo sebe. Proč ho nikdo nevidí třeba jako superhrdinu? Přesto je pěkné stát se celebritou. Tedy do té chvíle, než jeho stín začně spáče ve snech vraždit a různě napadat. Na rozdíl od Freddyho Kruegera se jeho oběti z nočních můr probouzí, tím naštvanější však jsou. Svět se nejprve snaží uvěřit, že Paul je ve všem nevinně, nicméně trauma z ultimátního násilníka narůstá. Z Paula se stává persona non grata všude, kde se objeví. Navíc s ním začne ztrácet trpělivost i jeho manželka (Julianne Nicholson).

Jedná se o jeden z těch námětů, jež po přečtení synopse nebo po zhlédnutí traileru velmi snadno lákají. Nápad to je šílený a ne zcela okoukaný, ale také velmi jasně pochopitelný a divácky vstřícný. Představený fenomén sice nikdy nikdo nezažil, přesto je pro nás snadné si tuto situaci představit a začít spekulovat. Jak bychom se v ní zachovali a co by pro nás znamenala? Jedná se o ideální návnadu, když chcete publikum zaháčkovat. Ale také nese své nebezpečí.

Při vyslechnutí námětu začneme v hlavě okamžitě skládat vlastní scénáře, což vede k větším a specifičtějším očekáváním. Je toho tolik, co nás začne zajímat! Jak zareagují vědci, budou chtít Paula někde zamknout a zkoumat? Jak náboženští lídři, kteří v něm můžou najít svého proroka? Kolik filosofů pocítí potřebu vytvořit nový ideový systém? Je tolik směrů, jimiž se vydat. Tolik otázek, které zodpovědět. A když se pak ukáže, že snímek s žádným z těchto prvků nepracuje, může jít o frustrující zjištění. „Vážně jsi vyplýtval tak skvělý námět, Krisi, aniž bys důsledně prozkoumal jeho zákruty? Tak to teda ne!“

Tím spíš, že Paul je vysokoškolský pedagog přednášející o evoluci, měl by si tedy alespoň pokládat hlubší otázky a snažit se nějak tomu všemu přijít na kloub. Nic z toho však nedělá. Stará se jen o to, aby mu konečně někdo zaplatil vydání jeho knihy. V jistém ohledu to dává smysl – zajímá ho čistě pozornost, kterou najednou získal, veškerou racionalitu háže za hlavu. Takový to je člověk. Což však neznamená, že budeme jeho postoj sdílet a nebudeme zklamaní.

Reakce celého fikčního světa nepřesahují mediální zvědavost. Nezbývá než přijmout, že Borgli nemá potřebu událost zkoumat v její logistické komplexitě. Představený extrém slouží pouze jako prostředek k charakterové studii protagonisty, a to jen v rámci těch konotací, které si režisér vybral. Úplně jako v jeho předchozím filmu Je mi ze sebe špatně, jehož ústřední figura si záměrně přivodila vážné onemocnění jen proto, aby upřela pozornost svému partnerovi. I tehdy bylo důležitější, co to říká o ní jako o člověku, než jak funkčně je ona událost zasazená do svého světa.

Paul si zjevně přeje získat uznání a respekt. Přestat být přehlíženým učitelem a podpantoflákem, jemuž se druzí posmívají za to, že přijal příjmení své ženy a žije s ní v jejím rodném domě. Na tom by nemělo být nic špatně, je však jasné, že jeho mužství tím trpí stejně jako kariérní stagnací. Zhruba jako v nějaké bajce se mu jeho přání splní nastokrát, aby pochopil, že co chtěl, nebylo tím, co potřeboval.

Nejde o sympatického protagonistu a není snadné stát na jeho straně. Není přímo antihrdinou jako v případě Je mi ze sebe špatně, na to je Paul moc pasivní a nijaký. Spíš nás irituje a je nám z něj trapně (jde vskutku o těžký film pro ty, kteří ve filmech silně prožívají trapnost). Jeho malichernost, rostoucí panovačnost, následná dětinská radost z pozornosti a konečná sebelítost nejsou ničím vyvážené, což je riskantní, i když během posledních sezón již ne zcela originální volba.

Nemáme tedy mnoho důvodů sdílet jeho bolest a přát mu úlevu. Jeho sledování nese skoro masochistický dojem, aniž by bylo jasné, k čemu by nám měl sloužit. Nicolas Cage je v hlavní roli na jednu stranu skvělý. Nesnesitelnost a ubohost Paula jsou hmatatelné a těžko si představit, kdo jiný by dal téhle postavě srovnatelný náboj. Zachází to však do takového extrému, že ho snadno shodíme ze stolu jako karikaturu a uzavřeme se před sebereflexí, k níž bychom asi ideálně měli dojít.

I když přijmeme, že dané události máme číst předně jako podobenství, Borgli nám odmítá vysvětlit jeho mechanismus, což je zásadní problém snímku. Tím nám brání v tom ho během sledování pohodlně dekódovat. Je Paul nějak zodpovědný za své chování ve snech druhých, nebo je obětí zvrácené hříčky osudu či davové psychózy?

Nakonec se dozvídáme odpověď, příběh však není vystavěný tak, aby nám tento „zvrat“ dopřál radost z nových zjištění. Zkrátka se potvrdí jedna ze dvou možností a film může skončit. Kdyby v tom bylo jasno celou dobu a režisér podle toho rozvíjel vyprávění, možná by dosáhl lepšího výsledku. Kritika korporátního světa a hyperkapitalistického prostředí vyznívají zcela naprázdno a povrchně, jako by je tvůrci nalepili do scénáře na poslední chvíli jen proto, že jsou v módě.

To se mi snad zdá na první pohled rozhodně připomene tvorbu Charlieho Kaufmana a srovnávání s V kůži Johna Malkoviche je nevyhnutelné. A taky nešťastné, protože pak zjistíme, že Borgli se oproti tomuto čtvrt století starému filmu příliš neposunul a v nejlepších chvílích se blíží ke stejnému zážitku. Navíc když se podíváme, kam se od té doby posunul samotný Kaufman, začne To se mi snad zdá už během své premiéry působit poněkud zastarale a překonaně.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku 2023 podle databáze Kinoboxu.