V historické frašce 1670 vykrádají Poláci, co se dá. Ale dělají to dobře!

Jan Pavel (Bartlomiej Topa) přemýšlí většinu času nad tím, jak vyzrát nad svým sousedem a konkurentem, který během jeho finanční tísně odkoupil půlku Janovy vesnice. Jeho zcela laxní manželka Zofia (Katarzyna Herman) už mu dala neschopného dědice, zatímco druhý syn (Michal Sikorski) je mocichtivým klerikem.

Dcera Aniela (Martyna Byczkowska) jako jediná v rodině projevuje známky inteligence a zájmu o svět okolo sebe, její rodiče však přemýšlí jen o tom, jak ji co nejlépe provdat. Ona pokukuje spíš po litevském kovářském pomocníkovi Maciejovi (Kiryl Pietruczuk), jenž je v Polsku na výměnném pobytu.

Můžete se těšit na plejádu sebeshazujících národních vtípků, dvojsmyslných narážek na současnost a výsměch lidskému zpátečnictví. Jedná se o pseudomockument, tedy formát využívající přiznaně falešnou dokumentární stylizaci aplikovanou ve zcela absurdním kontextu. Dokumentární štáb samozřejmě nemůže sledovat polské šlechtice pozdního 17. století a v samotném vyprávění nakonec žádný dokumentární štáb ani není – postavy se jako by obracejí na kameru a komentují dění, dokonce se kvůli jejich monologům zastavuje děj, přestože není přítomný nikdo, kdo by je poslouchal.

Jde o absolutní formální mišmaš, z nějž by měl určitě radost Umberto Eco. Mohl by jeho prostřednictvím snadno demonstrovat, že publikum intuitivně rozumí vyprávění i tehdy, kdy jeho konstrukce z principu nedává smysl. V případě 1670 pomáhá i precedent – podobné přístupy k naraci už jsme viděli a postupně se naučili je přijímat. Zásadní byl v tomto ohledu Gervaisův Kancl a jeho propracovanější americký remake. Oba začaly jako relativně standardní mockumenty a postupně intenzivněji narušovaly formální pravidla a zvyklosti. Publikum se přesto nikdy neztratilo a vznikl celý unikátní subžánr, do nějž se nyní 1670 hrdě řadí.

Co seriálu chybí, je jakýkoliv druhý plán. Formát Kanclu neexistoval jen pro konstrukci vtipů, jeho prostřednictvím se skvěle komentovala fádnost korporátního života a tíživost pohybu ve světě, kde se není jak realizovat. Skupina zcela nezajímavých lidí představuje svou pracovní rutinu neexistujícímu štábu, přestože chybí jakýkoliv důvod, proč by ji někdo měl sledovat. Ale právě o to jde. Zpoza kancelářských srandiček, naschválů a malicherností pak vykukují i křehkost a lidskost.

Tento princip významně aktualizoval populární film a následný seriál Co děláme v temnotách. Novozélandský excentrik Taika Waititi v nich sledoval skupinku unuděných upírů, jak se pokouší zorientovat v 21. století a musí krotit představy o své elitní výjimečnosti. 1670 se snaží o něco podobného, jedná se však o mělčí dílo. Má sice satirický osten, nicméně jen ve velmi povrchní rovině.

Kritiky se dočkávají jen ty nejobecnější společenské nešvary. Poláci jsou bigotní a mají pro Slovany typický komplex národní méněcennosti. Obzvlášť vůči komukoliv ze Západu. Ješitnost a hrabivost u nich vítězí nad zdravým rozumem. Píle a kvalita nejsou oceňované. To je prakticky nekontroverzní souhrn tvrzení, s nímž se ztotožní každý, i když z různých důvodů. Skoro se zdá, že tvůrci se pro satiru rozhodli jen proto, že zvolený formát k ní nevyhnutelně vede, přestože jejím prostřednictvím nemají co říct.

Největší výtkou je však neschopnost přiblížit jakoukoliv postavu. Mockumentární formát je skvělý právě ve chvílích, kdy uprostřed našeho povýšeného smíchu najednou jakoby odnikud prosákne kus empatie a nám nezbývá než se proti vlastní vůli do postavy vcítit. Michaelem Scottem pohrdáme jako jednou z nejtrapnějších postav televizní historie, především v americkém podání Steva Carella v něm přesto nacházíme i ztrápené vnitřní dítě, které přišlo o veškeré sny a topí se v moři vlastní podprůměrnosti. Jan Pavel je prostě blábolivý idiot neschopný základních úvah a není se s ním jak ztotožnit. Smějeme se mu jako nesmyslné figurce a nic z něj nevyplývá.

Kovářský pomocník Maciej má blízko k pozici Jima z Kanclu, tedy víceméně nejnormálnějšího člověka v místnosti, s nímž se nejsnáz identifikujeme. Nicméně i jemu chybí jakákoliv vlastní osobnost a předně jakákoliv chyba. Všechny postavy jsou jen karikatury definované jedinou vlastností, jež postrádají konzistentní motivace a agendu. Proto jde o bezpečný a neškodný zážitek, u nějž nikdy nehrozí, že bychom se cítili terčem zobrazené kritiky.

To jsou všechno důvody, proč 1670 zkrátka nemá na to být výjimečným dílem, které se zaryje do paměti. Ale to je laťka, kterou není nutné nastavovat pro každý zábavní produkt. Poláci si vytyčili trendy formát a dokázali natočit komediální seriál, který funguje v mezinárodním kontextu. Výprava je na hraně toho, co snese diváctvo zvyklé na americké produkce. Humor je univerzální a čitelný. Zrovna my, Češi, musíme jistě lépe než kdokoliv chápat, že něco takového není jen tak. Sice se rádi konejšíme tím, že náš humor je moc specifický pro úspěch mimo zdejší kotlinu, ale to je samozřejmě nesmysl. Zkrátka neumíme točit komedie tak, aby zaujaly publikum, jež nezná české celebrity.

Režiséři Maciej Buchwald a Kordian Kądziela se scenáristou Jakubem Rużyłłem to však dokázali. V 1670 není jediný nápad, jediný vtip, jediná postava, jež by nesly stopu originality a nápaditosti. Jedná se o celkem infantilní pošťuchování. Náznaky nějakého smyslu jsou zde prostě proto, že je s sebou námět a formát automaticky nesou, nejsou rozpracované. Absolutně vše jde vystopovat ke zdroji a přijít na to, odkud si to tvůrci vypůjčili. Ozkoušené prvky jsou však seskupené zručně a s citem. Úspěchu na mezinárodní scéně jistě pomáhá i kvalitní anglický dabing na Netflixu. Pro našince je přítomný český dabing, byť typicky nižší úrovně. Jedná se zkrátka o důkaz, že někdy prostě stačí vymyslet funkční koncept a zručně ho dát do kupy.

1670 můžete zhlédnout na Netflixu. Podívejte se i na žebříček nejlepších seriálů této platformy podle databáze Kinoboxu.