Woody Allen se na konci kariéry snaží o Zásah štěstím, chceme od něj však trochu víc

Velký návrat a možná zároveň i konec? Ohledně sklonku kariéry Woodyho Allena panovala v posledních letech řada otazníků. Veřejné praní špinavého prádla s bývalou partnerkou Miou Farrow a prapodivné rodinné vztahy zpomalily Allenovo frenetické pracovní tempo. I kvůli covidovým omezením tak newyorský režisér a scenárista v letech 2021 a 2022 nepřišel s žádným filmem, což se mu od začátku kariéry v 60. letech nestalo.

V předloňském rozhovoru pro španělský deník La Vanguardia dokonce uvedl, že možná s filmařinou skončí úplně a zaměří se na psaní románů. Nedlouho poté však došlo k vyvrácení těchto tvrzení a naopak na lákání na Allenův jubilejní 50. snímek, který filmařská legenda natáčela v Paříži, poprvé v cizím jazyce.

Jak se v poslední půldekádě stalo zvykem, Allen opět spojil síly s kameramanskou legendou Vittoriem Storarem (Apokalypsa, Poslední císař, XX. století) a výsledkem je nádherně nasnímaná Paříž i v dlouhých, pečlivě komponovaných záběrech zachycené patálie milostného trojúhelníku. Příběh Zásahu štěstím si bere osudovost z Match Pointu (2005), vztahový propletenec z Café society (2016) a lehkonohou hravost z Deštivého dne v New Yorku (2019). Navzdory francouzštině jde Allenův rukopis poměrně snadno rozpoznat a snímek svým malým měřítkem jasně zapadá do pozdní fáze tvůrcovy kariéry.

Hlavní hrdinkou vyprávění je mladá, krásná, inteligentní, ambiciózní a zdánlivě tedy po všech stránkách dokonalá Fanny (Lou de Laâge). Zřejmě i proto si ji tajemný boháč Jean (Melvil Poupaud) vzal a jeho přátelé o ní hovoří jako o ukázkové „trophy wife“. Fanny se nechce spokojit s osudem obdivované paničky v domácnosti, avšak nejasné podnikání jejího manžela jí umožňuje v klidu pracovat v galerii a zároveň být součástí pařížské smetánky.

Křehkost takového stavu ukáže náhodné setkání s jejím spolužákem z vysoké školy. Spontánní a bohémský Alain (Niels Schneider) Fanny uhrane svou bezprostředností a ne náhodou je samozřejmě ironií, že tématem jeho chystané knihy jsou právě ironie a náhoda. Po letech snad až příliš strojeného života se mladá žena najednou cítí plná energie; její milostné vzplanutí však majetnický Jean rozhodně nepřejde jen tak stejně jako riskantní pátrání Fannyiny matky Camille (Valérie Lemercier) po hříších jeho minulosti.

A to je vlastně všechno. Čitelný příběh je ozvláštňovaný černohumornými momenty a chytrými dialogy, pomocí nichž Allen vždy dokázal poutavě odvyprávět i předvídatelné scény. Díky několika nečekaným zvratům uběhne hodina a půl stopáže velmi příjemně, a když už místy Allen jede na volnoběh, zachraňuje ho Storarova virtuozita podpořená náladotvorným svícením.

„Je děsivé, jak život ovlivňuje štěstí. Nejlepší je se tím vůbec nezabývat,“ dozvídáme se ke konci a dočkáme se též poučení, že i toho největšího pragmatika nakonec dožene náhoda a nepředvídatelnost a že se život ani láska nedají úplně nalajnovat. Inu, dobrá, ale co dál? Zdá se, že nic moc. Allen do své dlouhodobé fascinace Paříží přimíchal přehledný poutavý příběh, špetku vypravěčské jízlivosti a nakonec i trochu hitchcockovského napětí a důležitosti náhod.

Podívat se můžete i na náš žebříček nejlepších filmů čerstvě skončeného roku.