Případ temnější než kdy dřív. True Detective se vrací s Jodie Foster a v plné síle

Zatím žádný ze sledovaných případů nebyl tak temný, což platí doslova. Ocitáme se totiž na Aljašce, kde právě začínají vánoční svátky, s nimiž přichází i polární noc trvající několik měsíců. S výjimkou několika málo vzpomínek během osmi hodin stopáže neuvidíme denní světlo. A to je pořád ten z méně depresivních problémů, jež tento pochmurný příběh ovládnou.

Na vylidněnou vědeckou stanici je totiž povolána místní nekompromisní a nepříliš populární detektivka Liz Danvers (Jodie Foster), aby vypátrala, kam se všichni poděli. Na místě nachází jen jediný uřízlý lidský jazyk. Ten navazuje na starší vraždu místní ženy, jež je velmi důležitá pro bývalou kolegyni Denvers, stejně konfliktní a svéráznou Evangeline Navarro (Kali Reis). Vyšetřovatelky, jež k sobě měly kdysi zřejmě blízko, se poslední dobou ze zatím nejasného důvodu jedna druhé vyhýbaly. Nutnost zakopat válečnou sekeru a pracovat opět společně přijímají jen s výhradami.

Vypátrat zmizelé vědce naštěstí není zase takový problém. Místní žena je nalézá uprostřed ledové pláně na jedné hromadě, nahé, s vyděšenými výrazy a nepochopitelnými zraněními. Krev tekoucí z uší, vlastnoručně vyškrábané oči, tajemné znamení vyryté na čele a šaty poskládané opodál v úhledných komíncích. Tohle budou jistě veselé Vánoce!

Zatím nepříliš známá režisérka a scenáristka Issa López se svého úkonu chápe velmi svědomitě. V některých ohledech následuje vzorec představený předchozími řadami, v jiných se nebojí vložit do příběhu své vlastní ingredience. Její Temný případ je například mnohem mystičtější, než byl kdy dřív. Po první epizodě musíme navážno počítat s možností, že do dění zasahují nadpřirozené síly. Popřípadě máme co do činění s nějakým šíleným vládním experimentem vyvolávajícím kolektivní halucinace.

Přestože byl Temný případ už v minulosti plný rozjímání nad metafyzikou, náboženstvím a hodnotami, jež přesahují lidský život, možnost skutečného vykročení mimo racionalitu nebyla nikdy tak přítomná jako nyní. A nepůsobí to ani trochu nuceně či chtěně. Pohybujeme se ostatně ve světě věčné tmy, kde se Američané stále střetávají s původními obyvateli a jejich tradicemi – sama Navarro má indiánské kořeny, byť se jimi příliš nezabývá.

Má je i adoptivní dcera Denvers (Isabella LaBlanc), jež se naopak se svou etnickou identitou ztotožňuje stále víc a k nelibosti matky se účastní protestů proti ničení místního životního prostředí. V jeho důsledku se prý především v indiánské komunitě šíří nebezpečné nemoci. Jak vidno, vyvstává tu řada konfliktů, jež mohou zasáhnout i do našeho vyšetřování. A to je teprve začátek.

Předchozí antologie rozvíjely nechronologické vyprávění první série, takže se dění odehrávalo ve dvou, někdy i ve třech časových liniích. López od tohoto postupu velmi rozumně zcela upouští a vypráví ucelený příběh. Je sice silně ovlivněný událostmi, chybami a hříchy minulosti, ty však objevujeme buď v dialozích, nebo formou několika málo standardních flashbacků. Pro tu část publika, pro niž byly skoky v čase základním kamenem Temného případu, půjde o zklamání. Možná ale právě potřeba tvůrců se v tomto ohledu překonat vedla k přetržení vztahu s publikem.

Jiný aspekt, který si diváctvo zamilovalo, je naopak dotažený na maximum. Temný případ nebyl nikdy důsledným procedurálním dramatem. A nebyl ani zvlášť originální, kdybychom se příběh pokusili jednoduše převyprávět. Nicméně každý prvek byl realizovaný s opulentně manýristickou barokní důsledností, jako by každá postava nesla na svých bedrech osud celého lidstva a každá překážka byla zastávkou na křížové cestě. O to rozhodně nejsme ochuzení ani tentokrát.

I proto bylo vždy tak snadné Temný případ parodovat – jedná se o vědomě přepjaté dílo, které pokaždé balancovalo nad propastí nechtěné směšnosti. V rukách zručných filmařů a ústy skvěle vybraných herců se však daří strhnout nás na správnou stranu. Pro všechny postavy se vyšetřování brzy stane událostí nerozdělitelně propletenou s jejich životními pochybami i sny, stejně jako alegorií existence jako takové. všechno je tak velké a tíživé, jak jen může být. A přes občasný (a překvapivě vydaření) náznak černého humoru vše dostáváme naservírováno s kamennou tváří.

Tvůrci sami ví, že je jejich svět tonoucí v moři temnoty svou nekompromisností trochu absurdní. Mají však důvěru, že to pochopíme i bez toho, aby nás na to neustále upozorňovali. I když se Temný případ vždy dočkával rozborů jako hluboké filosofické dílo, možná je o kus lepší brát ho jako dokonalou žánrovou hříčku, která především hraje na efekt, což je naprosto v pořádku. I zde se budeme moct dohadovat o spoustě věcí od etnického soužití až po metafyziku. Skvělá je i genderová inverze našich hrdinek, jež mají mnohdy móresy typických hypermaskulinních detektivů, což je někdy rámováno kriticky, někdy mírně komicky.

V první řadě tu však máme neskutečně efektní dílo, které skvěle vypadá, zní, na hereckou chemii je radost koukat a pomalému, ale nikdy nudnému vyprávění je snadné zas a znova propadat. Noční krajina se nestane stejným fenoménem jako první řada, ta vstoupila do jiného prostředí a nálady. Dokonale naplnila dobovou poptávku a stala se milníkem. Ale víte co? Čistě jako povedené vyprávění je čtvrtý Temný případ dost možná nejlepší zářez tohoto seriálu.

Noční krajina si premiéru odbyde už za týden na HBO Max. Zatím si můžete připomenout žebříček nejlepších seriálů podle databáze Kinoboxu.