Slováci nám dávají pohádkovou lekci. Tři zlaté dukáty jsou vším, čím Klíč svatého Petra nebyl

Panovnice Julie (Katarína Krajčovičová) chtěla učinit dobrý skutek a nehledě na varování svých poddaných, že se jedná o zlou čarodějnici, navštívila svou tetu na smrtelném loži. Důvěra se jí však nevyplatila – šlo o léčku, v níž se jí zapšklá žena pokusila pod pohrůžkou kletby vnutit svého syna za manžela. Julie odmítla a pokusila se vyplatit ze zajetí. To její tetu urazilo a proklela ji k věčnému spánku, zatímco sama zdědila její panství.

Ze škodolibosti vložila i titěrná zadní dvířka, jak kletbu zlomit – Julie se jednou za sto let probudí a nabídne prvnímu člověku, jejž potká, jeden ze tří zlaťáků. Když najde někoho, komu nezáleží na penězích a zlaťák před utracením vrátí, může se i Julie vrátit do světa živých. Po dvou neúspěšných pokusech se v roce 1900 setkáváme se šviháckým bačou Jurajem (Ladislav Bédi), po němž pokukuje každá holka z dědiny. On má však oči jen pro horizont, za nějž by se rád vydal – až do Ameriky, kde by začal nový život. A k tomu by se mu takový poctivý zlaťák rozhodně hodil! Protože ale střádá, na rozdíl od předchozích obdarovaných minci neutratí hned a Julie může vedle něj trávit nějaký čas a pokusit se ho popostrčit správným směrem.

Tři zlaté dukáty začínají scénou, v níž kronikář zapisuje vyprávěný příběh a při bližším pohledu si můžeme všimnout, že prsty, v nichž drží pero, má potřísněné od inkoustu. To je sám o sobě nicotný detail, nicméně už v těchto prvních vteřinách se tím slovensko-česká pohádka stává propracovanější než štědrovečerní Klíč svatého Petra.

Vypravěč také okamžitě zasazuje příběh do konkrétní doby, nejprve do roku 1600, čímž se vzdává zasmrádlého kýčovitého bezčasí tuzemských pohádek. Jistě tak nečiní s důsledností skutečného historika, přesto je obrovský rozdíl, když má film vytyčené nějaké stylistické mantinely. Stejně tak je roztomilé (a edukativní) slyšet postavy dohadovat se v sedmnáctém století o Giordanu Brunovi nebo snít v devatenáctém o emigraci do Ameriky. Příběh je díky tomu ukotvený a má automaticky jistou hloubku a váhu. Díky skoku v čase se pak před tvůrci otevírá možnost hrát si s proměnou dobového stylu. A nakonec i uvažování – příchod aristokratky navyklé na absolutní vládu nad negramotnými nevolníky do rodícího se dvacátého století otevírá zajímavý konflikt střetu dvou světů.

Tvůrci necítí stejný odpor k filmovému jazyku jako Karel Janák, který během svého celovečerního filmu nesdělil jazykem kinematografie jedinou informaci a jeho pohádku sunuly dopředu výhradně toporné deklamace postav staticky rozestavěných před kamerou, jako by se jednalo o scénář rozhlasové hry, který omylem doputoval do špatné instituce média veřejné služby.

Když ve Třech zlatých dukátech poprvé vidíme panovnický hrad, je to z podhledu, s dominantními linkami hradu tyčícími se do nedohledna, což evokuje důležitost feudální autority. Jakmile dorazí očekávané psaní, vidíme detailní záběr jeho slavnostní pečeti, abychom chápali, že jde o důležitý objekt. V důsledku nervozity a napětí postavy přepneme do jejího úhlu pohledu a roztřeseně se rozhlížíme po okolí. Nebezpečí čarodějnice je stupňované tím, že kamera spolu s ní krouží okolo naší hrdinky.

Postavy se dramaticky pohybují prostorem, záběry mají kompozici. V úvodu je zřejmé, že se tvůrci inspirují renesančními malbami a následně reagují na posun kalendáře. Jde o jasnou demonstraci toho, proč i filmy pro děti potřebují filmařský cit a zájem. Přestože jde dost možná o skromnější projekt, než byl Klíč svatého Petra, na výsledek se mnohem lépe kouká, okamžitě působí životněji, plněji a bohatěji. Zkrátka je to opravdový film.

Námětem jde o velmi typickou pohádku, která se opět rozjede kvůli nechtěným vdavkám princezny (byť se zároveň řeší i nechtěná ženitba Jurky, což ve vyprávění tvoří nezvyklou rovnováhu). Příběh je přesto vystavěný mnohem smysluplněji a dramatičtěji. Postavy mají konzistenci a vlastní intelekt, jímž se řídí. Když někdo učiní chybu, chápeme, jaká úvaha ho k ní vedla. Najdeme zde spoustu klišé a povědomých motivů, jsou však pospojované koherentním způsobem.

Některé postavy definuje jedna jediná vlastnost, jedná se tedy o karikatury. Předně záporáci v podobě proradných vládců panství, kteří jsou nyní hlavně majiteli pozemků a dřou místní obyvatele o nájem (daří se tedy velmi jasně najít spojnici se současností). Nicméně pak si tvůrci dávají záležet na tom, aby tito jednoduší padouši plnili potřebnou roli v příběhu konzistentně a funkčně. I když jsou tedy mnohé postavy velmi povrchní, neslévají se dohromady. U psaní scénáře tu někdo přemýšlel. Herci mají co hrát a obě ústřední postavy jsou sympatické, což není vůbec samozřejmost. Těch několik známých tváří jako Jitka Čvančarová či Zuzana Norisová do filmu zapadají zcela přirozeně.

Je vlastně smutné, jak nízko je laťka, protože vskutku nemáme před očima výjimečný film. Jeho řemeslná poctivost ho však povyšuje nad mnohou konkurenci. Mohli bychom začít klást vyšší nároky. Dialogy občas přeci jen upadají do expoziční rutiny, některé momenty evokují typickou pohádkovou topornost. Určité aspekty příběhu jsou pak méně přehledné a domyšlené – předně princip celé kletby je trochu podivný. Není úplně jasné ani to, co by mělo obdarované vést ke vrácení zlaťáku. Netuší totiž, že tím mohou zlomit princeznino prokletí a ona má zakázáno to vysvětlit.

Netestuje se tu tedy ani tak lidská šlechetnost či skromnost jako spíš úplně náhodný mechanický úkon. Můžeme to snad považovat za součást čarodějničiny poťouchlosti, i když to tak jistě nebylo zamýšleno. Podobné věci narušují předchozí chválu a bylo by rozhodně lepší, kdyby tu tvůrci trochu lépe vykomunikovali logiku svého vyprávění. Už jen to, že celému mechanismu vytýkáme jeho nedostatky, zatímco v případě většiny jiných pohádek se můžeme jen prohrabovat sutí nesmyslů, je však důkaz zastřešující zvládnutosti.

Stáhněte si mobilní aplikaci Kinobox.