Články

Když před třinácti lety přišlo do kin Zrození Planety opic (Rise of the Planet of the Apes), mnozí se na prequel legendárního filmu z roku 1968 měli tendenci dívat přes prsty, nakonec stál ovšem výtečný snímek na počátku velmi uznávané opičí trilogie, jež dokázala na vysoké kvalitativní i trikové úrovni ukázat pád lidí a vzestup inteligentních opic, které jsou i díky svému vůdci Caesarovi hlavními obyvateli Země. Království Planeta opic (Kingdom of the Planet of the Apes) se snaží na tuto trilogii navázat, zároveň ale chytře odkazuje na původní film a chce se vydat vlastním sympatickým směrem.

Třetí a poslední řada Ivety, jež na Voyu startuje v pátek, byla od počátku předurčena k tomu být buď tou nejlepší, nebo nejhorší částí celého projektu. Jak se posouváme ke konci života Ivety Bartošové, mizí záminky oblékat nostalgické kostýmy a přehrávat notorické videoklipy. Zůstává žena, na jejíž konec prakticky v přímém přenosu čeká celý národ. A právě to nám tvůrci dávají. Souboj s alkoholem, buranské pěstní souboje o její srdce, únos do Itálie a vytlemený ksicht Pavla Novotného. Moře nedůstojnosti a ponížení nejen pro Bartošovou, ale ještě v mnohem větší míře pro celý ekosystém, který ji obklopil a spotřeboval. Od excentrických partnerů přes bulvár až po veřejnost, která celou tu mašinu krmila a živila svým zájmem. Zpodobnění toho všeho může být intenzivní a podnětné, ale také laciné a bulvární. Jak se s tím režisér a scenárista Michal Samir popral?

Slaďáky založené na tom, že se hvězda zamiluje do nicky, stejně jako milostné příběhy s větším věkovým rozestupem, nejsou zdaleka výjimečné. Ve prospěch Představy o tobě (The Idea of You), nového fláku na Amazon Prime, tedy nemluví ani tak námět, jako spíš jména před i za kamerou. Režisér a scenárista Michael Showalter má na kontě hned několik úspěšných romantických komedií, předloha z pera Robinne Lee se dočkala slušných prodejů a co je nejdůležitější, hlavní roli ztvárňuje oscarové herečka a hvězda Anne Hathaway.

Jestli nás filmové horory něco naučily, tak že filmoví hrdinové dělají v tomto žánru stále podobné chyby. V novince Tarot, kterou můžete navštívit v tuzemských kinech, se podnapilí vysokoškoláci v pronajaté vile zabavují výkladem starých karet se znamením zvěrokruhu. Samozřejmě netuší, že horoskopy z úst jejich oblíbené kamarádky Haley (Harriet Slater) nepůjdou setřást a přivolají hněv dávno zesnulé ženy obviněné z čarodějnictví, jejíž duch se transformuje do děsivých postav z balíčku. Mládeži přístupnější edice Nezvratného osudu nepřekypuje inteligencí a kreativitou, ale pár světlých chvilek a permanentně zapřáhnutá monstra stačí k tomu, aby člověk v kině nepodlehl dřív než poslední filmová oběť.

Snad jsem to zavinil já, Želva, Jasná zpráva, Slzy tvý mámy. Tyhle a desítky dalších hitů se díky skupině Olympic nesmazatelně zapsaly do dějin tuzemské rockové hudby. Na jejich výběru stojí i nový dokumentární portrét Petra Jandy, jenž se podle muzikantovy dávné přezdívky nazývá Django. Na rozdíl od slavného westernu Sergia Corbucciho nejde o nesmlouvavě brutální podívanou, stejně tak má daleko i do hravého revizionismu Tarantinova Nespoutaného Djanga. Přesto jde o nadstandardní dokumentární práci.

O tom, že jsou kaskadéři poněkud přehlíženou a neprávem podceňovanou profesí, se mluví už řadu let. Stejně jako o tom, že by si dříči, co skáčou z oken nebo se nechávají na place filmů zapalovat či přejíždět autem, konečně zasloužili svého vlastního Oscara. I když se kaskadérům a dublérům věnuje o trochu více pozornosti a uznání než v minulosti, pořád to vzhledem k jejich výkonům není dostatečné. A tak se jim nyní rozhodl složit poctu režisér, který kdysi býval jedním z nich. A společně s tím skládá v Kaskadérovi (The Fall Guy) hold filmovému řemeslu jako takovému.

Academia Film Olomouc, neboli festival AFO, už je v plném proudu. Zhlédnete na něm především hodnotnější dokumenty, jež prošly důsledným kurátorským výběrem tak, aby každý z nich skutečně sdělil něco fakticky či umělecky hodnotného a smysluplného. Krom samotných faktů o přírodě, lidstvu a mnohém dalším se ze zhlédnutých filmů jde poučit i o způsobu, jímž nahlížíme na svět. A právě to uděláme teď, když porovnáme tři snímky na podobné téma.

Prosincová střelba na pražské Filozofické fakultě a její následná mediální reflexe dodnes rezonuje českou společností. Stále jsme se nedobrali uspokojivých a všeobecně přijímaných závěrů ohledně toho, jak o pachatelích takto specifických trestných činů informovat. Stejně neuspokojivé odpovědi nabízí i novinka s názvem Lesní vrah, i když tak činí do značné míry záměrně a promyšleně.

Během dubna se vrhá do kin už druhý akční snímek, co se řídí mottem, že pomsta chutná nejlépe hodně krvavá. Po Opičím muži, jenž zabalil příběh o pomstě do indických kulis a hinduistických motivů, přichází na řadu novinka Boy Kills World, jež by svým přístupem snad ani nemohla být odlišnější. Tady vás totiž čeká správně přímočará zábava utržená ze řetězu, která se v žádném ohledu nebere vážně. Jen je šílená tak moc, že se jí možná mnozí velmi brzy přejí.

Luca Guadagnino patří už dekádu k populárním režisérům „festivalového mainstreamu“ a v queer subkultuře můžeme mluvit klidně o kultu. Především u generace těch jejích členů, kteří byli v době premiéry Dej mi své jméno teenagery. Nyní má sicilský režisér příležitost vstoupit do univerzálního středního proudu, jak naznačuje jednak konformní námět Rivalů (Challengers), ale i Zendaya coby největší dnešní celebrita pod třicet v hlavní roli. Na takovou trajektorii máme obvykle tendenci nahlížet jako na tvůrčí selhání a propadnutí komerci, nicméně kdo by se na Guadagniniho mohl zlobit, když natočil raného kandidáta na jeden z filmů roku?

Dřívější blockbusterová hvězda Zack Snyder rozšiřuje svou egománii o druhý celovečerní příspěvek do vesmírné ságy Rebel Moon, kterou Netflix po prosincové premiéře jedničky víceméně přestal propagovat. Vykradený svět Star Wars s konceptem Sedmi statečných a hrstí environmentálního poselství o význačnosti agrikultury má znovu přes dvě hodiny a víc jak půlku stopáže zabírají světélkující akční scény s natolik topornou dynamikou, že zrychlení přehrávání minimálně o čtvrtinu se po pár minutách začne jevit jako zcela přirozené řešení.

Tvůrčí duo Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett, též známé pod produkční zkratkou Radio Silence, se v posledních letech etablovalo v hororových vodách poměrně sympatickým způsobem. Jejich odvázaná Krvavá nevěsta (Ready or Not) i poslední dva Vřískoty přinesly rozverné, nápadité a hlavně svižné hrátky se žánrem, jež se navíc nebraly příliš vážně. Bettinelli-Olpin a Gillett zkrátka mají nakoukáno a nebojí se to při otáčení klasických žánrových propriet využít. Jejich počiny možná nepatří k hororovým vrcholům, jsou však více než zdařilými jednohubkami. A to se dá ostatně říci i o jejich novince Abigail.

Vyrazit s rodinou do Chorvatska v čerstvě zděděném a nepříliš důvěryhodném karavanu nese pořádné riziko. Ale ještě mnohem větší riziko je sledovat o tom českou komedii. Prázdniny s Broučkem jsou tím víc frustrující, že tvůrci učinili několik velmi správných rozhodnutí a vyhnuli se několika ohraným slepým uličkám. Kam ale došli? Bohužel stále nikam.

Američané už dávno vstoupili do volební sezóny, jež se nese jednak v duchu obecné frustrace nad oběma kandidáty, jednak nejistoty ohledně toho, jestli vítězství kteréhokoliv z opotřebovaných seniorů vyřeší ostrý politický a ideologický rozkol v zemi. Ta po minulých volbách zažila poněkud amatérský a k neúspěchu předem odsouzený pokus o převrat a britský režisér a scenárista Alex Garland nyní nabízí spekulativní situaci, kdy agrese neskončí u několika zmatených konspirátorů bloudících Kapitolem, ale promění se v plnohodnotnou Občanskou válku (Civil War). Co tento film říká o Američanech a co si z něj můžeme vzít my?

Quentin Dupieux patří mezi nejodvážnější a nejodvázanější režiséry současnosti. V poslední době přešel na kadenci dvou filmů ročně, to však neznamená, že by jeho díla nehýřila nápaditostí či ochotou bourat konvence. I proto je v podstatě ideálním kandidátem na vytvoření životopisu o obdobně nespoutané osobnosti Salvadoru Dalím a je jasné, že pomyslný tvůrčí dialog mezi Dupiexem a Dalím nemůže přinést nic, co bychom mohli označit za standardní film.