Tenis nebyl nikdy tak žhavý. V Rivalech intimnosti nevidíme, přesto jde o nejsmyslnější film posledních let

Když si řekneme, o čem Rivalové jsou, možná budete kroutit hlavou. Máme tu milostný trojúhelník mezi dvěma bývalými nerozlučnými přáteli, nyní sportovními soupeři, a ženou, jež nejprve chodila s jedním z nich, nakonec ale skončila a založila rodinu s tím druhým.

Jde v mnoha ohledech o velmi mechanický snímek, který velmi jednoznačně určuje roli každého z ústřední trojice tak, aby vůči sobě jejich nátura a motivace byly v dokonalé protiváze. Patrick (Josh O'Connor) představuje neurvalý syrový talent, nevypočítavost a demonstrativně antiautoritativní povahu. Není divu, že mu Tasha (Zendaya) propadla jako prvnímu.

Když se ale ukázal jako značně nespolehlivý a do budoucna neperspektivní (přestože pochází z bohatých poměrů, odmítá prostředky své rodiny využívat a v důsledku toho nemá velký profesionální prospekt), změnila názor a skončila u Arta (Mike Faist). Ten platil v mládí jednoznačně za toho slabšího z dvojice, přesto se s Tashou po svém boku díky své píli, ale také spoustě komerčních závazků vypracoval na pozici předního světového tenisty.

Od rozkmotření obou přátel uplynulo přes deset let. Art zažívá kariérní i osobní krizi, což si nemůže dovolit. S třicítkou na krku mu nezbývá mnoho času, pokud chce zakončit svou jinak velmi úspěšnou dráhu ještě jedním prestižním pohárem. Jenže chce to vůbec? Zato Patrick ve své tvrdohlavé naivitě stále čeká na příležitost prorazit čistě zásluhou svého talentu a už je většině lidí jen pro smích. Přesto zůstává tím, koho Art nikdy nedokázal porazit.

A právě v tuto chvíli se po dekádě bez vzájemného kontaktu oba muži setkávají během utkání, o němž věří, že rozhodne o celém zbytku jejich profesního, ale nakonec i osobního života. Samozřejmě postoupí až do finále, kde teprve stojí proti sobě. A Zendaya v publiku kmitá očima mezi protějšími stranami hřiště a vzpomíná na vše, co bylo.

Právě toto jedno utkání vyprávění rámuje, přičemž od něj odbíháme do patnáctileté minulosti a sledujeme tento komplikovaný trojúhelník od jeho vzniku. Guadagnino a scenárista Justin Kuritzkes postupně odhalují informace, které postavy už dávno znají. To může často vést k poměrně frustrujícímu zážitku, když je diváctvo mateno umělými tajemstvími. V tomto případě ale zvolený postup skvěle funguje a je nesmírně vzrušující prostupovat jednotlivými vrstvami vztahu, z nichž každá odhaluje nějakou novou motivaci, paralelu či následek dřívějších činů.

Rivalové jsou film přeplněný paralelami a repeticemi na úrovni dialogů i rekvizit. Je zábavné třeba sledovat cestu nápadného trička s nápisem „I Told You So“ napříč lety. Filmaři nikdy neřeknou, že se na něj máme soustředit, zároveň si ale dávají záležet, abychom ho nepřehlédli. Stejně tak se vrací repliky, které si postavy v osmnácti řeknou v jednom kontextu a o pět let později padne stejná fráze s ironickým či hořkým nádechem. Nemluvíme tu o jemných nuancích ani podtextu, tento prvek filmu na sebe důsledně strhává pozornost, což některé diváky a divačky provokuje. Opět se vracíme k tomu, že Rivalové jsou velmi mechanický, někdo by řekl polopatický film, kde je prakticky vše nahlas pojmenováno a vše má svou roli. Možná ale není nutné to považovat za chybu, spíš za součást hry. V ní také hráči existují v mantinelech předem dohodnutých atributů a pravidel.

Sportovní dramata to mají těžší, než se zdá, protože zprostředkovat autentický zážitek ze sportovního klání je takřka nemožné. Náš zájem je tedy třeba motivovat jinak. Buď se sport stává pouze kulisou osobního dramatu, nebo je třeba najít způsob, jak vysvětlit, že vítězství v zápase řeší i nějaký další problém. Pamatujete, když Rocky poražením Ivana Draga vyhrál studenou válku? Něco takového, jen většinou v menším měřítku. Rivalové si s tímto principem aktivně hrají a tenis organicky osciluje mezi důležitostí pro sebe sama a rolí metafory celého života. Stejně jako hrdinové nemají jasno v tom, nakolik jejich individualita přesahuje hranice sportu, ztrácí se v tom zcela záměrně i samotný film. Vítězství se nakonec jeví jako nejdůležitější věc na světě, stejně jako malichernost. Jako přetahování dvou kluků i jako existenciální hrozba.

Co se týče tolik propagované sexuality, Rivalové jsou ve skutečnosti poměrně cudný film. Ani jeden ze tří hlavních herců se neukáže zcela nahý, nevidíme dokonce ani přímý sexuální akt – Guadagnini si většinou vystačí s trochou muckání a scénu střihne. Přesto není přehnané tvrzení anglofonních kritiků, že se jedná o nesmírně smyslný film, který ve sportu nalézá bezedný zdroj sexuálního napětí. A to tím spíš, když seberete hozenou rukavici v podobě queer čtení.

Guadagnino samozřejmě proslul filmy s LGBT+ postavami, takže tu od počátku byla otázka: Jak moc budou Rivalové ponoření v těchto motivech? Odpověď je lišácká. Jedná se zároveň o ten nejvíc a nejmíň gay film, jaký režisér natočil. Může pro vás jít klidně o dráždivější gay romanci než Dej mi své jméno, jež je přitom explicitně o sexuálním vztahu dvou mužů. Zatímco však sladkobolný příběh Chalameta a Hammera byl vyprávěn celkem tradičním romantickým jazykem, Rivalové jsou místy až ad absurdum homoerotičtí. A to přesto, že s výjimkou započaté trojky se Zendayou a jedné historky z útlého dětství jsou oba hrdinové velmi heteronormativní. Nebo o tom alespoň nás (a sebe) chtějí přesvědčit.

Záběrování však ještě zdůrazňuje veškerou fyzickou blízkost, která mezi nimi byla v mládí značná. Nevyhnutelně spolu trávili mnoho času svlečení, Patrick ve dvanácti naučil Arta onanovat (což samo o sobě určilo jejich vzájemnou dynamiku a Patrickovu přirozenou dominanci). Způsob, jakým se pánové dělí o falické potraviny typu banány a různé tyčinky, rozhodně není náhodný. Jeden z možných výkladů filmu tedy je, že důvod rozkmotření nespočíval v „prohození“ Tashi, ale vášnivém polibku, k němuž dívka nejlepší kamarády vyprovokovala. Přestože o něm následně mezi oběma mladíky velmi netypicky nepadlo ani slovo, je dost dobře možné, že právě tato ztráta bariéry, která jim dřív umožňovala být si fyzicky blízcí i bez sexuálního kontextu (jenž si pro své macho persony ani neumí připustit jako možnost), zapříčinila konec jejich přátelství.

Pokud ale divák nechce, nemusí prakticky nic z toho považovat za primární nebo i nutné čtení. Do středu vyprávění se dá například postavit sama Tasha, jež po vlastním zranění přišla o profesionální kariéru a musí nyní své ambice naplňovat prostřednictvím úspěchu svého partnera, což je pro ni velmi ponižující. Nemluvě o tom, jaký tlak to kladlo nejprve na Patricka a nyní na Arta. Toho Tasha vycepovala ve světovou tenisovou star, ale nedá se zbavit dojmu, že kdyby si mladý muž mohl vybrat, už dávno dělá něco jiného. Jak Patrick, tak Art pak bojují spíš o uznání Tashi než její lásku. Chtějí ji víc jako trenérku než partnerku. Na téhle trojce je fascinující, že má stejnou měrou možnost v sobě podporovat to nejhorší i to nejlepší. Poslední dekádu se zdá, že toxická část jejich povah zvítězila. Je pozdě to napravit?

Rivalové nejsou komplikovaný film, když nechcete, aby jím byli. Asi není problém je shodit ze stolu jako načančané sportovní melodrama, které za doprovodu pulzující hudby odvypráví příběh celkem rutinního milostného trojúhelníku, jenž se tvůrci pokouší nemotorně rozšířit spoustou scenáristických berliček. Když ale přehodíte výhybku a trochu do toho zabřednete, vyjde z toho nesmírně zábavná a živá jízda, která nám umožňuje neustále posouvat představy o zobrazených lidech a jejich motivacích. Sedět u toho v kině může být každopádně velká radost.