Třetí řada Ivety je už jen čekáním na smrt. Nekompromisní maraton utrpení vyvolá debatu

Iveta měla od počátku odvážnou a svébytnou stylizaci, jíž se celý projekt nebál podřídit. Produkční firma Barletta, jež stojí třeba za filmovým Úsvitem Matěje Chlupáčka či dokumentem Moje nová tvář Jarmily Štukové, stvrzuje pozici firmy s vůlí tlačit na český trh nezvykle sebevědomá díla, která se pokouší mísit silný rukopis a komerční atraktivitu.

Předchozí dvě série zkoumaly audiovizuálně i vypravěčsky možnosti melodramatu, třetí mluví poněkud modifikovaným jazykem. Zmizely barevné tóny a příjemná retro estetika, stále se ale pohybujeme ve světě, kde počasí reaguje na náladu postav a prioritním zájmem tvůrců je ulpívat na maximalizovaných emocích.

Chybí však ten nejzákladnější aspekt tohoto žánru, a sice sledování vztahů mezi lidmi. V poslední tříhodinovce už máme před sebou postavu tak vysílenou, tak neschopnou normální funkčnosti, že opravdový kontakt s druhými jí uniká. Jako by byla vždy za plexisklem, za závěsem, zpoza kterého se nedá plnohodnotně komunikovat, ať se obě strany snaží jakkoliv.

V tomto ohledu se jedná skoro o anti-melodrama. Popřípadě melodrama, v němž se omylem octnul skutečný smrtelník a po pár letech si uvědomil, že v něm po všem tom exponovaném handrkování nezbyla ani špetka života. „Už nechci být princeznou,“ říká ostatně Iveta v televizním rozhovoru. A také už jí není. Výsledek sestupu Bartošové z trůnu bude pro jedny jedním z nejsilnějších, pro druhé z nejostudnějších televizních počinů za dlouhou dobu, protože zátěž na naši empatii a na naši schopnost oddělit fikci od skutečnosti tu je poměrně velká.

Anna Fialová, velmi nelichotivě nalíčená nejen, aby vypadala výrazně starší, ale také výrazně fyzicky a psychicky nemocnější, ve většině scén strnule sedí, stěží schopná pohybu či slova, a vyčítavýma očima propichuje všechny okolo sebe. Události se opět dějí okolo ní a ona je unášena proudem, stejně jako v předchozích trilogiích. Tentokrát ji však svět nepopostrkuje směrem nahoru na výslunní, ale zadupává do země. Ona na tom má samozřejmě podíl viny a tvůrci nemalují jednoduchý obrázek bezelstné oběti, nicméně řešit v tuhle chvíli, kdo za to přesně může, je vlastně jedno. Tak i tak to skončí stejně.

Bartošová dostává napříč pořadem mnoho dobrých rad od svých blízkých i odborníků, jak svou situaci vyřešit, ale pro ni už to je jen šum. Předně kvůli paralyzujícímu alkoholismu. Poslední, kdo pro ni má ještě nějakou aktivní roli, jsou bulvární média, symbolizovaná zaslouženě odpudivou karikaturou Pavla Novotného (Filip Rajmont). A jejich zákazníci. Doslova polovina země nemůže odtrhnout oči od zvráceného divadla, jímž je nyní Ivetin život.

Poté, co jsme viděli Bartošovou fixovat se na různé muže a zároveň dovolovat těmto mužům, aby se fixovali na ni, se tato intuitivní taktika zhroutila. Nejsme svědky postupného zvětrávání, ve třetí sérii, odehrávající se v posledních dvou letech jejího života, Ivetu potkáváme na dně a tam s ní také zůstáváme. Je to nesmírně vysilující a nekompromisně negativní podívaná bez jediného odlehčujícího okamžiku. Na české komerční platformě bychom něco takového nejspíš neočekávali, ale tvůrci skutečně odhodili veškerá lákadla i berličky a nabízejí už jen záměrně vrcholně nepříjemný očistec, po jehož zhlédnutí se ale cítíme spíš špinavější.

Ty tam jsou chvíle, kdy o Ivetu usiloval král českého hudebního byznysu Ladislav Štaidl. Nyní se o ni přetahuje dobře mínící, ale přízemní majitel bezpečnostní firmy Rychtář (David Prachař ) s jakýmsi Macurou (Richard Krajčo). Muž, do nějž nyní Bartošová projektuje své touhy, je tedy její syn Artur. Tvůrci v minulosti naznačovali, že by si přáli ukázat, že vztah s ním byl tím jediným „zdravým“, jaký kdy Bartošová s druhým mužem zažila. To se ale daří jen v tom základním slova smyslu, že Bartošová vší silou miluje svého syna a ten miluje ji. Je ale nad slunce jasné, že emocionální potřeby dospělé a velmi nemocné ženy nemůže naplnit její náctiletý syn, a to nejen proto, že je od něj velmi často proti své vůli odloučená.

Ve fikci, stejně jako v realitě, se často uchylujeme k stereotypní představě, že ať je žena jakákoliv a dopustí se čehokoliv, ultimátním vykoupením se pro ni může stát mateřství. Vždy, když chce vypravěč vzbudit sympatie k sebehorší ženské postavě, řekne: „Když nic jiného, měla ráda svoje děti.“ Hrdinka k této tezi utíká jako k poslední naději a vkládá do ní veškerý zbytek své energie. Ať to bylo záměrem tvůrců, či ne, odhaluje se to jako její poslední a fatální chyba.

Ulpívání na Arturovi (Karel Šimek) se nakonec ukazuje být stejně toxické a sebedestruktivní jako její romantické vztahy. Nedokáže pociťovat kariérní ani osobní úspěch, který se přímo netýká Artura. Velký paradox tohohle příběhu je, že Iveta měla myslet víc na sebe – své problémy, své zdraví. Odmítá například nastoupit do protialkoholní léčebny, protože „nechce být daleko od Artura“, v důsledku čehož upadá ještě hlouběji do závislosti a svému synovi se tím víc vzdaluje. Jak na osobní rovině, tak protože ho od ní mohou odtrhnout soudy.

Vždy, když je Iveta v lucidním stavu, ho pak zahrnuje projevy lásky, nemá ale sílu ani odvahu ho vychovávat. Chce být jeho platonickou láskou, ne autoritativní rodičovskou figurou. Co kdyby ji pak nemiloval? (Jen pro jistotu, aby nedošlo k omylu, bavíme se tu výhradně o tomto v důsledku fikčním příběhu a motivacích jeho postav, nikoliv o skutečnosti, kterou neznáme. Což platí v celém textu.)

Poslední triptych Ivety je tedy výlučně trýznivým čekáním na smrt protagonistky, která se jeví nevyhnutelnou. Proč tu tedy vůbec jsme? Celá minisérie se samozřejmě snaží velmi hlasitě kritizovat bulvár a celou mašinerii okolo, ale už existence pořadu Iveta a doprovodného dokumentu Málo mě znáš automaticky otevírá vedlejší uličku. Ano, bylo špatné hnípat se v životě Bartošové, ale zjevně ne bezvýhradně – jinak bychom tu teď neseděli. A když existuje výjimka pro Samira a Voyo, existuje i pro mě. Lidé mají úžasnou vlastnost projektovat se do výjimek pro morální transgrese, takže těžko říct, jak může tato minisérie vést český národ k sebereflexi, i když se to jeví jako jedna z ambicí tvůrců.

Nakonec vlastně ta jediná, protože v třetí sérii není co zachránit a o co usilovat. Iveta musí zemřít. Nejen proto, že to víme, ale tvůrci nevyšlou během tří hodin jediný signál, že by to vůbec mohlo být jinak. Což je samo o sobě diskutabilní. Protože byla Bartošová skutečný člověk, jen velmi těžko se příběh inspirovaný jejím životem přijímá jako čistá manifestace emocí. Velká část publika bude mít tendenci hledat uplatnitelné pointy a specifická ponaučení.

Ta nakonec nedostáváme. Iveta se propadla moc hluboko, už je pro ni pozdě. To odpovídá logice melodramatu, ale těžko říct, jestli se jí bude publikum ochotné přizpůsobit. Jestli to nebude považovat za zradu a další zneužití Bartošové. V mnoha ohledech byl ale i to sám o sobě předem prohraný boj a snad je dobře, že se do něj tvůrci pustili. Všech devět dílů Ivety přinejmenším vyznívá jako dílo, které zapadlo do sebe, kruh se uzavřel. Vznikl intenzivní seriál, který se nebojí překročit hranice konformity.