Prázdniny s Broučkem představují výjimečně snesitelnou českou rodinu. Topí se ale v lenosti

Trochu přepracovaný táta (Lukáš Příkazký), unuděná máma v domácnosti s ambicemi stát se tiktokovou kuchařkou (Barbora Poláková) a jejich dvě děti se chystají na all inclusive dovolenou do Chorvatska, kterou stráví u bazénu s tátovými kolegy z práce. Z toho nekouká nic moc zábavy pro nikoho.

„Naštěstí“ zrovna umírá dědeček a rodina po něm dědí polofunkční, zato však charismatický karavánek s přezdívkou „Brouček“, v němž máma v dětství zažila mnohá dobrodružství. Rodina s pomocí automechanika Pavla Zedníčka uvede stroj do chodu a rozhodne se do Chorvatska dojet svépomocí, aby mohli všichni zažít dobrodružství, na která Poláková tak ráda vzpomíná. S poruchovým Broučkem nicméně ani nestihnou překročit hranice a skončí uvěznění uprostřed ničeho. Je to katastrofa, nebo záchrana?

Prázdniny s Broučkem působí dojmem, že na ně bylo vynaloženo minimum snahy a námahy. Každý aspekt téhle produkce křičí nezájmem o cokoliv, co by proces natáčení udělalo složitějším, delším a nákladnějším. Štáb vyplivl dva relativně povědomé herce a nášupem dvě děti u karavanu, o němž se řekne, že nemůže jed dál, a nechal postavy necelou hodinu a půl pobíhat po louce. To vystačí na celovečerní film, ne?

Kdyby se jednalo o dílo niterného sebevyjádření, budeme nejspíš kvitovat potřebu mladého štábu debutujícího režiséra Jiřího Matouška osekat veškerou logistiku a filmařské náležitosti s mnohem větší vstřícností a pochopením. Protože ale výsledek téhle anabáze je třetiřadá zaměnitelná rodinná komedie, mainstreamový produkt pro masy, je lenost tohohle projektu do očí bijící. Za filmy se přece v kinech vybírá jednotné vstupné, a přestože kvalita neexistuje v přímé úměře k vynaloženým prostředkům, Prázdniny s Broučkem přeci jen odhalují hranici.

Už jen lepší scénář by přitom udělal hodně – kdyby tvůrci v těchto kulisách vystavěli chytré scénky s propracovanými postavami, hned by to bylo o něčem jiném! U Matouška, mimo jiné absolventa FAMU, snad není nemístné očekávat film na úrovni úsporné bytové komedie Přišla v noci Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara. Při sledování tohohle zjevného „produktu“ se ale člověk musí skoro cítit uražený, že si vážně někdo myslel, že tohle by nám mělo stačit ke spokojenosti.

Jedná se o ten typ komedie, kde nejsou žádné vtipy, míněno scény s humornou pointou. Postavy prostě proplouvají dějem a občas někdo zakopne, občas na někoho něco spadne a občas se objeví někdo, kdo z nějakého důvodů křičí. Každá situace je natažena na dvojnásobek nutné stopáže, aby toho bylo potřeba vymyslet co nejméně. Lidi mají rádi Pavla Zedníčka, je tedy rozumné předpokládat, že záběr na něj je automaticky považován za humorný. Tím se dá zaplácnout pět minut. A děti! Každý miluje děti! Když necháme děti rozbíjet věci, no tak to máme deset minut komedie minimálně!

Pokud však něco tomuhle snímku slouží ke cti, tak že celkový dojem převýší prvních deset minut, kdy sledujeme nesnesitelné postavy v jejich katalogově sterilním domově, jak z nás svou toporností vysávají duši, kterou samy tak moc postrádají. Vypadá to, že půjde o další film s frustrovaným otcem, jenž se zajímá jen o pivo a jeho představa ideální dovolené je příležitost ignorovat pod nějakou záminkou svou rodinu. Sekundovat mu bude naivní a neschopná partnerka a dvě otravné děti, které stráví celý film na mobilu, což značí konec západní civilizace. Jakmile ale rodinka podědí karavan a vyráží na cestu, tyto vlastnosti z ní okamžitě spadnou. Uf!

Sledujeme tedy běžnou nudnou skupinu na cestě. Příkazký je pochopitelně otrávený ze všech potíží, ale dělá vše proto, aby je napravil – nakonec projevuje mnohem víc trpělivosti, snahy a schopností, než kolik bychom mohli od náhodného táty očekávat. Když přehazuje prasklou rouru přes rameno a vydává se na autobus, aby se vrátil zpět k Zedníčkovi a součástku opravil, je třeba hluboce smeknout. Poláková se mezitím celkem úspěšně pokouší být emoční vzpruhou a děti si okamžitě zamilují každou situaci, v níž jsou, a zažívají své vlastní dobrodružství s domnělým pytlákem. Je to idyla.

Na koncepční rovině je hrozně fajn, že tvůrci představují rodinu, která není založená na tom, že jsou všichni nesnesitelní sobci a navzájem se dusí a nesnáší, ale být spolu je pohodlnější než se rozejít. To je náplň 90 % českých komedií a vážně stačilo. Obecně platí, že lidé se k sobě v tomhle filmu chovají hezky a slušně, cizinci si pomáhají v nouzi a nedopatření se rychle vyřeší. To samo o sobě je osvěžující a nebylo by nic lepšího, než kdyby to šlo pořádně ocenit. Tím víc ale prosakuje bezradnost, co si bez takového nastavení počít – Prázdniny s Broučkem jednoduše nemají konflikt ani děj.

Postavy sice nejsou zlé a odporné, což je krok lepším směrem, v důsledku jsou ale úplně prázdné. Nemají co poznávat, nemají se kam posunout. Na konci si uvědomí, že projet se s karavanem po Česku je lepší než all inclusive dovolená s nesympatickými kolegy z práce v Chorvatsku. Aby k tomu hrdinové ale došli, nemusí procházet žádnou proměnou, prostě potřebovali vhodnou příležitost, aby uplatnili své již existující preference.

Tvůrci se zřejmě snaží o vorlovské docenění venkova, nicméně tento motiv funguje při vykreslení kontrastu – postavy se musí cítit alespoň trochu mimo svůj element. Potřebují něco obětovat, třeba lukrativní práci, nebo jednoduše svůj status quo. Tak tomu „na papíře“ je u našich hrdinů, kteří přijdou o dovolenou u moře. Jenže tuto situaci přijmou s okamžitou odevzdaností. U Polákové se ostatně od počátku jedná o preferovanou volbu, k moři ani nechtěla. U Příkazkého by to mohlo být komplikovanější, ten ale většinu děje stráví na cestě s rozbitou součástkou a komunikací s vesničany, která probíhá velmi hladce. Co se týče dětí, ty zahodí po pěti minutách mobily a jsou z nich najednou zapřisáhlí Indiáni z Větrova. Postavy mají tedy nejen ochotou, ale i schopnosti si z daného okamžiku vzít to nejlepší a okamžitě se aklimatizují. Nabízí se tedy otázka: Proč jsme u toho potřebovali být? Co jsme měli sledovat? Co mělo být náplní filmu?