Absurdní životopis Daaaaaalí! je třeskutě vtipnou poctou slavnému malíři i Monty Pythonům

Novinka Daaaaaalí!, která měla premiéru na loňském benátském festivalu, se prezentuje jako „skutečný falešný životopis“ a jak je u Dupiexe zvykem, její stopáž nepřesahuje 80 minut. A to je rozhodně dobře, jelikož zavalující proud nápadů, významuplných obrazů, ale i provokativní repetitivnosti by na delší ploše nefungoval. Takhle ovšem v duchu surrealistické tradice funguje více než dobře.

V současné popkultuře jsme si navykli přídomkem „surrealistický“ označovat téměř cokoli, co považujeme za bizarní, nepředvídatelné či nahodilé. To je však nemístné hazardování se zaužívaným termínem, jenž se původně snažil nabídnout propojení snů a skutečnosti s cílem vytvoření nad-reality, osvobozující ducha jednotlivce i celé společnosti.

Navzdory snové logice a psychoanalýzou inspirované metodě automatických asociací se však surrealismus nepouštěl do vyloženě abstraktních sfér jako umělecké směry dadaismu či kubismu, nýbrž vycházel z naší reality. Surrealističtí malíři v čele s Dalím se snažili upozornit na to, že naši skutečnost nemusíme nutně vnímat jako danou a racionálně uchopitelnou, ale že díky nečekaným spojením a hravosti můžeme dosáhnout zmíněné nad-reality.

Je zřejmé, že tuto podstatu chápe i Dupieux. Jeho pseudodokument o slavném malíři a snad ještě slavnější osobnosti světového umění není nahodilým výjevem obskurních a vzájemně nesouvisejících obrazů, které dohromady nedávají smysl, ani nesrozumitelnou abstrakcí. Naopak se snaží vystihnout jádro Dalího myšlení i přístupu ke světu, což samozřejmě nelze snadno zhodnotit. Rozhodně však nelze počítat s tím, že by se divák o umělci přehledně dozvěděl nějaké reálie či fakta.

Namísto toho jsme svědky zabíhavého a do sebe zacykleného příběhu, jehož hlavní postavou není ani tak sám Dalí jako mladá novinářka Judith v podání Anaïs Demoustier. Ta se společně se svým šéfem (Romain Duris) snaží zachytit prchavou a prchlivou Dalího osobnost a napříč různými médii s umělcem uskutečnit rozhovor.

Výrazně deklamující a ve své expresivnosti zcela nesnesitelný Dalí, hraný pěti různými herci (nejčastěji Édouardem Baerem, Gillesem Lellouchem a Jonathanem Cohenem), však nepřestává klást nesmyslné požadavky a novinářce sabotuje její práci. Mladá žena jen těžko chápe, že prostřednictvím toho, jak se dialog s Dalím nedaří uskutečnit, se o této svérázné personě dozvídá vše potřebné; jakkoli je to pro její práci neuspokojivé.

S obdobnou neuspokojivostí se musí vypořádat i divák, který často dlouhé minuty setrvává u nějaké scény, aby se nakonec ukázalo, že její pointa je v nedohlednu. Meandrující a nepředvídatelné vyprávění nakonec nalezne své nečekané jádro ve snu, který jinak zcela nepodstatná postava kněze vypráví Dalímu u večeře. Z klasického příběhu v příběhu se stává nekončící smyčka alternativních realit, hranice mezi snem a skutečností se maže a zcela v surrealistickém duchu publiku nezbývá než tápat nad povahou reality. Co se skutečně stalo? Který z možných scénářů se tedy doopravdy odehrál? A hlavně – je to opravdu důležité?

Výstřednost a charisma Dalího figury využívá Dupieux k tomu, aby jednak načrtl spoustu skutečně zábavných scén využívajících povětšinou absurdního humoru, režisér a scenárista se navíc (jak víme z jeho předchozí tvorby) rozhodně nezdráhá nabourávat divácká očekávání třeba prostřednictvím repeticí.

Nejen zmíněný sen, ale řadu dalších momentů vidíme hned v několika, pouze lehce variovaných opakováních, jejichž zdánlivá zbytečnost nás nutí neustále reflektovat, co od filmu očekáváme. Když jde Dalí na začátku filmu po hotelové chodbě směrem k Judith, Dupieux se nespokojí pouze s běžným výplňkovým záběrem jako nositelem informace, že postava kráčí z bodu A do bodu B. Oddalování Dalího příchodu k novinářce prostřednictvím mnoha a mnoha pouze lehce pozměněných iterací téhož záběru naše myšlenky záměrně zpomaluje, což je nejdříve vtipné, následně provokativní a iritující a až po uznání síly filmového média i Dalího schopnosti nepřímo ohýbat časoprostor i vyloženě fascinující.

Jakožto zábavný úvod k Dalího tvůrčí poetice a hrubé seznámení s několika jeho díly v podobě kulis či živých obrazů má snímek svůj smysl. Ještě lépe se však na něj lze dívat jako na další nekonvenční, skoro až montypythonovskou komedii od mistra absurdity Quentina Dupiexe. Chytlavý hudební motiv na citeru od Thomase Bangaltera, poloviny hvězdného elektronického dua Daft Punk, je pak společně se skvělým závěrem už jen třešničkou na tomto prazvláštním, leč velmi chutném dortíku.

Komedii Daaaaaalí! můžete od tohoto čtvrtka vidět v tuzemských kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších filmových komedií, kde naleznete především o poznání konvenčnější kousky.