Anne Hathaway má v Představě o tobě vztah s mladším mužem. Být role prohozené, nikdo nehne brvou

Solène (Hathaway) a Hayes (Nicholas Galitzine) se do sebe zamilují. Jenže to není jen tak. Ona je čerstvě čtyřicetiletá provozovatelka bezvýznamné umělecké galerie, on ani ne pětadvacetiletá popová superstar. Jak mezi nimi může počáteční jiskra přerůst v hlubší porozumění, pocit bezpečí a důvěry? Nejen kvůli jejich individuálním vlastnostem, ale i nevyhnutelnému společenskému důsledku, náhlému zájmu médií a odsudkům kolektivu, v němž se Solène doposud pohybovala?

Představa o tobě se zvládá rychle zařadit na ozkoušenou kolej romantických melodramat a v jejich ranku nabízí dvě hodiny celkem adekvátního zážitku. Publikum dostane ve velké míře zhruba to, co čeká, s příjemným bonusem jedné přítomné megastar. Zároveň ale snímek v mnoha ohledech zadrhává a dochází do několika slepých uliček, jež jsou samy o sobě docela zajímavé na sledování. Zvlášť u štábu, který by měl mít na víc.

Předně přístup tohoto filmu k věku postav je sám o sobě velmi… řekněme „nečekaně úzkoprsý“ a výpovědní o našem světě. Zásadní a neustále zpřítomňovanou součástí děje je šestnáctiletý věkový rozestup, přestože se tu jako vhodný důvod rozkolu nabízí spíš diametrálně odlišný životní styl obou hrdinů a skutečnost, že jednoho z nich pronásledují na každém kroku média. I tak jsou filmaři fixovaní mnohem víc na to, že Solène je starší než Hayes. Ne ve smyslu, že mají jiné zájmy a představy o světě, ale že to je nepatřičné.

Přitom je nad slunce jasné, že kdyby byly role prohozené a sledovali jsme čtyřicetiletého muže randícího s čtyřiadvacetiletou ženou, nestál by věkový rozdíl postav za zmínku. To je v hollywoodských filmech spíš standard. „Skandálním filmem“ s opačným genderovým rozvržením byla naposledy Premiantka, kde je propast mezi Martinem Freemenam a Jennou Ortegou 31 let, Ortega hraje osmnáctiletou dívku a navíc mezi nimi existuje mocenský vztah profesor/studentka – až za těchto extrémních okolností může stejný námět fungovat, když je muž tím starším z páru.

V Představě o tobě sledujeme vztah dvou na sobě nezávislých dospělých lidí, kteří jsou od sebe stěží vzdálení jednu generaci. Hayes je sice celebrita, ale je tím mladším v páru, Solène o jeho slávu nejeví zájem a není jí zastrašená. Vlastně vždy táhne za delší konec provazu ohledně toho, kdo o budoucnosti jejich soužití rozhoduje a kdo víc váhá. Herci Nicholasi Galitzinemu je navíc již dvacet devět let, o pět let víc než jeho postavě, takže když Anne Hathaway svého o dvanáct let mladšího kolegu odstrkuje se slovy „To nejde, mohla bych být tvojí matkou!“, vyznívá to poněkud bizarně.

Představa o tobě na jednu stranu velmi přímočaře naplňuje typické romantické fantazie. Máma doveze dceru na koncert chlapecké skupiny, která ji samotnou nezajímá (na to je moc vzdělaná a inteligentní), a zde se do ní okamžitě zamiluje křehká superstar, která pak o ni zoufale usiluje. Když se žena podvolí, oba milenci vzájemně vyléčí svá traumata. Je to tak čisté, tak obnažené naplnění klišé, že se na to nejde ani zlobit.

Jenže pak jako by se ozval jakýsi stud díla za tuto fantazii, v jehož jménu tvůrci měkčí všechny „risqué“ faktory. Hlavní hrdinka je rozvedená, takže její vztah nemůže rozbít rodinu. Opakovaně nám vysvětluje, že se stala matkou velmi brzy a je tedy stále ještě v „jakž takž přijatelném“ věku, aby se pouštěla do podobných dobrodružství. Proč tu tyhle výmluvy vůbec jsou? Ústřední zápletka je tak pohádkově naivní, že o filmu nikdo nezačne uvažovat jako o realistickém dramatu a jen blázen by na vyprávění uplatňoval doslovný morální kód, i kdyby docházelo k jeho porušení. Proč se tedy pořádně neutrhnout ze řetězu, neponořit se do témat naplno a nepohlédnout na jejich méně konformní a bezpečné aspekty?

Do romantického žánru patří naplňování našich fantazií, někdy i těch méně korektních a občas i těch toxických. Poslední roky dospíváme k tomu, že není katastrofa snít a fantazírovat o věcech, které bychom nikdy nechtěli realizovat. Proto se revize dočkává třeba Twilight, v němž je předmětem touhy nesmrtelný stoletý sériový vrah s tendencí kontrolovat každý hrdinčin krok. Bylo by jistě zvláštní chtít s takovým mužem chodit v realitě a hodně se napsalo o tom, jak by se náctiletým dívkám měla tato fantazie vymýtit z hlavy. Není ale zase tak zvláštní snít o vzniklé emocionální dynamice, jež není míněna doslova.

Výtka za úzkoprsost vůči Představě o tobě tedy není motivovaná požadavkem, aby filmaři bojovali za rovnoprávnost nebo chtěli vysílat do světa nějaké ideové zprávy. Jde o to, že by to příběh dělalo o kus šťavnatějším. V současném provedení si jen hodinu říkáme: „Holka, co blbneš, zjevně tě přitahuje, tak na něj skoč a užij si. Co ti brání?“ Pak na něj skočí a my si uvědomíme, že zbylá půlka stopáže nemá o čem být. Konflikt tedy spočívá prakticky jen v tom, že Solène je zbytečně upejpavá a nedůvěřivá. A když se to vyřeší, tak jako největší problém celkem znenadání vyvstane čistě mechanická vnější překážka v podobě Hayesovy slávy a nechtěné pozornosti médií. To ale nesouvisí s tím, o čem byl film doposud, a nemůže to sloužit jako uspokojivé finále zvolených motivů.

I když se asi dá bavit o smysluplnosti vzkazu „Nehledej problémy, kde nejsou, a nenech si kecat do štěstí,“ není to příliš zábavné na sledování a není to dostatečně emocionálně nabité, aby to utáhlo romantické melodrama. Vracíme se k tomu, že tvůrci na základech romance uhýbají k realistickému pohledu, kde by taková pointa byla dostatečná. V důsledku nenabízejí uspokojivý zážitek z žádného ranku. Představa o tobě neutkví jako bezostyšná fantazie, ani jako příběh s napojením na skutečnou životní zkušenost. A je to velká škoda.