Django je nečekaně svižným portrétem Petra Jandy a Olympicu. Oproti Gottovi má velkou výhodu

Pod režií, scénářem i kamerou je podepsaná Olga Malířová Špátová, jež během dvouletého natáčení v souvislosti s 60. výročím založením Olympicu strávila s Jandou, jeho rodinou a kolegy 40 natáčecích dní. Následně se desítkami hodin materiálu společně se střihačkou Šárkou Sklenářovou rok probírala a v den Jandových 82. narozenin se téměř dvouhodinové ohlédnutí za hudebníkovým životem a dílem dostává do kin.

Své rodinné zázemí Malířová Špátová nezapře ani tentokrát. Její manžel, známý kameraman Jan Malíř, se na snímku rovněž podílel a režijní styl čtyřicetileté filmařky není nepodobný tomu, jak natáčí její matka Olga Sommerová; Malířová Špátová se koneckonců kameramansky podílela na portrétech Sommerové o Jiřím Suchém, Soně Červené, Věře Čáslavské či Martě Kubišové.

Všechny tyto dokumenty stály na charismatu a otevřenosti portrétovaných osobností, Sommerová se na svou filmařskou práci nesnažila přehnaně upozorňovat. Podobný přístup se Malířové Špátové trochu vymstil v případě jejího největšího úspěchu: Na dokument o Karlu Gottovi na podzim roku 2021 přišlo bezmála 400 tisíc diváků, jelikož se jednalo o velmi bezpečně a nekontroverzně pojatý medailonek o sklonku života jednoho z nejpopulárnějších Čechů posledních dekád. Obdobným fan servisem se snadno mohl stát i Django, ochota Petra Jandy nevyhýbat se problematickým tématům z něj však dělá zajímavější dílo.

Průvodcem po svém životě a kariéře je sám Janda, který zpočátku vzpomíná na své houslové začátky a postupně prochází jednotlivými etapami Olympicu až po loňské oslavy 60. výročí. Dlouholeté fanoušky kapely sdělované informace příliš nepřekvapí, pro ostatní se však jedná o poutavé představení historie jedné z nejzásadnějších českých kapel 20. století.

Neznalce jistě překvapí, že se v průběhu času v sestavě Olympicu objevili třeba František Ringo Čech či Jiří Korn, kteří v dokumentu také vystupují. Naopak o Mikim Volkovi, Pavlu Bobkovi či Pavlu Sedláčkovi, s nimiž jsou začátky Olympicu též spojeny, snímek mlčí – je však pochopitelné, že stopáží už tak nestřídmý dokument by rozborem účasti každého z několika desítek muzikantů (a jediné zpěvačky Yvonne Přenosilové), co se během let v kapele vystřídali, nabobtnal do nesmyslných rozměrů.

V biografické rovině však Djangovy hlavní přednosti netkví. Těmi jsou totiž Jandova otevřenost a nečekaně dynamický styl Malířové Špátové. Podívejme se na ně postupně. Na rozdíl od Gotta, který se v dokumentu Karel svým morálním selháním vyhýbal a důsledně je zametal pod koberec, Janda zpětně reflektuje některé životní momenty jako chybné, neuvážené či zbabělé.

Sem patří třeba opakovaná účast kapely na Festivalu politické písně Sokolov či Jandovo vystupování v televizních estrádách během normalizace. Zřejmě si nedokázal představit, že by nemohl vystupovat, nechtěl se hudební kariéry vzdát a ani emigrace hlavně kvůli rodině nepřipadala v úvahu. Uchýlil se tedy k pragmatickým rozhodnutím stejně jako v případě občasného vyhazovu spoluhráčů z kapely.

Bylo by jistě zajímavé se na tyto kontroverzní okamžiky podívat důsledněji, ale už jejich přiznání nabourává stereotypní image drsného rockera, který si s ničím neláme hlavu. To umocňují i vyloženě dojemné momenty, v nichž Janda reflektuje smrt první manželky a syna či rozchod s druhou chotí.

Jde o obrovský rozdíl oproti machistické póze v nedávné a značně problematické písni Kaťata, jež se zde naštěstí ani nevyskytuje. Jandova citlivost a ochota se otevírat nepůsobí vyloženě podvratně a sebemrskačsky jako třeba v dokumentu Síla, Malířová Špátová protagonistu nevystavuje situacím, které by nezvládl uznat či unést; přesto jde o sympatické zdramatizovaní jinak samozřejmě oslavného ohlédnutí za bohatou kariérou.

V emočně silném závěru se projevuje i zručná dramaturgie, díky níž dokument i po více než hodině a půl stopáže dokáže udržet diváckou pozornost. Tomu napomáhá i nezvykle hektický styl, spíše než výše zmíněná díla Malířové Špátové či Sommerové připomínající tvorbu Šimona Šafránka (King Skate, Meky). Rozhoupaná kamera a v leckterých pasážích až překotný střih se svou dynamičností podobají rock’n’rollovému běsnění a formální stránku tak sráží jen příliš hlasitá hudba podkreslující některé výpovědi, jimž kvůli tomu není dobře rozumět.

Snímek tedy dokáže postupně vystřídat několik poloh – stejně jako kapela Olympic, která se postupem dekád proměňovala žánrově i jako produkt. Díky této rozmanitosti nestihne začít nudit, přestože ze škatulky mramorizujícího pomníku hudební legendě se nevymaní; ale to nespíš ani nechce. V rámci zadání jde tedy o nadstandardně poutavou a zdařilou práci, jež ke stále aktivní kapele možná přitáhne i pár nových fanoušků.

Snímek Django můžete vidět od 2. května v tuzemských kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších dokumentů.