Být radši hrdinným objevitelem, nebo zasněným obdivovatelem? Dokumenty AFO nás učí o přístupech k přírodě

S pomocí organizátorů festivalu AFO jsme vybrali tři filmy, které k sobě mají z jistého hlediska blízko, v jiném se ale zásadně odlišují. Kanadský dokument Hon na nejstarší DNA sleduje neúnavnou cestu dánského vědce za zprvu vysmívaným přelomem. Nokturna je tichý snímek hledící s úctou na neuchopitelnou bohatost pralesní přírody a Houby: Síť života je čtyřicetiminutová jednohubka o stále podceňovaném organismu, jíž nás provází hlas islandské zpěvačky Björk.

Tato trojice objevuje přírodu, činí tak ale pokaždé jiným způsobem. Rozdíl spočívá už v tom, jestli je protagonistou vyprávění člověk, jeho objev nebo netečná planeta.

Eske Willerslev je svérázný dánský evoluční vědec, který přišel se zlomovým způsobem získávání starověké DNA nikoliv z nalezených fosilií, ale z půdy, na níž pravěká zvířata žila. Jedná se samozřejmě o velmi neelegantní metodu, kdy se vědci hrabou v hromadách pravěké zeminy a trusu a doufají, že v desítce různorodých vzorců bude i nějaký užitečný.

Na téhle přímočarosti je ale i cosi sympatického. Stejně jako na způsobu, jímž si Eske tento přístup vytrucoval a po mnoha letech výsměchu všem vytřel zrak. O něčem takovém by šlo natočit pořádné drama! Totéž si nejspíš myslel i dokumentarista Niobe Thompson, který v celovečerním televizním dokumentu Hon na nejstarší DNA z projektu Nova vypráví Willerslevův příběh, jako by se jednalo o dramatické dobrodružství jediného vědeckého superhrdiny.

Tento přístup k výkladu dějin a událostí považujeme obecně za poněkud archaický. Vybrat si jednoho člověka a zlomový okamžik prezentovat jako důsledek jeho individuální vůle vyžaduje mnoho zkratek, zjednodušení a ignorování širších souvislostí. Když takový postup vidíme u celovečerního dokumentu, můžeme si být jistí, že jeho hnacím motorem je popularizace vědy víc než předání čistých fakt.

V případě Honu na nejstarší DNA tomu odpovídá i přehršel různých filmařských kejklí včetně počítačových triků i ručně animovaných pasáží. Působí to místy trochu kolotočářsky a vtipně evokuje Erskeho vědeckou metodu „házení věcí na zeď s tím, že se snad nějaká chytne". Kdybychom hodnotili tento film čistě jako dílo, budeme muset nevyhnutelně jeho rozjívenost a spoleh na okoukané televizní postupy kritizovat.

Na druhou stranu je důvod, proč tento formát existuje a proč se k němu mainstreamoví dokumentaristé cítí potřebu uchylovat. Vstřícnost a otevřenost širokému publiku by měla být zpravidla považovaná za klad, když se jí neobětuje veškerá integrita díla. A tento příběh je skutečně jako dělaný na toto vzrušující dobrodružství. Máme tu odhodlaného muže, který překonal velké překážky (v jednu chvíli mluví o tom, že byl po letech kariérního neúspěchu krůček od sebevraždy). Jeho tým, který musí zápolit s šéfovým nasazením i za cenu osobního nepohodlí. A nakonec samozřejmě samotný prospekt objevení genetického kódu úchvatných zvířat, jež považujeme za dávno ztracená. Zvolené uchopení tento námět snese.

Americko-indický snímek Nokturna režisérů Anupamy Srinivasan a Anirbana Dutta je v mnoha ohledech antitezí Honu na poslední DNA. I zde sledujeme odhodlané vědce na cestě za poznáním, tentokrát při studiu pralesních můr. Atmosféra by ale nemohla být odlišnější. Zatímco Eske Willerslev jako by dobýval přírodu i vědecký svět, zde se vydáváme na tichou, introvertní cestu temnotou pohlceným pralesem. Tady není nikdo hrdina, ale jen host, jehož přítomnost zůstává bez povšimnutí.

Ambice protagonistů Nokturny jsou mnohem skromnější – existují miliony neobjevených druhů hmyzu a nikdo vám nebude s nadšením tleskat, když popíšete několik nových. Jedná se o práci, kterou musíte milovat bez naděje na to, že se z vás někdy stane hvězda oboru. Ale naši vědci se celkem snadno smiřují s vlastní bezvýznamnosti tváří v tvář lesu. Stačí jim popsat malý zlomek z můr, které se jim podařilo najít, a nalézají v tom smysl i krásu. Protože čím důslednější práci chtějí odvést, tím méně velikášské musí být jejich cíle.

Snímek má stále monology a obsahuje i scény, jejichž primárním smyslem je předat nám specifické informace. Nicméně je jasné, že srdce dokumentaristů leží v tichých chvílích v pralese, kdy máme možnost naučit se ne fakta o hmyzu, ale pocítit úžas a obdiv, jaké cítil štáb. Pořízené záběry jsou často nádherné, ne ale velkolepým způsobem populárních přírodních dokumentů. Nevidíme pestrobarevné roztodivné květiny či úchvatná stáda ladných zvířat, ale malé postavičky obklopené nekonečnou temnotou netečného pralesa. V kině může jít o silný, místy i trochu strašidelný zážitek. Někdo v něm najde tíseň, někdo smíření. Na každý pád se jedná o ukázku umělečtějšího dokumentu.

Houby: Síť života pak představují jakýsi kompromis mezi oběma přístupy. Jedná se o svižných čtyřicet minut, které strávíme ve společnosti úchvatných a tentokrát velmi pestrobarevných záběrů na houby všeho druhu, jak krásně rostou a bují před našima očima. A do toho nám komentář o úžasnosti a jedinečnosti těchto ne rostlin a ne živočichů nepředčítá nikdo jiný než milovaná islandská zpěvačka Björk svou nezaměnitelnou angličtinou.

Upřímně řečeno zvolený komentář občas uhýbá ke klišé o neuchopitelnosti přírody jak z new age výstupu. Jedna věc je úžas z velikosti a moci naší planety pociťovat jako v Nokturně, jiná je pokoušet se tento úžas doslova verbalizovat jazykem nadšeného dítěte. Komentář přesto jako zázrakem funguje, i když předně proto, že ho předčítá ze všech lidí zrovna Björk, do jejíž veřejné persony islandské víly vržené do moderního světa rozhodně zapadá, že houby považuje za nejmoudřejší a nejkrásnější bytosti a své osobní přátele.

Strávit s tímto filmem celovečerní stopáž by asi bylo příliš, zvolený středometrážní formát ale krásně funguje. Když přestaneme vnímat, co konkrétně Björk říká, a necháme se na vlnách jejího uhrančivého hlasu vést krásným náhledem do bizarního světa hub, tak asi nejde vyloženě litovat. Dokumentaristé Joseph Nizeti a Gisela Kaufmann tenhle malý a neokázalý snímek naporcovali a zabalili přesně tak, jak jeho námět a koncept potřebovaly.