Království Planeta opic nedělá značce ostudu. Otevírá brány k další nadějné trilogii

Režisér Wes Ball stál v případě novinky před nelehkým úkolem. Režisérům Rupertu Wyattovi a zejména Mattu Reevesovi, jenž má na kontě druhý a třetí díl předchozí trilogie, se povedlo vybudovat vysoce respektovanou sérii, jež se dívala na konflikt mezi lidmi a opicemi hezky nečernobílým způsobem a dokázala přijít po scenáristické stránce s poutavými i myšlenkově hutnými motivy či skvěle napsanými postavami, o digitálně impozantně zpracovaných opicích ani nemluvě. Válkou o planetu opic navíc trilogie skončila způsobem, na který už je trochu zbytečné navazovat. To ovšem neznamená, že v tomto post-apokalyptickém světě není co vyprávět.

Wes Ball si je obou těchto faktorů vědom, a tak se nový díl Království Planeta opic odehrává několik generací po smrti Caesara, kdy opice už dávno ovládly svět a lidé, kteří na následky viru nedokáží mluvit a jsou poměrně jednoduše inteligenčně vybaveni, žijí kdesi v ústranní. Události z předchozích filmů i Caesarova osobnost už jsou pro většinu opic zapomenuty. Jednou z nich je zprvu i nový opičí hrdina Noe, jenž si žije v klidu ve svém klanu se svými opičími kamarády a chce zapůsobit na svého otce, pána orlů.

Při pátrání po tajemné lidské ženě je ovšem jeho kmen vypleněn nepřátelským klanem jednajícím pod jménem krutého vládce Proxima Caesara. Ten se ohání odkazem hrdiny z prvních dílů, ale pochopil jeho ideje trochu špatně. Noeův otec umírá a zbytek kmene je odvlečen do Proximova království. Noe se chce pomstít a zachránit své druhy, vydává se proto do vzdáleného území, kde musí spojit síly s orangutanem Rakou, jenž ho seznamuje s pravým Caesarovým učením, i onou lidskou ženou Mae. Může ovšem opice věřit člověku? A zvládnou společně dokázat, že lidé a primáti dokáží žít bok po boku?

Hned na zkraje hodnocení si pak můžeme říci, že Království Planeta opic svým předchůdcům ostudu rozhodně nedělá. Bere si z nich to nejlepší a pokračuje ve velmi uspokojivé kvalitativní úrovni značky, jež po Zrození Planety opic nabrala nový dech. Wes Ball (young adult série Labyrint) pak už od prvních scén ukazuje, co ho na nové trilogii lákalo nejvíc a čím hodlá na diváka nejvíce zapůsobit – a to budováním „nového“ opičího světa.

Ten už se totiž prakticky obejde bez lidí, všechny staré budovy či mrakodrapy jsou rozpadlé a zarostlé a režisér nám tu předkládá velmi atraktivní prostředí, v němž se zaobírá zejména fungováním opičí komunity, místními zákonitostmi a vlastně i odlišným myšlením postav, než na jaké jsme byli zvyklí v předchozích dílech. A do toho nám tu samozřejmě představuje nové důležité charaktery a buduje konflikty a myšlenky nejen pro aktuální film, ale rovnou celou trilogii, kterou má Ball v plánu, pokud mu to komerční výsledek dovolí.

Režie tedy hlavně zpočátku nikam nespěchá a pomalu i pečlivě svůj opičí svět buduje. Právě v první polovině, kdy společně s Noem vše poznáváme, je novinka nejvíce vtahující. Rozhodně pak za to nemůže jenom špičková triková a vizuální stránka, díky čemuž vypadá každý záběr opravdu nádherně a motion capture u opic je tu zase dovedeno do mnohem větších detailů než posledně. Jenže vizuální pozlátko by se samozřejmě brzy okoukalo, kdyby nebylo co vyprávět a co působivého ukazovat. Poodhalování nových pořádků ovšem hezky kombinuje atmosféru předchozí trilogie a místy má i nádech původního filmu. Stejně tak funguje i proměna hlavní postavy, která se z prostého „vesničana“ stává hrdinou poté, co se o historii lidí i primátů dozvídá další a další střípky a je konfrontována s krutým, ale ne zcela černobílým, chováním záporáka Proxima.

Právě názorové střety a rozhození nových témat se odvíjí ve stylu a kvalitách minulých filmů a nabízí řadu nejnapínavějších a nejzajímavějších momentů. Problém nastává až v závěrečné třetině, v níž jako by si tvůrci uvědomili, že musí svou pomalu budovanou podívanou a pečlivě prokreslené postavy nějak uzavřít a výrazně se posunout v hlavní příběhově lince. Jenže právě kvůli tomu začne finále dosti skřípat, působí uspěchaně, sem tam hapruje logika, a navíc na to doplácí řada vedlejších figurek. A to včetně záporáka Proxima, jenž je zde velmi zajímavě vykreslen, nemá ale dostatek prostoru na to, aby jeho úhel pohledu či motivace dostatečně vynikly. A že se charismatický Kevin Durand za opičím motion capture opravdu snaží.

Kvůli uspěchanosti i jistému většímu plánu pak přestává fungovat i nejzásadnější vztah snímku mezi Noem a Mae. On se sice hned zprvu stává velmi sympatickým hrdinou, jenž se naštěstí od předchozího Caesara v mnohém liší, a Freya Allan svou velkou celovečerní příležitost také nepromarnila. Jejich vztah i vzájemná nedůvěra ovšem zejména ke konci působí dost křečovitě, a to vzhledem k práci s lidskou hrdinkou, u níž si tvůrci nechávají v rukávu tolik otázek do dalšího dílu, že si k ní divák kvůli její nejednoznačnosti bude jen marně hledat cestu.

Království Planeta opic tak v závěru za svými předchůdci zaostává zejména v sebevědomějším završení dějových oblouků a doťuknutí rozpracovaných témat. I když je jasné, že zrovna z tohoto hlediska budou chtít tvůrci ještě mnoho říci v případných sequelech. Wes Ball ale zvládnul dokázat, že byla franšíza dána do rukou tomu správnému člověku, který má vizi, nápady a umí vizuálně i řemeslně vytvořit správně poutavou podívanou, jež se nemusí spoléhat na zbytečnou akci a výbuchy, ale může se opřít i o chytrý scénář a sebejisté tvůrčí vedení. I když začnou autoři ke konci trochu klopýtat, stále je Planeta opic díky nim značkou, který se od většiny blockbusterové konkurence svými scénáři liší a jde si svou vlastní osobitou cestou. Snad po ní půjde co nejdéle.