V Občanské válce se Amerika rozpadá před očima. Obrazy brutality varují před hrozícím kolapsem

Pro nyní již vyhlášené studio A24 je Občanský válka s rozpočtem 50 milionů dolarů doposud nejdražším projektem. Producenti, kteří dominovali několika posledním ročníkům filmových cen, nyní pokukují po vstupu do mainstreamu a hledají způsob, jak nabídnout umělecky hodnotné, provokativní, ale zároveň masově komerčně úspěšné projekty.

Britský scenárista a režisér Alex Garland rozjel svou kariéru po boku režiséra Dannyho Boylea, s nímž pracoval na Sunshine i 28 dní a týdnů poté. Pak, již ve spolupráci s A24, strhnul pozornost s Ex Machinou, rozdělil dav s Annhilation a zamotal lidem hlavy s Muži. Rozhodně nebylo sázkou na jistotu vložit veškerou důvěru právě v něj, obzvlášť po spíš negativně přijatých Mužích, nakonec by však bylo velmi proti brandu A24 sázet na jistotu.

Námět je velmi jednoduchý. Ve válkou sužovaných Spojených státech se povstalecké síly chystají zajmout a dozajista popravit prezidenta (Nick Offerman), jenž se pokusil zavést diktaturu. Do Bílého domu, který je poslední baštou hlavy státu, tedy vyráží ostřílená válečná fotografka Lee (Kirsten Dunst) a energický reportér Joel (Wagner Moura), aby získali poslední rozhovor a záběry poraženého státníka před jeho nevyhnutelným koncem.

Na cestu se přidává ještě žurnalistický kmet Sammy (Stephen McKinley Henderson), který má bezedné know-how a již nic, co ztratit. A také začínající fotoreportérka Jessie (Cailee Spaeny), aby mohla Lee připomínat mladší a naivnější verzi sebe sama (praktičtější vysvětlení film upřímně řečeno nenabízí). Vydávají se na tisíc kilometrů dlouhou cestu ve svém novinářském teréňáku do Washingtonu DC, podle Sammyho jde takřka jistě o sebevraždu. Na jednotlivých zastávkách se setkávají se scénami odcizení, brutality a apatie, které je učí ledasco o podstatě jejich národa, ale i jejich profese a nakonec jich samých.

Alex Garland se staví po bok evropských velikánů jako Wim Wenders (Paříž, Texas), Lars von Trier (především Dogville) a Thomas Vinterberg (Můj miláček ráže 6,65), kteří si z pozice úspěšných evropských autorů vzali na paškál americké téma a pokusili se nahlédnout do duše tohoto nevyzpytatelného národa, který svou pozicí nemá v historii lidstva srovnání, projevuje se tedy velmi specificky a často nepředvídatelně.

Občanská válka se brzy identifikuje s garlandovskou tvrdohlavou neuchopitelností. Filmař například volí situaci, kdy se od Spojených států pokouší ruku v ruce odtrhnout Texas a Kalifornie – komunity, jež na dnešním politickém kolbišti stojí v dokonalém protikladu. Kdyby se měla nyní rozhořet občanská válka, stály by jejich jednotky skoro jistě proti sobě. Jde o fakt tak zřejmý, že by bylo pomýlené přidat se na stranu těch, kteří Garlandovi vytýkají neznalost té nejzákladnější americké reality. Zjevný nesoulad v nás má dopředu uhasit jakoukoliv potřebu aplikovat příběh doslova na současnou politickou situaci. Snímek nás vyzývá, abychom o něm přemýšleli v univerzálnější rovině.

Diváky také podle zahraničních reakcí překvapuje, jak moc je děj napojený na žurnalistiku jako nosné téma. Všechny postavy, s nimiž strávíme podstatnější čas, jsou novináři. I zde je však patrné, že bychom neměli příliš zabředat v detailech. Na žurnalistiku je nahlíženo poněkud romantizujícím, individualistickým pohledem. Komunikace s editory, zadání práce, ekonomické a ideologické zájmy v nejmenší míře neexistují. Plán Lee ještě dává smysl – jako fotoreportérka může přijet do jakékoliv vřavy a začít fotit. Nicméně Joelova představa, že neoznámený vejde do Bílého domu a povede s prezidentem rozhovor, je vpravdě absurdní. Nahodilost způsobu, jímž mezi sebou zkušení novináři přijmou úplnou amatérku Jessie, je pak vypravěčským prvkem, nad jehož smysluplností je zbytečné si začít lámat hlavu.

I když je přesnější říct, že je Občanská válka o žurnalistice, než že je o současné politice, stále je dobré udělat další krok a rozjímat nad naší vlastní schopností vztáhnout se k viděným událostem. Máme ještě uchovanou schopnost chápat hodnotu jednotlivého lidského života, nebo už jsme natolik pohlceni vlastními zájmy? Nebylo by to poprvé, co je žurnalistika ve filmu využita jako alegorie širšího civilního pohledu.

Občanská válka se však rozpadá tím víc, čím víc v ní chceme pojmenovat jasné a objektivní kvality, nedejbože nějaké specifické poselství. Silná je ve vykreslení intenzivních okamžiků, kdy si můžeme sami sebe představit v botách hrdinů. Ti se setkávají tu s náhodnými projevy násilí, tu s civilisty žijícími mimo vřavu bez jakéhokoliv zájmu o umírající, tu s duchy vlastní minulosti. U každé scény je víceméně jasné, co říká, i když je velmi těžké si udělat jasno v tom, proč chtěl Garland říct právě teď právě toto. Když si Lee, jindy oblečená ve špinavém neutrálním oblečení, po cestě zkouší ženské šaty a prohlíží se v zrcadle, jako by zkoumala svou napůl zapomenutou ženskost, zmizí tento motiv stejně rychle, jako se objevil. A tak je to s mnoha Garlandovými volbami.

Rozhodně je pravda, že Občanská válka je především senzorický zážitek útočící na naši intuici. Poznáme to i v nejsilnější scéně filmu, kdy se naši hrdinové setkají s partou chlápků, kteří kopou masový hrob a zjevně je jim jedno, jestli do něj přibude pár dalších lidí. Se ztracenými novináři si tedy hrají jako kočka s myší. Provokují je k tomu, aby řekli jediné špatné slovo a poskytli záminku k okamžité vraždě. Problém je, že síla této scény by fungovala stejně, i kdyby byla z filmu vystřižena a prezentována jako samostatný krátkometrážní snímek.

Jak je asi patrné z textu, v Občanské válce je mnoho (mnoho!) aspektů, které dávají divákovi zcela pádný argument se na tenhle film vykašlat. Považovat ho za nedomyšlený a polopatický zároveň. Upnutý i nesoudržný. Uspěchaný i prázdný. Garland tvrdohlavě odmítá uspokojovat v těch základních aspektech, v nichž bychom čekali, že se bude chtít film na toto téma nejvíc rýpat. A co nabízí na oplátku? Nejistou cestu za nejistým výsledkem. Je nyní věcí vaší osobní volby, jestli jste zvědaví na film, který je zaručeně úplně odlišný, než jak by ho udělal kdokoliv jiný. A to i za cenu, že leckdo jiný by ho asi udělal objektivně lépe.

Občanskou válku je těžké odsoudit, ale také se za ní postavit. Je snadné ocenit už nasazení herců, předně Dunst a Moury. A je skoro nutkavé docenit rozhodnutí vyhnout se vší předvídatelnosti a prvoplánové atraktivitě. Na druhou stranu ale nejde jednoznačně naskočit na hřbet patologické subverzi za každou cenu. Pokud se ale bavíme o samotném zhlédnutí, to lze jednoznačně doporučit. Už díky relativně střídmé stopáži 108 minut, po níž si rozhodně bude o čem povídat. Někdy to není o líbí/nelíbí, ale stojí/nestojí za to vidět. A Občanská válka za to stojí.

Zatím se podívejte na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.