Lesní vrah je důmyslně vyprázdněným pohledem do hlavy osamělých střelců. Potřebujeme ho?

„Pokud je vyprávění vyprázdněné, tak se nám nedostává informací o příčinách a následcích probíhajícího děje, v našem případě to pak především znamená, že postavy předkládané filmem jsou pro nás nepřístupné, neznáme jejich motivaci, tedy důvody – příčiny jejich jednání,“ psal Zdeněk Holý roku 2005 v článku zaměřeném na fenomén vyprázdněné narace pro časopis Cinepur. Později se stal děkanem FAMU a nyní se do kin dostává jeho Lesní vrah, kterého natočil společně s režisérem Radimem Špačkem.

Holého dlouhodobý zájem o vyprázdněnou naraci je patrný i v jeho celovečerním scenáristickém debutu, na němž se podílel i z pozice producenta. K tomu si vybral i vhodného spolupracovníka, jelikož Špaček především ve všeobecně chválených Poutech z roku 2010 dokázal, že zvládne subtilně a zároveň působivě předložit zdrcující rozklad osobnosti a morální bahno, v němž se tvárný jedinec vinou toxického působení společnosti ocitne.

O podobně pohlcující obžalobu systému se však v Lesním vrahovi nesnaží, ba naopak – dostáváme divácky nevstřícný, odpsychologizovaný a odtažitě observační portrét, z něhož není možné seskládat uspokojivý obrázek. Takový přístup je zcela v duchu moderního natáčení o sériových vrazích, jež se snaží vyhnout bulvarizaci kriminálních činů či nabídnout uspokojivý pohled do rozjitřené mysli zločince.

Podobně jako u nedávných Manželů Stodolových se filmaři vyhýbají jednoznačným odpovědím na klíčovou otázku „proč“. Po celou dobu střídmé, ani ne 80minutové stopáže sledujeme dvacátníka Viktora Kalivodu, jemuž vůbec nerozumíme. Vidíme, že v lese rád běhá mimo vyznačené cesty a že neúspěšně sbírá síly k sebevraždě. Navenek však nejde o nepřizpůsobivého, očividně vyloučeného jedince, u něhož je tragédie na spadnutí.

Viktor se úspěšně účastní kdysi populární soutěže Chcete být milionářem (zde v nelicencovaném, tedy v detailech lehce pozměněném provedení) a v autobuse, metru či obchodě bychom jej snadno přehlédli. Přitom si ale za vyhrané peníze kupuje střelné zbraně a čeká na příležitost, při níž by dal průchod svým antisociálním tendencím.

O detailech Kalivodových zločinů či jeho psychologického profilu si můžete leccos přečíst třeba na Wikipedii, snímek se nesnaží životní reálie zločince mapovat nijak důsledně. Předkládá však zdánlivě nahodilé a neuzavřené střípky z let 2004-2005, kdy své činy spáchal. Viktor v uhrančivém podání Michala Balcara téměř nemluví, pouze z drobných náznaků o něm můžeme něco vysoudit – a každá další informace více a více provokuje naši představivost, jelikož nenabízí tolik potřebné odpovědi.

Sám režisér Špaček pro Kladenský deník přiznal bezmoc z toho, že podobně problematické jedince není možné identifikovat ani pochopit. Ne nadarmo se skutečný Kalivoda přirovnával k Olze Hepnarové, další děsivé postavy tuzemských dějin, jejíž činy nebylo možné vysvětlit. V Lesním vrahovi nejsme svědky úderné banality zla jako třeba v nedávné Zóně zájmu, nýbrž spíše sledujeme naprostou vyprázdněnost zla, absenci čehokoli pozitivního a vitálního, co by člověku ukázalo směr; násilné vykročení proti společnosti je pak nikoli logickým, nikoli nevyhnutelným, ale prostě jen možným vyvrcholením této vnitřní prázdnoty.

Forma vyprázdněné narace se tudíž jeví jako vhodný prostředek k předání těchto znepokojivých a těžko uchopitelných myšlenek. Nabízí se srovnání s velikány směru slow cinema jako Bélou Tarrem, Lisandrem Alonsem, Lavem Diazem, dále třeba tematicky podobným Slonem Guse Van Santa, Nitramem Justina Kurzela či třeba Čističem Petera Bebjaka. Metodu observace pomocí dlouhých záběrů ovládli i tvůrci rumunské nové vlny, jejichž přední kameraman Oleg Mutu nasnímal i Lesního vraha.

Na rozdíl od Mutuovy práce na filmech 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Na druhé straně kopců či Smrt pana Lazaresca zde však jednotlivé dlouhé záběry nejsou tak plné významů, kontrastů, dynamiky či obecně poutavosti, díky níž by se vyplatilo širokoúhlým obrazům věnovat tolik času. Ostré střihy často překlenují i dobu několika měsíců, vyprávění se rozhodně nesnaží publiku nic ulehčit či zpřehlednit. Výsledkem je unikavý, minimalistický portrét málomluvného samotáře, který není schopen sebevraždy, zároveň ale nedokáže ani žít.

„Film pozorně sleduje rok v jeho životě včetně vražd a dopadení, motiv však ponechává nejasný. Postava se stává odrazem publika, které do něj může projikovat své obavy, úzkosti a temné motivace. Silně věříme tomu, že bez snahy o aspoň částečné pochopení fenomén osamělých střelců, který v posledních dekádách sužuje západní svět, nezmizí,“ píše se na stránkách distribuční společnosti Vernes. Druhá a třetí věta prohlášení si přitom zřejmě odporují – na jedné straně je postava pouze projekčním plátnem, na straně druhé se hovoří o snaze pochopit onoho skutečného člověka.

Toto nejisté přešlapování okolo ožehavého subjektu je zcela pochopitelné, zároveň snímku (i na poměry vyprázdněné narace) bere působivost a sílu sdělení. Lesní vrah tedy nad rámec nepříjemné připomínky, že takto nebezpečných jedinců si v každodenním životě pravděpodobně ani nevšimneme, nemůže a nakonec ani nechce o Viktoru Kalivodovi nic víc říct. Jako výchozí bod k podnětným debatám s odborníky z oblasti kriminologie či psychologie (kteří se prý i leckterých projekcí skutečně zúčastní) tedy snímek posloužit může, ale jako skutečně oči otevírající tvar nikoli.

Lesního vraha můžete ode dneška vidět v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších tuzemských kriminálek.

Zdroje: Cinepur, Vernes, Kladenský deník