Mojmír Sedláček

My máme Ivana Jonáka, Františka Mrázka nebo Radovana Krejčíře, slovenskému podsvětí během 90. let vládl Mikuláš Černák. O jeho zločinecké cestě, jež zůstala lemována desítkami mrtvých, vypráví thriller MIKI, který se nyní jen pár dní po slovenské premiéře dostane i do našich kin. Budeme sledovat děsivého protagonistu s tváří Milana Ondríka, jenž se vypracoval tak, jak to bylo možné (snad) jen v devadesátkách.

Před časem jsme vzpomínali na to, proč Wes Craven zasadil svou sérii Nočních můr zrovna do ulice s názvem Elm Street. Tím však filmařovy inspirace z reálného světa co se týče úspěšné hororové franšízy nekončí. Jak tedy první Noční můra v Elm Street (A Nightmare on Elm Street) přesně vznikla?

Jména Nicolase Cage i Davida O. Russella jsou v posledních dnech skloňovaná poměrně často. To první v souvislosti s hercovou další zběsilou kreací v hororovém hitu Longlegs, jenž se za pár dní objeví i v našich kinech, zato to druhé v mnohem nelichotivějším kontextu. Vzpomněl si na něj totiž George Clooney, který s Russellem válčil na place filmu Tři králové (Three Kings) a jenž mu od té doby nemůže přijít na jméno. Cage se však práce se svérázným režisérem zjevně nebojí.

Žánr true crime nás fascinoval odjakživa a literární zkazky o zločinech si lidi rádi četli dávno před zrodem kinematografie. Není tedy divu, že i pohyblivé obrázky se na našem znechucení a upřímném pohoršení s gustem svezly. Lze říct, že v posledních letech jsou díla tohoto typu ještě oblíbenější než kdy dřív, což souvisí především s netflixovskou chutí zpracovat téměř každý zločin do několikadílné minisérie.

Je to sen, nebo skutečnost? Jen málokterý dvojznačný konec v posledních dekádách fascinoval (a stále fascinuje) fanoušky tak moc jako právě závěrečný záběr sci-fi Christophera Nolana Počátek (Inception). Pokud jste dílo neviděli, tak ve čtení raději nepokračujte a tento milník kinematografie 21. století z hlediska natočení akce i vyprávění vrstevnatého příběhu si doplňte. Znalejším divákům se však nedávno nabídla odpověď na otázku, jež jim nedávala spát bezmála dekádu a půl.

„Muž z Ria (That Man from Rio) je v podstatě portrétem Jeana-Paula Belmonda v pohybu. Druhý ze šesti snímků, které natočil s Philippem de Brocou, představuje francouzského herce jako hyperaktivního exhibicionistu v tradici odvážlivců z němých filmů, jakými byli Douglas Fairbanks nebo Harold Lloyd,“ představil snímek i jeho protagonistu kritik James Hoberman pro The New York Times a s touto dodnes platnou charakteristikou nelze nesouhlasit.

Do našich kin vstupuje komedie Fakjů princezny (Chantal im Märchenland), volně navazující na veleúspěšnou německou trilogii Fakjů pane učiteli. Pod režií i scénářem je opět podepsán Bora Dagtekin, jenž stál i za všemi třemi předchozími snímky, a v rámci camea se objeví i Elyas M’Barek jakožto svérázný učitel Zeki. Příběh se však nyní točí kolem mladé dívky Chantal (Jella Haase) s provokativním příjmením Ackermann, jež v minulých dílech patřila mezi Zekiho studenty. Teď ale musí řešit vlastní problémy.

Bohdan Sláma se letos hlásí už podruhé. V únoru totiž uvedl svůj autorský snímek Sucho pojednávající o rozdílných světonázorech tváří v tvář klimatické krizi a již za měsíc bude mít premiéru jeho další snímek, který diváky vrátí do vypravěčsky atraktivní, přesto už ale poněkud vytěžené doby kolem roku 1968. Drama Konec světa by však rádo nabídlo výrazně odlišný pohled na tehdejší dění.

„Každej si tu hraje na hrdinu,“ láteří ústřední dvojice během velmi, opravdu velmi nepovedené loupeže lemované jedním selháním za druhým. Každý ale úplně ne – bývalý mechanik námořní pěchoty, nyní neúspěšný otec a manžel Rory (Matt Damon) či alkoholem nasáklý trestanec Cobby (Casey Affleck) hrdiny rozhodně být nechtějí, přesto se ocitají uprostřed kolotoče zmatků a podrazů. To zní jako obstojný základ pro akčně-komediální jednohubku, že?

Že by se blížil další hororový hit? Podobná tvrzení se objevují každou chvíli, spojení následujících jmen ale vypadá nadmíru lákavě. V únoru se totiž v amerických kinech objeví snímek The Monkey (Opice), za nímž stojí Osgood Perkins, aktuální terč superlativů v souvislosti s chválenou hororovou detektivkou Longlegs, jíž se brzy dočkáme i u nás. A právě Perkins adaptoval povídku koho jiného než Stephena Kinga, aby si na publikum nachystal další dávku hrůzy.

Historie filmů, které nevznikly nebo se je nepodařilo dokončit, bývá leckdy minimálně stejně zajímavá jako v případě těch existujících – obzvláště jde-li o velmi specifická díla, u nichž skutečně můžeme litovat, že je nemůžeme zhlédnout. Možná to platí i pro velmi problematický snímek komika a filmaře Jerryho Lewise ze začátku 70. let, který se zabýval skutečně extrémně citlivým tématem.

Byla to asi jen otázka času, přestože jsme se jejího zodpovězení dočkali za poněkud zvláštních okolností. Společnost Apple, v posledních letech stojící za několika ambiciózními filmovými projekty, už nadále nehodlá svá díla vysílat do kin a raději se bude soustředit na svou platformu Apple TV+. Prestižní tituly s oscarovým potenciálem na pár dní do kinosálů pošle, aby došlo ke splnění podmínek pro nominace, ale víc od jablečného giganta čekat nemůžeme.

Kolem streamovací platformy Warner Bros. a HBO bylo v posledních letech poměrně rušno, či spíše nepřehledno. V některých regionech existovala služba HBO Now, u nás zase bylo HBO Go a nedlouho poté, co se varianty sloučily pod značkou HBO Max, přišlo oproštění se od názvu slavné kabelovky. Nyní tedy máme Max jakožto výsledek spojení brandů Warner Bros. a Discovery a doufejme, že s ním chvíli vydržíme.

„Je to těžké, co? Být člověkem,“ povzdychne si jedna vedlejší postava v nečekaně emotivní zpovědi, jimiž přitom nenápadné drama Občas myslím na smrt (Sometimes I Think About Dying) tak šetří. Americké indiečko je nyní k vidění na platformě Max, což je ideální příležitost k tomu, abychom se zase jednou vystavili dobře známým sociálním hrůzám – tedy fungování v běžném kolektivu, formálním úsměvům směřovaným k našemu okolí či hledání lásky v prostředí, které přeje dominantnějším a extrovertnějším jedincům.

V souvislosti s poněkud rozpačitým finále druhé řady Rodu draka (House of the Dragon) se mnoha resilientním fanouškům vynořily vzpomínky na děsivý konec původní Hry o trůny (Game of Thrones). Shodou okolností se nedlouho předtím objevil průzkum mapující právě nejotřesnější seriálová zakončení, z nichž publiku zůstala hořká pachuť v ústech (a na televizních ovladačích). Které to tedy jsou?