Nejlepší český film letoška? Rok vdovy bude v kinech bojovat, Zápisník alkoholičky mu ale může závidět

Snímek vychází z deníkových zápisků Zuzany Pokorné, jež otiskl časopis Respekt v letech 2014 a 2016. Ty zaujaly manželské tvůrčí duo Veronika a Eugena Liškových, a tak dal Eugen Liška dohromady mnoha workshopy vycizelovaný a následně i oceňovaný scénář, který Veronika Lišková zpracovala jako svůj celovečerní hraný debut. Dosud totiž působila jako dokumentaristka, zaujala citlivě natočeným portrétem pedofilního muže Danielův svět či zdařilou antropologickou sondou Návštěvníci o životě české rodiny na dalekých Špicberkách.

Její pozorovatelský talent a schopnost vystihnout ze situace to podstatné ve formátu hraného filmu naštěstí nevymizely, díky čemuž se její 109 minut dlouhý ponor do jedné traumatizované duše vyhýbá přehnanému patosu, exploatačnímu vyžívání v mizérii či zplošťování niterních prožitků.

Jedinou výraznější výtku lze tudíž směřovat k určité klišovitosti některých katarzních momentů, a tak je třeba snaha uvolnit se a oddat se přírodním zákonitostem znázorněna pomocí poněkud otřepané nahé koupele v rybníce. Podobných rušivě přímočarých momentů je však ve snímku jen pár, a tak střízlivě soustředěný vhled do života ženy, která na prahu středního věku musí najednou zcela přeskládat své životní vyhlídky, nijak zásadně nenarušují.

V prologu se seznamujeme s energickou Petrou v dechberoucím podání Pavly Beretové, které se zničehonic zhroutí celý svět. Její manžel Martin Svoboda totiž nedlouho před plánovaným stěhováním na venkovský statek nečekaně zemřel a Petra tak zůstala sama s dcerou Dominikou (Julie Šoucová, jež mimochodem stejně jako Beretová hraje i v aktuálním artovém hitu Amerikánka), která se chystá nastoupit na vysokou školu.

Petřina rodina je podpůrná jen velmi omezeně, zato Martinova matka s tváří Zuzany Kronerové nepříjemně, avšak pochopitelně manipuluje okolím, aby jí po ztrátě syna zbylo v životě alespoň něco. Petra však nemá na důstojné truchlení příliš prostoru, jelikož vedle stěhování ji čeká i sisyfovské obíhání úřadů, jež vcelku předvídatelným (avšak stejně působivě nepříjemným) způsobem dominuje prvním desítkám minut, spojeným s ročním obdobím jara.

Vyprávění je strukturováno napříč celým rokem, přičemž končí dalším jarem, jež se nese už ve značně odlišném duchu. Léto, charakterizované stěhováním na venkov a obsahující i pomíjivé chvíle štěstí díky sounáležitosti s bodrým sousedem (v podání Tomáše Bambuška) a jeho rodinou, nabízí momenty usebrání, zatímco během podzimu se ještě agresivněji ukáže nutnost zpomalit.

Každé roční období je navíc protknuto jinak vyznívající jízdou v krajině a i tyto poetické vsuvky jednoznačně umocňují sílu vyznění Roku vdovy nad dalším letošním titulem, u něhož cykličnost přírodních změn tvoří rámec vyprávění – totiž nad o poznání aseptičtějším a strnulejším Zahradníkovým rokem. Nabízí se i připodobnění k nedávnému diváckému hitu Zápisník alkoholičky, jelikož oba snímky mají ve svém středu výrazné hrdinky vyrovnávající se s nelehkým údělem. Jenže zatímco alkoholička si vystačí s exploatačně šokujícími, avšak po povrchu klouzajícími výjevy, náhled do niterního života vdovy je mnohem subtilnější, citlivější a ve své neopulentnosti i pronikavější.

Nejde totiž o vyloženě dramatický příběh, jednotlivé linky o boji s úřady či handrkování s rodinnými příslušníky často nejsou dohrávané do konce – jejich funkcí v příběhu je ukázat, jak ovlivňují vnitřní přerod hlavní postavy. Ten neobsahuje žádné nečekané pravdy s velkým P, díky budování sympatií k uvěřitelné figuře se však lze snadno naladit na problémy, jimž Petra čelí – totiž nutnosti znovu a nově sebe samu definovat, dovolit si znovu se radovat a plně projevovat to, co aktuálně cítí.

Na samém začátku Petra tlumočí slova polského dramatika, jenž svou hru uvádí jako „univerzální příběh, co se stal jedné konkrétní ženě“. Právě tak lze charakterizovat i celý film, jenž se ve své konkrétnosti a specifičnosti vyjadřuje k obecným tématům, ať už společenského, či psychologického rázu. Takhle vypadá moderní evropská filmařina, po níž většina tuzemské produkce pouze nesměle pokukuje.

Drama Rok vdovy můžete od toho čtvrtka vidět v tuzemských kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých dramat poslední dekády.