V téhle záplavě výrazných děl nelze nikomu vyčítat, že třeba ani nezaznamenal uvedení osmidílné fantasy komedie Kaos, kde Jeff Goldblum jako paranoidní Zeus představuje řeckou mytologii ve stravitelné podobě pro generaci zoomerů. Dílo mělo premiéru koncem srpna a před pár dny, tedy o necelý měsíc a půl později, Netflix prohlásil, že druhá série (s níž se tak nějak automaticky počítalo) nebude. Reakce přitom byly vcelku pozitivní, ale zářivá kometa se ze svérázného díla nestala, a tak přišel podobně razantní konec jako v případě Akolytky, která si navíc v rámci toxického fandomu Hvězdných válek vysloužila spoustu nelichotivých označení.
Kde jsou potřebné jistoty?
Zatímco před pár lety mohly streamovací války působit dojmem, že se jednotlivé platformy budou předhánět v tom, aby zaujaly potenciální předplatitele co největším množstvím kvalitního obsahu za co nejpřijatelnější cenu, současná realita je značně odlišná. V podstatě všechny služby zdražují, zavalují publikum nerelevantním a přiznaně výplňkovým obsahem nebo si nepřehledně přeprodávají dříve úzkostlivě hlídaný obsah. Pryč jsou časy, kdy jsme se mohli spolehnout na to, že domovem komiksovek ze stáje DC bude (HBO) Max – nyní některé najdete třeba na Netflixu a jiné dokonce vůbec nikde.
Snad ještě více frustrující je však fakt, že kvůli překotnému rušení přestává dávat smysl do sledování seriálů investovat. Vždyť právě možnost trávit s postavami v daném světě velké množství času a projít s nimi rozmáchlé příběhové oblouky, což se divákovi odvděčilo větší emoční satisfakcí nežli u dvouhodinových filmů, byla motivací k přežití výplňkových epizod, jimž se nevyhnul snad žádný seriál. Momentálně se už ani fanoušci Pána prstenů, kteří si před pár lety mohli být téměř jistí, že díky bezedné kapse Jeffa Bezose Amazon oněch slibovaných pět řad Prstenů moci natočí, nemohou spolehnout na to, že se uspokojivého završení příběhu kolem Galadriel skutečně dočkají.
Proměny seriálové sféry
Je ironické, že před lety právě platformy jako Netflix či HBO Max nabídly druhý život titulům, jež se v některých případech pohlavárům kabelových televizí znelíbily, a buď jim poskytly prominentní místa v rámci svého katalogu (z čehož maximální popularitu vytěžil třeba Perníkový táta), anebo rovnou financovaly i natočení pokračování. Moderní služby tím dávaly najevo, že na rozdíl od zlých a zkostnatělých kabelovek chtějí vyjít vstříc fanouškům. Doba se však zjevně mění, přitom právě třeba Perníkový táta patří mezi seriály, které naplno využily svůj potenciál až v pozdějších řadách – k čemuž by tak v případě současné politiky Netflixu vůbec nemohlo dojít.
Constance Grady pro magazín Vox popsala, že loni v zámoří běželo ohromujících 516 seriálů, což je sice o něco méně nežli v rekordním roce 2022, kdy jich bylo k vidění 600, přesto jde o obří rozdíl oproti „pouhým“ 210 seriálům v roce 2009. Nadšení z éry tzv. peak TV tedy pomalu vyprchává, utahování opasků však vypadá pro tvůrce i publikum poměrně nepříjemně – stále totiž vzniká množství nových, originálních seriálů, navzdory ambiciózním proklamacích to však do druhé sezóny (natožpak do scenáristy plánovaného důstojného zakončení) dotáhnou jen některé.
Doba, kdy mezi sebou jednotlivé streamovací služby soupeřily v produkování nejatraktivnějších hitů, se pomalu chýlí ke konci a jasným vítězem streamovacích válek se stal Netflix. Jak ale ukazuje příklad Kaosu, ani to však nezaručuje, že se sázka na výpravu do jeho světů musí vyplatit. Do čeho tedy investovat čas a duševní energii? Publiku nezbývá než hrát vabank a doufat, že daný titul prokličkuje minovým polem korporátních rozhodnutí až ke svému ideálnímu konci; je to však nejistější podnik než kdy dřív. Vybírat můžete třeba z našeho žebříčku nejlepších seriálů letošního roku, kde najdete úspěšné tituly, u nichž je naděje na případné odklepnutí dalších řad přece jen vyšší.