Esence nespoutaných devadesátek i Svěrákova promyšlená provokace. Jízda slaví 30 let
Přímočarý rámcový příběh v duchu amerických nezávislých titulů 90. let (a jejich předchůdce Bezstarostné jízdy z roku 1969) se soustředil na trojici mladých a nic moc neřešících lidí – kamarády Frantu (Jakub Špalek) a Radka (Radek Pastrňák), kteří do svého kabrioletu přiberou stopařku Aňu (Anna Geislerová). Trio následně jezdí krajinou a v náladových epizodkách potkává jiné figurky či se baví o zdánlivých zbytečnostech. Jednodušší námět už skoro nelze vymyslet, ale pokud do sebe vše zaklapne tak, jako v tomto případě, tak ani o moc víc nepotřebujete.
„Jsou cesty hlavní, po kterých jezdí zločinci a policajti, a pak jsou cesty vedlejší, a těmi pojedeme my.“ Franta a Jakub totiž k levně pořízenému autu nemají technický průkaz, a tak se musejí frekventovaným silnicím vyhýbat – což ostatně odráží i jejich životní filosofii, protivící se konformismu a běžně vyšlapaným cestičkám; k čemuž měl sám Svěrák tou dobou blízko.
„Jízda vznikla z chuti udělat něco, co ještě nikdo nezkusil. Byla to drzost a provokace, kterou nikdo nečekal,“ vzpomínal Svěrák v knize Rozmarná léta českého filmu. Popsal zklamání po nepříliš nadšeném přijetí Akumulátoru 1, jež neobstaralo dostatečnou satisfakci po mnoha měsících každodenní dřiny, a tak filmaře napadlo udělat projekt vymykající se celovečerním standardům.
Scénář psal Svěrák společně se svým kamarádem s FAMU Martinem Dostálem, pozdějším dokumentaristou. Jejich text však stačil jen na zhruba dvě třetiny stopáže, zbytek vyplnila improvizace mezi hereckým triem. I proto se dílo zcela vymyká většině tvorby Jana Svěráka, na níž se podílel i jeho otec Zdeněk. Z Jízdy je cítit přímočarost, mladická živočišnost a až naturalistická syrovost, částečně připomínající třeba estetiku severských děl z ranku Dogma 95. Spontaneita a intuitivnost čiší i ze samotného vyprávění, přestože se Svěrákův cit pro vypointované situace nezapřel ani zde.
„My jsme to brali jako tříšť pocitů, legrácek, situací a mikrosituací a teprve, když jsem film viděl sestříhaný, tak mi došlo, že Honza na rozdíl od nás velmi dobře věděl, o čem ta tříšť je,“ vyznával se ve zmíněné knize Jakub Špalek. Ten stejně jako zbytek štábu vzpomínal na jedinečnost a neopakovatelnost tohoto natáčení, na němž se podíleli profesionálové ochotní pracovat zadarmo, živení jen nadšením. Takový přístup je samozřejmě dlouhodobě neudržitelný, což platí i pro postavy v příběhu – ani jejich pohoda a záměrná nezodpovědnost totiž nemohou trvat napořád.
Nečekaný úspěch
Čtvrtou postavou je totiž Anin žárlivý partner v podání Filipa Renče, nahodile se zjevující ve svém černém Opelu a představující tak neustálou hrozbu pro kamarádskou bezstarostnost. A snímek skutečně v souladu se svými zámořskými inspiracemi končí tragicky, což možná zbytečně zatěžkává jinak lehkonohou (ačkoli místy poněkud sexistickou) podívanou.
Snímek se posléze dočkal Křišťálového glóbu z karlovarské soutěže i dvou Českých lvů za kameru F. A. Brabce a hudbu Pastrňákových Buty. V kinech se z pochopitelných důvodů nemohl rovnat milionovým Svěrákovým hitům, i tak ale přilákal úctyhodných 205 tisíc diváků. To není špatný výsledek i vzhledem k tomu, že se díky punkovým podmínkám a štábu omezenému na devět lidí podařilo Svěrákovi stlačit náklady pod milion korun, díky čemuž Jízda dodnes patří mezi nejlevnější (profesionálně zpracované) celovečerní filmy. Natáčelo se po dobu tří týdnů v jižních Čechách a není pochyb o tom, že Svěrákovi a jeho týmu se opravdu podařilo najít místo, kde se dobře kouří.