Martin Svoboda

Kinematografie a šířeji audiovize se rozhodně nachází v době extrémů. V posledních pár letech se mluví o konci filmu jako instituce, jak ho známe z 20. století, hollywoodské velkoprodukce přesto bobtnají a producenti často rozhazují, jako by se nechumelilo. V poslední dekádě jsme se v důsledku toho dočkali některých z největších hitů i propadáků všech dob. Aktuálně vychází najevo detaily o třech největších průšvizích posledních dvou let, z nichž jeden (ten, kde to nejvíc bolí) je kandidátem na nejhorší finanční katastrofu všech dob.

Americká krása (American Beauty) vyvolala před čtvrt stoletím senzaci. Prostřednictvím tohoto kaleidoskopického náhledu do amerických předměstí se skoro odnikud zjevil britský režisér Sam Mendes a stal se zlatým dítětem Hollywoodu. Druhý nejlépe recenzovaný americký film sezóny a komerčně velmi úspěšný projekt na Oscarech dokonce porazil M. Night Shyamalana a Spikea Jonze, jejichž počiny Šestý smysl a V kůži Johna Malkoviche byly srovnatelnými blesky z čistého nebe. V souboji mladých režijních hvězd Mendes bezprostředně zvítězil, byť menšina kritiků jeho výhru považovala za prohru nás ostatních. O tom, jestli je Americká krása strhující podívaná, nebo kýč, se od té doby nepřestaly vést diskuze. Jakou pozici si tedy snímek zaslouží 25 let od své premiéry?

Filmová adaptace videoherního fenoménu Resident Evil nebyla nikdy považovaná za zvlášť povedenou sérii, přesto se dočkala šesti dílů, během nichž uprostřed zombie apokalypsy řádila Milla Jovovich. To samo o sobě dokazuje, že ač často terčem (možná přehnaného) posměchu, série zažehnutá režisérem Paulem W. S. Andersonem se vždy dokázala komerčně ospravedlnit. Neúspěch pokusu o reboot z roku 2021 a následného seriálu dokazuje, že to není samozřejmost. Nyní se filmaři opět chystají začít od nuly. Mají tentokrát šanci?

Paul Verhoeven je absolutní filmařský génius mimo jiné i proto, že jeho filmy uspokojují na mnoha rovinách od základního žánrového nadšení až po hlubší uměleckou a ideovou podnětnost, kterou publikum teprve objevuje (a nebo taky ne), jak stárne a moudří. Jeho filmy i proto představují past pro Hollywood lačnící po remacích. Bezradní filmaři adaptují výhradně onu povrchní, žánrovou vrstvu a nechápou, proč jim uniká zdánlivě banální kvalita filmů jako Total Recall a RoboCop, jejichž moderní verze skončily jako obří kritické a finanční průšvihy. Zoufalá studia, upínající svou pozornost od skomírajících komiksů k takzvaným legacy filmům, se ale nevzdávají a chtějí to zkusit znovu.

Jediný román spisovatelky Emily Brontë Na Větrné hůrce je jedním ze základních kamenů kánonu literatury anglofonního světa. Nevyhnutelně byl tedy během let terčem bezpočtu filmových adaptací, jedná se rozhodně o jeden z těch notorických příběhů, jež se jeví zcela opotřebovaně. Nesouhlasí ale Emerald Fennell, režisérka Nadějné mladé ženy a Saltburn, jež se rozhodla realizovat prestižní adaptaci s nejhvězdnějším možný obsazením. Právě její volba herců ale zdvihla nejedno obočí.

Brigitte Anne-Marie Bardot opustila plátna v roce 1973 a na rozdíl od většiny srovnatelných hvězd dodržuje svůj herecký důchod velmi důsledně. Během devatenácti let své kariéry ale hrála v takřka padesáti filmech, během jejichž vlády pokladnám kin se stala věčným ztělesněním sexuální revoluce a posunů společnosti k větší osobní svobodě. Ale také ke ztrátě jasných hodnot a ctností. Sama svůj volný čas věnuje velmi ctnostnému boji za práva zvířat, kterému v tuto chvíli oddala větší část svého života než herectví a snad jí pomáhá vypořádávat se s jejími osobními démony a kontroverzemi. Dnes Bardotka, nebo B. B., kdybychom chtěli použít přezdívku, kterou by poznala, slaví devadesáté narozeniny.

Amerikánka se po půlročním posunu premiéry konečně dostává do kin. Mezitím se stala jedním z nejočekávanějších tuzemských filmů, přinejmenším tedy v cinefilní komunitě. Trailery už od začátku roku lákají na další svéráznou práci režiséra a producenta Viktora Tauše, jehož notorické seriály Modré stíny a Zrádci svého času vedly k zaplavení diváckého centra České televize dotazy, zda se náhodou neporouchalo vysílání. Amerikánka je nejspíš nejosobnějším filmařovým dílem, připravoval ji řadu let a realizaci předcházelo několik multimediálních projektů. Vede to vše k podnětnému diváckému zážitku?

Monstrum – Příběh Jeffreyho Dahmera (Monster: The Jeffrey Dahmer Story) se na Netflixu setkal s předvídatelným úspěchem, vždyť se tu tým seriálového hitmakera Ryana Murphyho (American Horror Story, Glee, Plastická chirurgie s. r. o.) střetl s nesmírně vděčným true crime námětem. Po dvou letech tu tedy máme nevyhnutelný nášup, Příběh Lylea a Erika Menendezových (Monsters: The Lyle and Erik Menendez Story), který se na ploše devíti bezmála hodinových epizod pokusí poodkrýt vysokoprofilový případ z přelomu 80. a 90. let. Synové prominentního amerického podnikatele a aspirujícího senátora brutálně zavraždili oba své rodiče. Po několika týdnech zuřivého utrácení nově nabytého dědictví byli zatčeni jako přední podezřelí (což se brzy potvrdilo) a svou obhajobu založili na tvrzení, že byli celý život oběťmi sexuálního, fyzického a psychologického násilí. Jde to ale mladým a krajně nesympatickým mužům věřit?

Michael Kirk Douglas je dnes považovaný za jednu z největších filmových hvězd, takže je skoro surreálné si představit, že ve skutečnosti strávil celý svůj život ve stínu mnohem větší osobnosti, svého otce a giganta zlaté éry Kirka Douglase. Dnešní popkultuře je samozřejmě časově blíž Michaelova éra, takže se možná jeví, že svého otce dokonce přerostl, to je ale jen iluze dobových trendů.

Americký prezident Donald Trump prohrál minulé volby. Nejenže to odmítl uznat, okamžitě rozvířil lži o jejich zfalšování a dokonce vyvolal amatérský pokus o převrat. O čtyři roky později panuje strach, co nastane v listopadu, kdy se může situace opakovat jak podle kopíráku. A nebo hůř. Z tábora MAGA už dávno slyšíme, že jejich prohra je možná jen v případě podvodu. HBO tedy uvádí dokument Stopping the Steal, u nás dostupný na službě Max, a připomíná minulou spoušť.

Oškliví (Uglies) opatrně zkouší, jestli je svět připraven na návrat filmových teen dystopií. Subžánr, jenž má bohatý život v literatuře, se zatím nepodařilo konzistentně udržet na plátnech a monitorech. Necelé dva týdny od uvedení aktuálního příspěvku obdržuje Netflix celkem smíšené signály. Snímek si odnáší tristní hodnocení, přesto generuje slušná čísla sledovanosti. Snad dojdou hlavouni k správnému poučení, tedy že princip ano, provedení ne.

A o kolik to šlape líp! Ne že bychom z principu odmítali kombinaci historické epiky a moderního needle dropu, první trailer na nového Gladiátora (Gladiator II) střižený do rytmu hip hopu ale příliš nefungoval a setkal se s celkem rozporuplnými reakcemi. Neopakovala se magie Království nebeského, jehož geniálně kontrastní prodlouženou upoutávku si mnozí pamatují ještě po dvaceti letech. Marketingový tým Ridleyho Scotta na to tedy jde podruhé klasičtěji a bezpečněji a nutno říct, že se to vyplácí.

Filmy natáčené na mobily nejsou zvlášť šokujícím experimentem v kontextu nezávislého a amatérského filmu. Demokratizace kamer, jež se nyní nachází v kapsách velké části světové populace, vyvolala mnoho výrazných společenských posunů a umělci na to nevyhnutelně reagují. Ostatně i český BANGER. vznikl s pomocí iPhonů. Málokdy se to ale týká hlavních mainstreamových produkcí. Není překvapivé, že člověk, který se rozhodl do repertoáru mladých dravých filmařů sáhnout, je britský režisér Danny Boyle. Jeho chystaný hororový comeback 28 let poté (28 Years Later) vznikl na upravené smartphony.

Americká mutace soutěžní reality show The Traitors nedávno vyhrála Emmy za nejlepší pořad svého žánru. Nutno dodat, že naprostým právem. Tento formát v posledních třech letech velmi rychle a úspěšně rozčeřil vody a stal se miláčkem jak nově příchozího publika, tak i milovníků reality TV. Opulentní verze městečka Palerma se v různých zemích dočkala různých přístupů, které vedou k různým zážitkům. Jedno mají ale společné: Dravost, nepředvídatelnost a nadsázku. Dnes začíná na Primě (a už několik dní je dostupná na Prima+) i česká varianta Zrádci. Podívejme se na její první díl a porovnejme si ji s dvěma nejslavnějšími verzemi.

Jak nedávno prohlásil Denzel Washington: „Všichni můžeme jen doufat, že v šestaosmdesáti budeme mít životní drajv Ridleyho Scotta." Britský režisér poslední roky chrlí jeden film za druhým, někdy dokonce dva ročně, a neplánuje zpomalit. Můžeme (a budeme!) se bavit o tom, jestli tohle tempo prospívá kvalitě jeho práce, přesto je cosi fascinujícího na filmaři, který se s osmi křížky na krku dere kupředu se silou parní lokomotivy. Asi by nás nemělo překvapit, že ačkoliv si ještě neodbyl premiéru druhý Gladiátor (Gladiator II), Scott už plánuje trojku.