Ultimátní antihrdina Michael Douglas slaví 80 let. Připomeňte si 10 jeho největších rolí

Kirk opanoval éru, kdy mohly být filmové hvězdy mnohem zářivější a jejich osobní vůle ještě hýbala Hollywoodem. Nejspíš žádný herec už z principu posunu pravidel branže nikdy nebude tak velkou hvězdou jako Douglas senior, což mohlo být pro jeho syna buď frustrující, nebo osvobozující. Kde se Kirk vypracoval ode dna až na vrchol, tam mohl jeho syn vplout doprostřed dění jako moderní playboy, pro nějž je vše na dosah ruky. Kde byl jeho otec ultimátním americkým hrdinou, tam se Michael stal neodolatelným antihrdinou. Není divu, že v mnoha ohledech ztělesnil rozmazlenou floutkovskou Ameriku. Dnes slaví 80 let, je tedy dobrý nápad připomenout si chronologicky 10 z jeho největších rolí.

Honba za diamantem byla první Michaelovou rolí, která dosáhla statu popkulturní trvalky a naznačila jeho budoucí kariéru filmové hvězdy. Zdaleka ale nešlo o jeho první herecký výkon, nemluvě o jeho produkční činnosti. Tou dobou už byl ve skutečnosti držitelem Oscara coby producent Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Práva na zfilmování známé předlohy zakoupil jeho otec Kirk se záměrem ztvárnit hlavní roli (jak činil ve velmi úspěšné divadelní adaptaci), zatímco jeho syn bude produkovat. S Formanem se Douglas senior setkal v Praze při jeho cestě východním blokem a s nadšením mu po jeho emigraci projekt svěřil. Nakonec se ale do hlavní role dostal mladší Jack Nicholson, což pomohlo posunout jeho vlastní kariéru na zcela novou rovinu. A Michael byl ve svých jednatřiceti oscarovým producentem.

Na herectví, které pro něj bylo stejně jako pro jeho otce primární uměleckou múzou, ale nezanevřel, i když mainstreamový průlom v podobě Honby za diamantem přišel až devět let po Přeletu. Dobrodružná komedie a první úspěch režiséra Roberta Zemeckise (který později strhne svět Forrestem Gumpem) je na povrchu velmi přímočarou komedií o hašteřivém páru, který k sobě ve svízelné situaci najde cestu. Před premiérou byla dokonce považovaná za tak zaručený propadák, že Zemeckis dostal rovnou padáka. Po vstupu do kin, když snímek u publika uspěl, ho studio rychle najalo zpět. Honba učarovala svým jednoduchým šarmem, promptně si vysloužila pokračování a od té doby se i u nás stala televizním evergreenem.

Osudová přitažlivost je takřka prototypem pro další role Michaela Douglase, jenž zde ztvárňuje jednoznačně nesympatickou postavu překračující hranice morálky, která je nám ale přesto „vnucena“ jako protagonista filmu a my se s tím musíme vypořádat.

Hraje právníka, který, chudák, úplným nedopatřením podvede svojí manželku a co čert nechtěl, jeho milenka je trochu psycho a rozhodne se za své neopětované city pomstít. Čím si to jen nebohý hrdina vysloužil? Ach, ty ženy! Na povrchu tradiční erotický thriller, pod ním kritika sebestředného amerického muže 80. let, se setkal se značným komerčním úspěchem, ale také kontroverzí, jež demonstruje Douglasův pragmatismus.

Původní konec snímku jasněji demonstroval jeho feministický podtext, což se příliš nezamlouvalo testovacímu publiku (některé věci se nemění). Studio tedy vyslovilo záměr poslední scény přetočit, proti čemuž se prakticky všichni členové štábu ohradili. Tedy s výjimkou Douglase, jenž patřil k prominentním hlasům projektu a s jeho podporou si hlavouni mohli prosadit své. Glenn Close se prý nechala hodně dlouho přemlouvat, než byla ochotná se účastnit přetáček. Režisér Adrian Lyne couvnul, až když mu studio nabídlo dodatečných 1,5 milionů k honoráři. V Hollywoodu má zřejmě každý svou cenu.

Pokud by Osudová aféra nevryla Douglase do povědomí jako personifikaci zvráceně sebestředného amerického prospěcháře, rozhodně to bylo nevyhnutelné po jiné premiéře ze stejného roku, a sice Wall Street Olivera Stonea. Film proslavený ikonickou hláškou „Greed is Good“, alias „Chamtivost je správná“, je sžíravou satirou dravého amerického kapitalismu a především jeho romantizace, která levičáky Stoneova ražení vždy nevyhnutelně přiváděla k šílenství.

Gordon Gekko je vším, co je na americkém systému špatné, ale také vším, co je na něm tak lákavé a neodolatelné. Každý, kdo kapitalismus miluje, ho miluje proto, že se v hloubi vidí jako aspirující Gordon Gekko. Otec Vlka z Wall Street, dědeček spekulanta s kryproměnami. Úspěšný muž, který do dokázal, nehledě na to, koho a co musel pošlapat. Douglasův slizce charismatický výkon mu vynesl Oscara a stal se víc než jen výrazným hereckým výkonem. Vzpomínka na něj se napevno zažrala do paměti a ovlivnila způsob, jakým lidé uvažují o kapitalismu a jeho hrdinech. Většina boháčů se od té doby snaží, aby Gekka v nejmenším neevokovala. Mimochodem šlo o první film, ve kterém se objevil funkční mobilní telefon.

Další zářez, další satira. V rukách Dannyho DeVita možná o kus hřejivější a přívětivější, přesto stále trefná. V Německu se ostatně pojem Rosenkrieg stal běžně užívaným termínem pro dramatický rozvod. Jistě i u nás se jedná o notoricky známé dílo, další televizní evergreen.

Válka růží, jak by se dal původní titul také přeložit, sleduje manželský pár vyšší třídy, kde si především manželka s tváří Kathleen Turner uvědomuje, že jí její protějšek Michael Douglas (samozřejmě právník) vlastně už docela leze krkem. Je víc než zřejmé, že on svou ženu dál miluje, ale protože nechce přiznat zranitelnost, rozhodne se její agresi trumfnout a rozpoutává se pořádná mela.

Dva herci, kteří společně zazářili už v Honbě za diamantem, mají kouzelnou chemii a DeVitův režijní cit umožňuje nabídnout komedii, která je pořád ještě především příjemná, přesto umí bodnout. Jistě i proto, že se natočilo mnohem víc materiálu a ve výsledném střihu zůstalo jen to nejlepší. První verze měla podle DeVita přes tři hodiny a dodnes jde na různých nosičích najít víc než 20 minut vystřižených scén.

Základní instinkt můžeme skoro považovat za reparát po fiasku s přetočením Osudové přitažlivosti. Jedná se v principu o stejný film. Na povrchu brakové erotické dobrodružství, pod ním sžíravá kritika propůjčující ženské agresi možnost pomstít se arogantním mužským hrdinům. Jenže Paul Verhoeven si uměl ohlídat, aby mu nikdo nemohl jeho plány překazit. Až příliš naplňuje žánrová pravidla na to, aby producentům vadilo, co říká podtext.

Jediné, co zajímalo Douglase po přečtení scénáře, byla prý schopnost produkce garantovat dost vysoký honorář. Po splnění této podmínky doporučil vedle sebe Kim Basinger, ta ale odmítla. Stejně jako Julia Roberts, Meg Ryan a plejáda dalších velkých jmen. Verhoeven se nakonec rozhodoval mezi Demi Moore a Sharon Stone a rozhodl se pro druhou jmenovanou na základě zkušenosti z Total Recall, kdy byl Paul fascinovaný schopností Sharon přepnout během pár vteřin mezi milující manželkou a zákeřnou vražedkyní. To byla energie, jakou potřeboval.

A vskutku, Stone podává mistrný výkon v roli ultimátní femme fatale nové generace, která je vždy o dva kroky před dalším arogantním protagonistou Michaela Douglase, který se marně pokouší udržet pozici autority. Během let se mimochodem hodně spekulovalo o tom, jestli Douglas ví, že jeho postavy jsou tak často parodickým ztělesněním toxické maskulinity, nebo si z něj režiséři konzistentně střílí. My mu do hlavy nevidíme, tak je lepší nespekulovat. Co by ale podle vás byla zajímavější varianta?

Volný pád... Joker své éry. Film, který toho chce hodně říct a vyvolává silné emoce, kritici ale stále nemají jasno v tom, nakolik si tvůrci vlastně do důsledku uvědomují, co natočili. Režisér Joel Schumacher má ostatně dodnes velmi kontroverzní pověst. Někteří ho považují takřka za americký ekvivalent Zdeňka Trošky, jiní za nedoceněného tvůrce, který to měl v hlavě mnohem víc srovnáno, než odpůrci bradavek na Batmanově kostýmu míní.

Volný pád je příběhem chlápka, kterému jednoho dne rupnou nervy a vydá se na cestu brutální pomsty mířenou na kohokoliv, kdo mu stojí v cestě. Jde o jeden z těch filmů, které se velmi úspěšně napojují na existenční frustraci tolik povědomou většině lidí. Mnozí však namítají, že scénář Ebbe Roe Smitha neumí jasně formulovat svou pozici, najít příčinu frustrace a směřovat negativitu správným směrem. Jak to tak ale chodí, právě tato nedořčenost vede k dojmu univerzality a poskytuje publiku možnost projektovat si do hrdinovy cesty vlastní pohled na svět.

Po dlouhé době film, kde Douglas hraje klaďase! Nebo aspoň chlápka, co to myslí dobře. Ostřílený režisér Rob Reiner a nastupující scenárista Aaron Sorkin, jemuž bude patřit první dekáda nového století, tu přichází s příběhem amerického prezidenta, jemuž se na hlavu sype milostný život i politická kariéra a on se s tím musí rozumně vypořádat.

Optimistické zobrazení vrcholného politika tohoto snímku je skoro zjevením, obzvlášť při zpětném pohledu. Dnes je těžké si představit, že bychom sledovali romantickou komedii, jejímž hlavním hrdinou je americký prezident, nebo jakýkoliv podobně vysoce postavený politik. Holt tu mluvíme o éře Billa Clintona, což byl prezident, jehož kariéru v popkultuře definoval právě naivní optimismus a největším skandálem byla jeho milostná aféra. Schopní lidé za kamerou ale zvládají tenhle námět ošetřit tak, že nepůsobí úplně pitomě a patolízalsky.

Hra je obecně považovaná za slabší Fincherův film, kterému chybí dravost jeho předchozí tvorby a režijní finesa té budoucí. Opět tu ale máme nesympatického antihrdinu, okolo nějž je vyprávění vystaveno specificky tak, aby ho co nejvíc mučilo.

Douglasův hrdina (samozřejmě bankéř) je unuděný životem a od všech a všeho chce jen, aby se uzpůsobovalo jeho potřebám. Přání se mu splní velmi zvráceným způsobem, kdy se stane středobodem tajuplné Hry, díky níž se má opět cítit naživu. Jenže rozhýbat srdce tohohle chladnokrevného muže vyžaduje od organizátorů poměrně extrémní snahu.

Hra je typickým 90s thrillerem, který nás rád vodí za nos a nakonec si pro nás chystá dějový twist. Jen nesmíme moc přemýšlet nad tím, jestli tu cokoliv dává smysl či alespoň slouží nějakému kloudnému účelu. Oproti jiným Fincherovým filmům se tenhle nakonec odhaluje jako mírně banální, to ale neznamená, že čas s ním strávený není dobrá zábava.

Je celkem vtipné, že ačkoliv se Michael v roce 2000 oženil s Catherine Zetou-Jones (jež mimochodem ve stejný sen jako Douglas svých 80 slaví 55. narozeniny, text čekejte brzy), čemuž jistě více než pomohlo jejich společné angažmá v dramatu Traffic, v samotném filmu spolu nesdílí jedinou scénu.

To je ale asi jediná legrace u jinak těžkého dramatu Stevena Soderbergha, jež sleduje tři příběhy na americko-mexické hranici, které demonstrují obtížnost a tvrdost boje proti drogovému obchodu. Snímek je inspirovaný britským seriálem, příběh se ale výrazně přizpůsobuje lokálním podmínkám.

Michael Douglas odmítl dřívější verzi scénáře, jakmile za ním ale filmaři přišli s úpravami, smiloval se a k projektu přistoupil, což výrazně pomohlo k nalezení investorů a rozpohybování tohoto divácky velmi nevstřícného díla. Soderberg si odnesl Oscara právě za scénář, ale i za režii. Herecká soška připadla Beniciu Del Torovi. Douglas ztvárňuje neúprosného soudce bojujícího proti kartelu.

Jak už padlo, Michaela Douglase provází pochyby, zda není stejně toxickou osobností jako jeho nejslavnější postavy. Má za sebou ostatně problémy s výbuchy agrese a šovinistického chování vůči ženám, což sám připustil. Podobně jako v případě Toma Cruise je tedy snadné živit poměrně zábavnou představu, že Douglas si neuvědomuje, že řada jeho rolí je otevřeně kritická vůči tomu, co představuje.

Můžeme o tom pochybovat, nebo se tou představou bavit, jedno je ale jisté: Liberace je odvážným mixem role tak trochu proti typu... a tak trochu vůbec. Další Soderberghovo drama sleduje pověstného mistra kýče, milovaného estrádního umělce Liberaceho, který byl svého času v domácích Spojených státech absolutní superstar, byť jeho sláva příliš nepřekročila hranice.

Jak jemně naznačuje doprovodná fotografie, Liberace byl velmi, ale opravdu velmi gay. Přes jeho estetiku to však bylo v době jeho vrcholu mezi 50. a 70. lety veřejným tajemstvím. Zkrátka jiná doba. A my můžeme sledovat jeho eskapády s jeho řidičem a asistentem Mattem Damonem, jehož se výrazně starší Liberace rozhodl absolutně opanovat a pokouší se z něj udělat něco jako svého domácího mazlíčka. Dokonce ho tlačí do plastických operací podle svého vkusu. Takže tu opět máme toxickou maskulinitu, i když ve velmi jiném hávu, což vede jak ke skvělé komedii, tak i nečekaně emocionálním scénám. A nikdo jiný by tu roli neobohatil stejným množstvím metavýznamů jako Michael Douglas.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox