Ztělesnění sexuální revoluce a neúnavná bojovnice za práva zvířat. Brigitte Bardot slaví 90 let

Rodilá Pařížanka pochází z dobře zaopatřené rodiny továrníka a dcery ředitele pojišťovací firmy a dočkala se přísné konzervativní katolické výchovy. Bardot vyrůstala prakticky jako princezna, v paláci se sedmi ložnicemi. Podle vlastních slov však od útlého dětství chovala k tomuto prostředí odpor. A především pak k přístupu jejích rodičů, kteří z ní a její sestry chtěli vychovat dokonalou dámu, jak se sluší a patří, a nebáli se využít jakkoliv přísné, mnohdy i fyzické výchovné metody.

Během druhé světové války dívka trávila mnoho času doma a matka si při sledování dětského blbnutí s gramofonem všimla pohybového talentu své dcery. Vysnila si pro ni tedy kariéru baletky. Již v sedmi letech se malá Brigitte octla na prestižní taneční škole, kam docházela třikrát týdně. Díky svému talentu (a postavení rodičů) se na prahu dospělosti octla na pařížské konzervatoři.

Přestože dospěla na těch nejlepších křesťanských soukromých školách, neunikla lačnému pohledu a v patnácti měla první modelingovou nabídku, objevila se na přední straně magazínu Elle a promptně byla přizvaná na filmový konkurz. Její rodiče nepřekvapivě z prospektu vstupu své malé princezny do špinavého světa showbusinessu nebyli nadšení, podporu ale Brigitte našla ve svém dědečkovi, který se za ni přimluvil a umožnil jí na konkurz vyrazit. V něm neuspěla, setkala se však s mladým scenáristou Rogerem Vadimem, z čehož vznikl první románek jejího života. Reakce rodičů... nebyla přívětivá. Otec ji jednoho dne překvapil lístkem na vlak do Anglie, kam měla ráno vyrazit na internátní školu. Dívka v záchvatu strčila hlavu do rozpálené trouby s tím, že jestli jí rodiče zabrání v jejím vztahu, zabije se. Výhrůžka zafungovala, tedy pod podmínkou, že ihned v jejích osmnácti bude veselka.

A přestože manželství, k němuž skutečně došlo, nakonec nepřečkalo 50. léta, Brigitte se během něj stihla stát úspěšnou filmovou herečkou, zaměřenou na francouzské a italské produkce. První štěky si odbyla v roce 1952. Pozornost začala okamžitě strhávat její přítomnost na filmových festivalech, kde ji nenechal projít bez povšimnutí jediný fotograf. Hlavní roli si střihla poprvé v italském snímku Tradita z z roku 1954. V roce 1955 měla velký úspěch ve své první anglicky mluvené roli v romantické komedii Doktor na moři. A v roce 1956 si kvůli roli v historickém dramatu Můj syn Nero poprvé obarvila vlasy na blond. Výsledek se jí tak zalíbil, že si tento vzhled ponechala.

Zlomem v kariéře pro ni byl právě rok 1956, kdy hrála ve čtyřech veleúspěšných filmech a stala se mezinárodní superstar. Má mě rád, nemá mě rád, Nevěsta je příliš krásná, Zatracená holka a především ...a Bůh stvořil ženu, jímž její manžel, jinak především scenárista, debutoval jako režisér. Příběh o nezvedené teenagerce, která kazí jinak spořádanou komunitu, se rozletěl do celého světa. Ve Spojených státech šlo v době premiéry s tržbami 4 miliony dolarů (ekvivalent dnešních 47 milionů) o nejúspěšnější cizojazyčný film všech dob.

Z Bardot se stala absolutní hvězda, ztělesnění širších společenských posunů probíhající sexuální revoluce. Její přezdívka "Sex Kitten" se brzy ujala jako termín označujícím trend ženských postav (ať už emulovaných ve fikci, nebo realitě) zcela otevřených sexu a radosti z něj. To vše doprovázely smyslné fotografie jejího dvorního fotografa Sama Lévina, jež zaplavily svět. Dívka z vyšší společnosti s nejlepší výchovou se stala ztělesněním opuštění starých pořádků a oddání se hédonismu. Samozřejmě, že čím byla Bardot, populárnější, tím byla také skandálnější a kontroverznější. Proti jejím filmům se protestovalo a především ve Spojených státech okolo ní byl vždy poprask.

Následující dekádu však byla nezadržitelná. Jako by nestačil její všudypřítomný obraz, rádia zaplavily její populární singly. Za její umělecký vrchol můžeme asi považovat Godardovo Pohrdání z roku 1963, jež s jejím obrazem sex symbolu velmi vědomě pracuje. Zpřítomňuje mužskou obsesi touto dokonalou, všemu otevřenou a přitom zcela nepřístupnou ženou, jejímž tělem se lze kochat do nekonečna, ale její duše je navždy nedostupná a nečitelná.

Na přelomu 60. a 70. let se Bardot dočkala několika propadáků a s blížící se čtyřicítkou se přestala cítit sebejistá ohledně udržení své persony. Poslední dva filmy uvedla v roce 1973, ve svých devětatřiceti. Z nich drama Don Juan 73 natáčela její první láska a tou dobou již „patnáctiletý" exmanžel Roger Vadim, jehož opustila kvůli svým románkům, nadále spolu ale udržovali přátelské vztahy a opakovaně spolupracovali. Následně Bardot opustila plátna, byť z popkulturního horizontu nikdy zcela nevymizela.

Brigitte je bohužel člověk celý život provázený příslovečnými démony, což je při pohledu na její činy a slova poměrně eufemistické vyjádření. Její vlastní syn ji zcela odstřihl ze svého života a zažaloval ji poté, co ho ve svých pamětech označila za „tumor“. Svá dvě vnoučata nikdy nepotkala. Je rasistkou a homofobkou, šestkrát pokutovanou za podněcování k nenávisti za svá vyjádření prakticky ke komukoliv, kdo není bílý heterosexuální Západoevropan. Politicky je její jméno spojeno s krajně pravicovými nacionalistickými stranami, její druhý manžel Bernard d'Ormale byl poradcem předsedy národní fronty Jean-Marie Le Pena. Jak zvláštní, že zatímco ohledně představ o osobní svobodě se své konzervativní výchově zcela vzepřela, postoje vůči druhým do puntíku přejala.

Její životní rozhodnutí a situace jí ne vždy přinášely štěstí. Veřejně je známo šest jejích pokusů o sebevraždu. Zdá se, že veškerou svou životní energii odevzdala boji za práva zvířat, v němž nachází svůj největší smysl. Proslul například její otevřený dopis Sophii Loren (jež stejné jubileum oslavila minulý týden) poté, co se jedna z mála srovnatelně ikonických evropských tváří nechala vyfotografovat na obálku novin ve zvířecí kožešině. Jiný rozhořčený otevřený dopis napsala před nějakými patnácti lety francouzskému ministrovi kultury, když se rozhodl přidat býčí zápasy na seznam národního kulturního dědictví. Aktivistickým organizacím usilujícím o prospěch zvířat a bojujícím proti klimatické změně Bardot rozdala nemálo peněz.

Bardot zůstává ikonou. I když na rozdíl od zmíněné Loren (první neanglicky mluvící herečky, jež vyhrála Oscara) nikdy nedosáhla institucionálního uznání čistě za herecký výkon, její charisma, energie a étos v mnoha ohledech definovaly éru 50. a 60. let. I proto, že se Bardot následně stáhla z audiovize, pak v kulturním povědomí zůstává navěky mladou, navěky „Sex Kitten“. V dnešním kontextu se to může jevit jako objektivizace (protože to objektivizace je), v kontextu doby to ale bylo znamení rebelie a rozhodnutí žen stát se pány (dámami?) svého osudu s použitím svých nejúčinnějších zbraní. Podobná gesta musíme vždy hodnotit s přihlédnutím na dobu a prostředí, do kterého vstupují. Brigitte Bardot jako osoba z masa a kostí sice ideje o svobodě a rovnosti příliš nenaplňuje (pokud nemáte čtyři nohy a ocas), její persona ale jistě ano. A navěky bude.

Podívejte se na seznam nejlepších hereček podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, IMDb, Kinobox