Monstra nás ujišťují, že my při jejich sledování monstry nejsme, i když násilí a brutalita jsou zábava

V podobných příbězích se často setkáváme se socioptickými vrahy, kteří se ukážou být mistrnými manipulátory schopnými připravovat si plány ve svůj prospěch na deset kroků dopředu a předvídat tolik proměnných, že se posouváme na hranu sci-fi. Lyle a Erik (skvělí Cooper Koch a Nicholas Alexander Chavez) jsou jiná sorta. Řekněme, že nejsou ten typ, co vyhrává debatní olympiády. Jedná se o rozmazlené fracky vytržené z reality, kteří si zvykli na to, že se zeměkoule točí okolo nich. Víc než z trestu smrti jsou v šoku ze samotného principu, že svět nekráčí jejich směrem.

Už šílený plán na útěk z vazby, který se mezi sebou sourozenci pokouší v prvních epizodách předat, je upřímně řečeno na hraně imbecility a jejich neschopnost logického úsudku je občas zdrojem povedeného humoru. Ne že by tvůrci volili druhý extrém a dělali z nich čisté komické figurky, samo o sobě je ale osvěžující, že tu nemáme další chladné nadlidské zrůdy. Ve skutečnosti je skoro legrační, když vidíme veřejnost spekulovat o jejich vypočítavé sociopatii s obvyklou tichou úctu, zatímco Menéndezovi ve vazbě řeší, kdy jim v poště přistane samoopalovací krém.

V tomto jednom ohledu seriál naráží na něco podnětného. Hrůzostrašných zločinů se dopouštějí lidé, kteří jsou v každé jiné životní situaci za šašky. K úspěšné manipulaci někdy stačí drzost a sebevědomí, inteligence netřeba. Vražda je však automaticky demonstrací moci a autority. Svádí nás k tomu, abychom skutky podobných zločinců považovali za mnohem důležitější, než jakými jsou. Obzvlášť slavné sériové vrahy v popkultuře vnímáme skoro jako nadpřirozené bytosti, zhmotnění čisté agrese, zloby a temné moci. Zkrátka monstra.

Často je to spojeno s narativem o muži (protože jde skoro vždy o muže), který se stal obětí nějakého traumatu a nyní nekompromisně slouží pomstě na těch, co mu ublížili. Ať je to jeho rodina, nebo společnost. Ryan Murphy je napříč svou kariérou sám vinen opakováním těchto stereotypů. Místy tedy působí až sebereflektivně, jak moc se různé postavy uvnitř příběhu této představě odevzdávají, zatímco my vidíme bratry jako mnohem ubožejší a obyčejnější mladíky, kteří možná byli sami oběťmi (i když spíš ne, a rozhodně ne v míře, jakou prezentují), to je ale skutečně nenapojuje na nějakou vyšší temně vznešenou inteligenci a spravedlnost.

To vůbec není špatná premisa. Nicméně se to nakonec má u jako Ryana Murphyho poslední roky vždy a Monstra jsou definovaná dvěma protichůdnými tendencemi. Jednak touhou propadat vzrušujícím příběhům, v nichž ožívají příběhové tropy v jejich nejextrémnější podobě. A jednak snaha vyprávět „správně“ a „zodpovědně“. Ryan Murphy nás chce šokovat zvráceností lidských zrůd, jimiž je morbidně fascinovaný, ale také chce, abychom chápali, že každý člověk je plnohodnotnou bytostí s bohatým vnitřním světem. Tenhle rozpor je sám o sobě fascinující, ale také frustrující. V jeho důsledku jsou Murphyho novější díla v neustálé represi a sebezapření, z nichž jednou za čas vykukují okamžiky upřímného zájmu následované viditelným úlekem a rychlým zařazením zpátečky.

Murphy je skoro jako Erik, když se poprvé přizná svému psychiatrovi a se slzami v očích ho prosí, aby mu potvrdil, že přestože zabil své rodiče, je pořád dobrý člověk. Stejně tak Ryan nás baví příběhem dvou úlisných protekčních spratků, aby nás pak mlátil o hlavu flashbacky o tom, jak moc velké peklo (možná) prožívali s jejich otcem Javierem Bardemem. „Vidíte? Tohle není žádný bulvár, tady se jde do hloubky! Tak řekněte přece, že jsem dobrý člověk!“

Vrcholem je pátá epizoda složená z jediného záběru, prezentující Erikovo svědectví o sexuálním násilí, jemuž byl údajně vystavěn. Jedná se o úctyhodný a stále v principu radikální experiment, nicméně v kontextu Murphyho přístupu to prostě nedokáže působit jinak než jako extrémně vypočítavý gimmick, který má vykoupit předchozí dění.  Nekonečná ironie samozřejmě je, že kdyby Murphy chtěl, mohl podobnou syrovost zahrnout od začátku, ale to by se pak nemohl odevzdávat komediální jízdě, kterou nyní potřebuje sám subvertovat. A nakonec, aby se neřeklo, subvertuje i onu subverzi. Jedná se o jedno z těch vyprávění záměrně konstruovaných tak, aby nešlo vyvodit, kdo mluví pravdu. V důsledku tedy končíme tam, kde jsme začali. Výměnou za tento zádrhel může Murphy zobrazit ne jednu šťavnatou verzi událostí, ale dokonce všechny protiřečící si pikantnosti, a pak se vymluvit na různé úhly pohledu.

Jde o širší důsledek toho, že true crime o sobě dnes rád uvažuje jako o „elevated“ žánru, který usiluje o hluboké porozumění tématu na psychologické a společenské rovině. Samozřejmě to je lež, tedy v nějakých 99 případech ze 100. Klam tvůrců a sebeklam publika, které chce být uspokojeno vzrušující zábavou, ale zároveň chce slyšet, že její konzumace ho dělá vzdělanějším, chytřejším a morálně nadřazenějším. Jenže není žádný objektivní ani etický důvod se nimrat v případech excesivních zločinů, jimž společnost nikdy nebude schopná bránit. Což je součástí balíčku, protože čím je zločin excesivnější, unikátnější a odtrženější od nutnosti systémového řešení, tím je bezpečnější být svědky jeho dramatizace. Tím méně je z něj třeba vyvozovat.

Nakonec, jako v tolika jiných případech, končí tvůrci u dekonstrukce mediálního narativu a kritiky masmédií, protože to je snadná výhybka, kterou strhnout směr, když se vám váš příběh rozpadá pod rukama. Každý si vždycky rád zanadává na bulvární novináře (jejichž obsah často sám konzumuje) a kariéristické právníky (jejichž pomoc by v případě nouze uvítali), takže je pro Murphyho opět bezpečné svůj mišmaš zakončit vznešenou tečkou kritizující senzacechtivost a touhu po krvi (pop)kultury. Tady nejde udělat krok vedle. Murphy se na poslední chvíli pasuje do pozice soudce těch, co dělají z podobných vražd cirkus, jako by nebyl součástí celého procesu.

Aby bylo jasno, věc není tak vážná, jak se tváří. Neboří se svět, když propadáme morbidní kuriozitě. Podobné příběhy vždy získávaly pozornost a vždy budou. Kdo na to nemá nervy, ať nekouká, ale není těžké pochopit, proč jsou lidé tímto děním stržení. Ne, sledování true crime z vás nedělá špatné lidi. Lepší než chodit s celou rodinou každou neděli na veřejnou popravu na náměstí (a něco musí tohle prázdné místo zaplnit). Co je na obou minisériích Monsrum tak iritující, je jejich pokrytectví. Jak čistě ideově, tak protože to brání projevit se jakékoliv emoci plně v její úplnosti. Je to dílo, které se stydí samo za sebe, takže předstírá, že je něčím jiným. Odvrací zrak od toho opravdu nepříjemného a zrcadlo nastavuje jen ve chvíli, kdy se za něj chce samo schovat.

Bylo by nefér říct, že sledovat Monstra je nesnesitelný zážitek. Ryan Murphy umí zaplnit devět epizod adekvátním obsahem natolik, že se člověk jen stěží nudí. V tomto ohledu je příběh Erika a Lylea o dost uspokojivější než Dahmerův, jednoduše se v něm víc děje. Střídání úhlů pohledu a objevování nových zákrut události je místy až poťouchle zábavné. A herci jsou bez výjimky skvělí, pokud vám nevadí typická murphyovská manýra v psaní postav a vedení ansámblu. Právě tenhle aspekt funguje nejlépe: Poťouchlá zábava. Což by samozřejmě tvůrci nikdy nepodepsali. Ale čím víc se honí za něčím jiným, tím méně jejich show funguje. Existují tvůrci, kteří dokážou naplnit žánrová schémata a zároveň nabídnout podnětnost a skutečnou subverzi. Verhoeven, De Palma, samozřejmě Hitchcock. Ti se ale nestydí za to, co dělají, a neobětují své dílo výmluvám.

Prohlédněte si také žebříček nejlepších seriálu na Netflixu podle databáze Kinoboxu.