Překonaná, nebo nepřekonatelná Americká krása? Spaceyho oscarovka stále vzbuzuje nadšení i pochyby

Sledujeme příběh čtyřicátníka Lestera (Kevin Spacey), jeho manželky (Annette Bening) a dcery (Thora Birch), ale i dalších postav a postaviček z jejich okolí, jak jeden po druhém zjišťují, že jejich zdánlivě dokonalý život na typickém americkém předměstí jim nevyhovuje. Přesněji řečeno jim nevyhovuje, jakou roli musí každodenně hrát, začnou tedy každý po svém rebelovat ve snaze najít kus štěstí. Lester je nejenže vypravěčem, příběh rámuje také informací, že ani ne do roka bude mrtvý, oznámí to v prvních minutách filmu. Nám nezbývá než tápat, komu z téhle party frustrovaných lidí rupnou nervy jako prvnímu a dopustí se zločinu.

Nejvíc síly čerpá Americká krása ze špičkových hereckých výkonů, při nichž dával Mendes dostatečně prostoru pro improvizaci. Je radost sledovat stupňující se intenzitu vzájemných interakcí. Kevin Spacey byl touhle dobou jednoznačně na vrcholu, v hlavní roli si těžko představit Bruce Willise, Kevina Costnera či Johna Travoltu, které by preferovalo studio. I každý další obsazený herec však pasuje své roli bez zaváhání. Scénář Alana Balla pak chytlavě mixuje cynismus, humor, ale i melancholii.

Nad Americkou krásou přesto vždy visela jako Damoklův meč jedna z nejhorších možných urážek, jakou jde uměleckému dílu vystavit. Prokleté slovo „midcult“, označující film, knihu či hudební skladbu, které pro sebe kradou „umělecký jazyk“ a propůjčují ho banalitě. Midcultová díla nemají upřímnost být otevřeně zábavním produktem pro masy ani odvahu nonkonformity, přesto chtějí sklidit plody z obou stromů. Tedy zalíbit se každému a zároveň být považovaná za vysoké umění.

Midcult je samozřejmě nejasný a velmi subjektivní pojem, jehož elitářský nádech je nepopiratelný. Kdo má autoritu určit, kterému dílu takový titul náleží? Podívejme se navíc o čtvrt století později na vítězné tažení Parazita napříč (pop)kulturou. Jedná se o divácky veskrze vstřícný filmový zážitek, jenž se dočkal některých z největších filmových uznání. Pojmem midcult kritici v jeho případě přesto pohazovali jen minimálně.

Zjevně ne každý film s populistickými kvalitami je automaticky nehodný obdivu. Přesto Americká krása patří k těm dílům, jež v tomto ohledu provokovaly už od své premiéry. I přes převažující nadšení je snadné dohledat dobové recenze lamentující nad vítězstvím vtíravosti. Dnes se snímek občas objevuje v žebříčcích „oscarovek, které nejhůře zestárly“. Mezitím se ale zároveň stal televizním evergreenem a utkvěl v paměti mnoha lidem, kteří by možná byli překvapení, že vůbec existují pochyby nad jeho hodnotou.

Samozřejmě s tím má co do činění už výchozí bod, kdy ve středu příběhu stojí Američan středního věku z vyšší střední třídy, který žehrá na to, jak moc ho nebaví žít. Na přelomu století již byly dávno v pohybu kulturní posuny, jejichž cílem bylo ukázat takové postavě dlouhý nos a místo veletrhu problémů prvního světa stáčet pozornost palčivějším směrem. Pro srovnání, vedle Kevina Spaceyho vyhrála v ten samý rok svého Oscara i Hilary Swank za ztvárnění trans muže bojujícího s chudobou, šikanou a nenávistí v Kluci nepláčou.

Jednalo se skutečně o zlomovou dobu a Americká krása se svým (ne oslavným, ale ani zvlášť podvratným) zpodobněním nukleární rodiny stála na straně minulých trendů. Nemusíme zacházet ani tak daleko a srovnávat s filmy věnujícími se úplně jinému typu postav, o rok starší Štěstí s brilantním Philipem Seymourem Hoffmanem ukazuje skutečně nekompromisní, provokativní a zdrcující pohled pod pokličku „spořádané americké rodiny“ a obzvlášť v tomto porovnání vyznívá Americká krása jako jemně perlivá limonáda.

Druhým kamenem úrazu je pro kritiky filmový jazyk a vypravěčský cit debutujícího režiséra Sama Mendese. Hrdinova manželka žije v nekonečné represi, jak to ale ukázat? Už vím! V první scéně bude na zahradě v detailu řezat růže, to je tak symbolické! Americká krása je vskutku enormně přímočará a nikdy není o ničem jiném, než co se explicitně děje, zároveň se ale zahaluje hávem poetičnosti, který jako by nás naváděl k tomu hledat něco víc.

To všechno jsou legitimní připomínky. Americká krása není originální. Neotevírá složité otázky a ty otázky, které otevírá, neotevírá složitým způsobem. Nejde poukázat prakticky na jedinou věc ve filmu a říct, že je důsledkem umělecké brilance. Ale! Při sledování (pokud vás snímek kvůli svým slabinám přímo patologicky neirituje) je velmi snadné vyprávění propadnout a oddat se mu. Ani největší kritici nemohou popřít schopnost Americké krásy vtáhnout velkou část publika do svého světa. Celý film překypuje citem pro funkčnost. Mendes ví, jaké emoce chce vyvolávat a dociluje toho skvělým vedením herců a konstrukcí scén. Mají v sobě kus teatrálnosti, aranžovanosti a křeče právě v míře, jež dokonale pasuje k vyprávění o ztracených lidech, kteří se zoufale snaží přerušit špatnou divadelní hru, kterou je jejich život.

Banalita je zpřítomněnou součástí vyprávění, jak dokazuje notorická scéna s igelitovým pytlíkem, kterým se kochají mladí milenci. Jedná se o další z agresivně povrchních symbolů o hledání krásy v každodennosti. Scenárista filmu Ball v roce 1991 pozoroval podobný sáček deset minut poletovat ulicemi New Yorku. Muselo ho to upřímně zasáhnout, později to uvedl jako jeden z prvních impulzů pro vznik scénáře. Přesto tuto epizodu vkládá do dějové linie teenagerů, kteří si mohou podobnou naivitu snáz dovolit. Lester je na cestě k znovunalezení této krásy, návrat k čistotě je pro něj aspirační. Celá Americká krása je prakticky jen o tomhle. Je to málo? Je to dost?

Čistě hypoteticky by bylo zajímavější sledovat příběh o někom jiném, než je Lester. Vlastně celá jeho rodina jsou obyčejní, průměrní a nezajímaví lidé, kteří navíc až příliš důsledně pasují na vypravěčské stereotypy o „upnuté manželce“ a „rebelující dceři“. Dění navíc sledujeme jejich očima, často jsme přímo v Lesterově hlavě a vidíme jeho vpravdě primitivní fantazie o nahých ženách zasypaných květinami. Že jsou ale jeho sny povrchní, neznamená, že nejsou autentické. On sám sebe za hlubšího protagonistu vyměnit nemůže. A stejně tak ho nemůžeme vyměnit my. Americká krása je film o tom, jak (ne)přežít vlastní průměrnost.

Ne že bychom tu mohli pracovat s nabokovsky komplexním nespolehlivým vypravěčem a odkrývat netušené skryté vrstvy vyprávění. Ne že by šla tímto způsobem Americká krása vysvětlit jako hlubší, než je. Možná si ale také nemusíme zážitek příliš komplikovat. Jednoduchost nerovná se automaticky špatnost. Americká krása je chytlavě realizovaný, divácky vstřícný film se špičkovými herci, co ohledně svých témat nejde příliš do hloubky, každá scéna ale dokáže strhnout a zůstat v mysli. Na začátku jsme se ptali, jaké postavení si snímek zaslouží a jestli ho můžeme nechat napospas jeho kritikům. Inu... jde jim dát v mnohém za pravdu, nicméně to neznamená, že by byl hřích si Americkou krásu přese všechno užít.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, IMDb