Jak se Trump pokusil ukrást volby? Dokument HBO nepředstírá, že na každém šprochu je pravdy trochu

Pokud se ptáte, čím je pro českého diváka důležitá tato americká aféra, odpověď sahá dál než jen k celkové relevanci Spojených států v geopolitické hře. V dokumentu můžeme sledovat mechanismus jakékoliv shora řízené konspirace, což je užitečné pro kohokoliv a kdekoliv, protože taková je zkrátka doba. I když jsme my nebyli oběťmi této konkrétní mánie, můžeme snadno spadnout do jiné a jediná prevence v době, kdy se nám do hlav prostě nevejdou všechna fakta, je znalost samotného principu dezinformace.

Ve snímku sledujeme, jak Trumpem vedené hnutí MAGA přichází s jednou zoufalou teorií za druhou. Nejprve prosakující lihovky znehodnotily hlasy. Pak tajemné dodávky pašovaly falešné volební urny. Německé servery byly pod kontrolou nepřítele. Hlasy se počítaly v Itálii. Volební přístroje měly manipulované čipy. Vždy se najde nějaká jedna věc, na kterou se fixovat. A vždy, když je vyvrácena, jde plynule přeskočit na další.

Po několika kolečkách do puntíku vyvrácených výtek už existuje představa o volbách, „o kterých panuje mnoho pochybností“ a „nehledě na neplatnost kusých argumentů přece nejde ze stolu shodit všechny ty nesrovnalosti!“ Celá tato situace je však založená na sérii lží, jejichž cílem bylo právě vyvolat představu, že pochyby jsou opodstatněné. Nikdy nešlo o to dokázat pravdu čehokoliv, jak by mohlo. To si ale neuvědomují ani pěšáci, kteří se celého procesu aktivně účastnili a přeskakovali z jedné pseudokauzy na druhou.

Jediná konstanta jejich názorového systému je, že volby jsou ukradené (a pěšáci tomu na rozdíl od Trumpa opravdu věří), vše ostatní se může změnit. Kompletní proces uvažování lze lusknutím prstu stočit k vysvětlením, která v nejmenším nesouvisí s původním kolečkem pochybností. Jediné důležité je mít v každou chvíli po ruce nějaký narativ. Celý myšlenkový pochod postupuje pozpátku – nejdřív tu byl závěr, až pak důkazy. A jakmile se důkazy ukázaly neplatnými, našly se nové (rovněž neplatné). A tak dokola.

Je snadné popsat tuhle zvrácenost z odstupu, horší je, když jste uvnitř. Jen neuvěřitelně těžké je z takového cyklu vystoupit. Nemluvě o komunitním prvku, kdy by uznání reality znamenalo také ztrátu lidí, s nimiž jste si celou tou anabází prošli a jsou nyní vašimi přáteli. Vzhledem k tomu, že vás konspirace nejspíš zároveň vzdálila vaší rodině a ostatním přátelům, vám v mnoha ohledech čistě emocionálně nezbývá nic jiného než věřit tím pevněji, čím méně důkazů existuje.

Všichni jsme někdy v podobné situaci, tak zkrátka funguje lidská intuice. Většinou se tak ale děje v méně závažném kontextu oblíbených sportovních týmů či populárních hudebních kapel. Systém demokratických voleb musí být nastavený tak, aby byl lidem vytrženým z logického myšlenkového procesu připravený vzdorovat. Proto se po každých volbách s napětím očekává uznání porážky neúspěšného kandidáta. Možná se to zdá jen jako gesto, právě Trumpova neochota tak učinit a naopak touha začít na tiskovce pořádané ve dvě ráno pokřikovat o ukradených volbách však vedla k nefalšovanému pokusu o převrat. Naštěstí nedostatečně organizovanému a odsouzenému k neúspěchu. Přesto chybělo málo, aby byla situace mnohem horší.

O tom všem se Stopping the Steal pokouší informovat, je tedy třeba se ptát: Jak úspěšně? Tady je ale obtížné vůbec přijít na to, podle jakého kritéria snímek hodnotit. Pokud má jít o dílo aktivismu, jež by mohlo napravit někoho z MAGA uskupení a ukázat mu, v čem se plete, samozřejmě jsme ve zcela bezvýchodné situaci. Kdyby to bylo tak snadné, jako vzít si konspirátory stranou a pustit jim celovečerní dokument, žádný problém by neexistoval. Tohle je na 0/10, další předem prohraný boj.

Pokud budeme snímek hodnotit prostě jako rétorické cvičení, dostaneme se nevyhnutelně k limitacím devadesátiminutového filmu, který zkrátka nemá prostor na důsledné rozebrání celého fenoménu, takže jen prosviští nejzákladnějšími principy a připomene události v jejich hrubém obrysu. To není zcela bez hodnoty, opět ale nemůže být řeč o dílu, které povede k nějakému prozření či podnětné diskuzi.

A jestli dokument zhodnotíme čistě jako umělecké dílo, bude mu stát v cestě trochu moc velká formálnost a škrobenost, které nepasují mimo jiné k tomu, že tvůrci mají jednoznačný názor, tedy že volby nebyly ukradené. Což je zcela v pořádku, dokumentaristice prospívá osobní úhel pohledu a filmař může mít jasný výchozí bod, s kterým přichází. Stejně tak nepotřebujeme dokument z druhé světové války, který zobrazuje v neutrálním světle nacisty a dává prostor lidem, kteří pro to argumentují.

Britský režisér Dan Reed však jako by se bál v plné míře zpřítomnit svou subjektivitu, snad aby působil autoritativněji ve filmu, v němž sledujeme tolik lidí propadat z prstu vycucaným nesmyslům. Volit estetiku ech-profesionality je ale v takovou chvíli dvousečná zbraň. „Jasně, mluvíš o lidech, co propadají konspiracím, ale sám máš jen panáky v oblecích, co říkají, že pravdu mají oni.“ Osobitější uchopení by mohlo paradoxně působit důvěryhodněji, protože „by si na nic nehrálo“. Snímku samozřejmě hraje do karet, že se v něm zástupci obou politických táborů odvolávají na fakta, to ale konspirátor snadno smete ze stolu.

Stopping the Steal není špatný film, i když je to spíš takový talisman pro štěstí, který HBO vyplivla měsíc a půl před volbami, aby lidé, kteří s ním již souhlasí, měli dobré svědomí z toho, že udělali maximum pro distribuci reality. Zní to možná trochu posměšně, spíš je to ale míněno jako bezradný povzdech. Politicky účinnější by mohl být v tomto formátu jen účinný apel na emocionalitu, do jakých se pouštěl svého času Michael Moore. To není ideální zase z jiných důvodů, praktických i etických, tak babo raď. Jak ale padlo na začátku, vždy je dobré obnažovat principy šíření konspirací a dezinfa. I kdyby to nepomohlo teď, může nám to pomoct před tím, než do něčeho spadneme příště.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentů podle Kinoboxu.