Martin Svoboda

V těchto dnech můžete na obrazovkách České televize opět zhlédnout nestárnoucí rodinné klasiky Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny od Marie Poledňákové. Ty stojí kromě výtečných výkonů Jany Preissové a Františka Němce zejména na energii a talentu Tomáše Holého, který je považován za nejlepšího českého dětského herce vůbec. Pojďme si proto při té příležitosti připomenout osud herce, od jehož tragické smrti letos uplynulo 34 let. Populární dětská tvář s nezaměnitelným charismatem tak v našich myslích zůstává navždy mladá. Představuje nekomplikovaný a bezproblémový symbol doby, která nikdy nebyla.

Všichni víme, že když je nejhůř a už to vypadá, že svět směřuje k neodvratitelné katastrofě, můžeme se spolehnout na odhodlané muže a ženy v čele našich národů, kteří vydají společné prohlášení a vše navrátí do správných kolejí. Ujetá politická satira Drby (Rumors) ukazuje, jaké překážky musí tito hrdinové překonávat. Možná mezi nimi bude i armáda masturbujících zombies.

Smutná zpráva zasáhla milovníky velkofilmů. Hollywoodský producent, který umožnil Jamesi Cameronovi plnit si neskromné sny, zemřel ve věku pouhých 63 let. Vytrvalost a spolehlivost Jona Landaua byla nezbytnou protiváhou nevyzpytatelného kanadského tvrdohlavce, který si nikdy příliš nelámal hlavu s dodržováním rozpočtů a termínů. Kdyby za Cameronem Landau trpělivě nežehlil jeho excesy a pevně nevěřil jeho instinktu, nedočkali bychom se některých z největších filmových spektáklů všech dob.

Jiný člověk (A Different Man) se od prvních okamžiků dočkával značné mediální pozornosti, vždyť se v něm hollywoodská hvězda z marvelovek Sebastian Stan skrývá pod vrstvou makeupu a do extrému dovádí častou taktiku mainstreamových herců, že když chtějí, aby je někdo bral vážně, musí se nechat v nějakém dramatu zošklivit. Zeptejte se Charlize Theron, Nicole Kidman, Garyho Oldmana nebo Brendana Frasera, co museli pro vlastní zlatou sošku udělat. Když pak došlo na samotnou premiéru na Berlinale, dostavily se naštěstí pozitivní recenze, snímek je víc než jen jeho gimmick. Ale také obvinění z toho, že jde o krutou podívanou, která zneužívá skutečnou nemoc pro svá „poučení“. Ve Varech se můžete přesvědčit, na jakou stranu se postavíte vy.

Pokud máte s výjimkou pokrytí probíhajících Varů pocit, že se nemyslí na vaše cinefilní potřeby, máme pro vás dobrou zprávu. Do široké distribuce vstupuje nová francouzská adaptace Hrabě Monte Christa (Le Comte de Monte-Cristo). To možná nezní jako úplně nejlákavější prospekt, přeci jen jde o nevídaně opotřebovanou látku. Přesto, tedy pokud jste příznivci opulentních historických melodramat, byste měli zpozornět.

Každý festival má velké hity, na které se stojí fronty. Různí Caraxové, Lanthimosové a samozřejmě Janžurky si nárokují prostor v médiích a všude je jich plno. Za nimi se ale krčí nenápadné klenoty, které sice nedorostou jejich velikosti co do popkulturní hodnoty, o tím intenzivnější zážitek ale může jít. I proto, že se cítíte, jako by byl jenom váš. Takovým filmem se na letošních Varech stává americká road movie Benzínová duha (Gasoline Rainbow), kterou můžete jinak zhlédnout i na streamovací platformě MUBI a po skončení festivalu se podívá i do Prahy v rámci přehlídky Šary Vary.

Slovenským příspěvkem do karlovarské hlavní soutěže je dvouhodinová sonda do bezútěšné existence na venkově uprostřed nacistické vlády. Dlouhotrvající etnické pnutí vedlo ke společenské implozi a staletí budované společenství nyní doutná, obklopené dusivým dýmem pohlcujícím všechno a všechny. Potenciál na podnětný zážitek by tu tedy byl, tvůrci ale zaváhali.

Bleskurychlé uvedení Milých laskavostí (Kinds of Kindness) jen pár měsíců poté, co Yorgos Lanthimos a Emma Stone utrhli čtyři Oscary za Chudáčky, rozhodně narušuje běžnou distribuční taktiku podobně výrazných filmařů. I z marketingových důvodů si málokdy nárokují veřejný prostor bez toho, aby dali publiku šanci na dekompresi. Filmovému eventu je ostatně těžší propadnout, když ztratí punc výjimečnosti. Jenže řecký režisér si vybudoval pověst na tom, že posouvá hranice, a zaútočil na nás bez zaváhání. Kde Chudáčci (Poor Things) byli jeho doposud nejvíce divácky vstřícným projektem, tam mají být Laskavosti návratem k nonkonformním kořenům.

Československý rozhlas se v mnoha ohledech stal symbolem posledního odporu během invaze vojsk Varšavské smlouvy, je tedy jedině na místě, že se události obklopující tuto tehdy nesmírně vlivnou instituci stávají středobodem vlastního celovečerního filmu. Vlny Jiřího Mádla na jednu stranu doručují zhruba tolik, kolik slibují. Potenciál ale zůstal nenaplněn.

Letošní ročník Karlových Varů je velmi štědrý co do kafkovského obsahu. A tím není míněn jen boj o získání vybraných vstupenek. Pokud máme vypíchnout jeden z archivních filmů inspirovaných slavným spisovatelem, nestojí to ale za dlouhé váhání. Proces (The Trial) z roku 1962 Orsona Wellese v kině je totiž lahůdka.

Existuje nemálo československých komedií, které žijí v povědomí národa především díky několika kusým vtipům, ale pohled na celek odhaluje, že o mnoho víc se v nich nenajde. To není nic špatného, povedený vtip je povedený vtip. Přesto je jistě mnohem uspokojivější, když se člověk podívá po dlouhé době na klasiku a zjistí, že stále šlape jako hodinky. To je i případ svěžího Tajemství hradu v Karpatech, které si můžete připomenout na karlovarském festivalu.

Máme ikonickým filmům propadat, nebo bychom měli spíš hledat nové kvality a (pop)kulturní kanonizaci nepodléhat? To je otázka, se kterou se pere každý cinefil. Karlovy Vary navíc nejdou natáhnout do nekonečna, člověk tedy i čistě prakticky stojí před otázkou, jestli upřednostnit osvědčenou klasiku, jež je takřka zárukou podnětného zážitku, ale hypoteticky ji lze zhléhnout kdykoliv, nebo píchnout prstem do programu a vyrazit na neznámé lotyšské drama, které po skončení festivalu navěky zmizí z našeho dosahu. Ideální je asi jít v tomhle případě zlatou střední cestou a náhodná setkání namíchat s těmi osvědčenými. I letos na nás z programu KVIFF vyskakuje hned několik ikonických filmů, podívejme se na ty hlavní.

Joss Whedon oslavil před pár dny šedesátku, což by mělo být celkem důležité výročí. Vliv rodilého Newyorčana na popkulturu hned dvou generací publika je nezměrný. Nejprve definoval humor devadesátých let v seriálové Buffy a následně ukočíroval marvelácký filmový vesmír v zlomových prvních (a s menším úspěchem druhých) Avengers. Proč se prakticky nikde nebouchá šáňo na jeho počest? Inu… Whedon nejprve maličko vyšel z módy, ale to by ještě nebyla taková hrůza. Pak se začala vyjevovat mnohá obvinění o jeho chování. Poslední hřebíkem do rakve byl manželský skandál, po němž bylo navěky pošpiněno jméno filmaře, který se navenek tak úzce spojil s popfeminismem a progresivními hodnotami, že jeho „zrada“ bolela dvojnásobek a dalece přesáhla hranice osobního života. Udělala z něj personu non grata současného Hollywoodu. Je to vůči němu ale fér?

Nechybělo málo a Sidney Lumet mohl být velikánem polského filmu. Jeho otec, sám velmi aktivní v branži, měl rozhodně jasno v tom, jakým směrem syna vést. Protože ale s manželkou ještě před jeho narozením emigroval do Spojených států, otevřel svému synovi širší dveře. Z Lumeta se stal jeden z velikánů amerického filmu, který dal světu hned několik ikonických titulů. Opanoval především 70. léta, ale točil ještě v tomto století. Narodil se před 100 lety a opustil nás v roce 2011.

Lví král (The Lion King) nevznikal jako favorit studia Disney. Myšák Mickey soustředil mnohem víc pozornosti a energie do prestižní Pocahontas, jež byla uvedena o rok později a vznikala paralelně. Málokdo tedy dopředu tušil, že právě z pohádky o lvím Hamletovi rozezvučené Eltonem Johnem a Hansem Zimmerem se stane jistě komerční a nejspíš i kvalitativní vrchol Disneyho renesance, který už žádný další ručně animovaný snímek nedorovnal a pravděpodobně nedorovná. Od premiéry Lvího krále uplynulo 30 let.