Kariéru tvůrce prvních Avengers a kultovní Buffy zničily skandály a nevěra. Je to fér?

Joss Whedon se narodil pro to, aby ovládnul popkulturu. Televizním scenáristou byl nejen jeho otec, ale i dědeček, takže co do kariérní volby opravdu nebylo na výběr. Rodiče vedli nejen Josse, ale i jeho sourozence k rozvoji kreativity stejně soustředěným způsobem, jakým si jiní rodiče vychovávají malé sportovce.

Ačkoliv nebyli nikdy fyzicky násilní, projevovali prý výraznou nelibost, často se projevující přehlížením a absencí komunikace, kdykoliv on a jeho sourozenci nebyli dostatečně „zábavní“ a „vtipní“, což zní skutečně jako peklo, které jeho kariéru komediálního scenáristy staví do úplně nového světla. Jeho dětství ale poznamenalo i několik dalších traumat. Podle svých slov byl častým terčem šikany od starších bratrů. Když mu bylo pět, utopil se ve Whedonovic bazénu jeho kamarád. A v devíti letech se rozvedli jeho rodiče. To vše ho hluboce poznamenalo a nikdy neopustilo.

Naštěstí si to mohl vykompenzovat v dospělosti. Díky konexím své rodiny snadno zaplul do televizní branže a stal se řadovým scenáristou několika výrazných seriálů a blockbusterů jako byli Roseanne, X-Men, čtvrtý Vetřelec či disneyovská Atlantida (ačkoliv většina těchto projektů byla realizovaná později, mluvíme tu o začátku 90. let). V této době taky stranou pracoval na projektu, jenž se stane jeho určujícím dílem. Buffy se dočkala nejdřív nepříliš zásadního celovečernímu filmu v roce 1992, o pět let později přesto dostal Whedon příležitost vést seriál, který by z něj udělal ikonu, i kdyby tím jeho kariéra skončila.

Whedon zásadně přispěl k „nerdifikaci“ popkultury. Jeho humor je jednak založený na záplavě popkulturních odkazů, ale také na tom, že outsideři dokáží čistě svým ostrovtipem stírat všechny silnější a chytřejší elitáře. Zásadním aspektem Whedonovy tvorby a persony byla i jeho hlasitá agitace za progresivní hodnoty, kdy například doslova rozdával přednášky o tom, jak důležité je pro muže být feministou. Co však bylo důležité, tyto své názory dokázal aplikovat ve formě, která byla v první řadě zábavná a bezpečná. Whedon se nebál mluvit relativně radikálně, jeho tvorba ale radikální rozhodně nebyla, což ji samozřejmě dělalo přístupnější publiku.

Konec devadesátých a prakticky celá nultá léta se pro Whedona nesly primárně ve znamení Buffy a jejího spin-offu Angel. Když přišla zpráva, že právě on bude mít na starost první Avengers, a to nejen jako scenárista, ale i režisér, vyvolalo to poměrně zmatení. Jak může nerdský pisálek udržet pohromadě takový kolos, k čemuž absolutně nemá průpravu?

Zpětně to dává dokonalý smysl. Technické aspekty marvelovek a jejich akční scény často vznikají jaksi samovolně, na základě produkčních rozhodnutí a bez většího vkladu režiséra daného filmu. Whedon však mohl Avengers obohatit svým (tehdy) univerzálně funkčním humorem a šetrně progresivním přístupem. Výsledek rozhodně není filmařsky bravurní dílo, jedná se však o film, který dokonale chápe jak své publikum, tak tíhu události, která se v tu chvíli jevila skoro dějinně.

Takže to nakonec pro Josse dopadlo skvěle, no ne? Konec dobrý, všechno dobré. Ale co vás nemá! Od té chvíle začal nejprve pomalý, a nakonec rychlý Whedonův pád. Přišli druzí Avengers, kteří se výrazně prodražili, vydělali méně, než se čekalo, a na povrch začaly vyplouvat zprávy o poměrně nepříjemném chování Whedona na place. Stalo se tak právě v době, kdy toxicita během natáčení začala být velkým tématem a dlouho trvající romantizace tyranských režisérů se dočkala finální rány.

Jeff Pruitt, hlava kaskadérského týmu Buffy, prohlásil v rozhovoru, že na začátku byly vztahy na place skvělé, ale po čtyřech sezónách měl Whedona plné zuby a jeho bezohlednost a odmítání jakékoliv diskuze ho nepřestávaly šokovat. Herečka Charisma Carpenter prohlásila, že dostala od Whedona padáka z Angela poté, co otěhotněla, což byla velká rána pro člověka, který tak velkou část své veřejné tváře zakládá na feminismu.

To však nebylo nic proti tomu, když jeho čerstvá exmanželka Kai Cole v roce 2016 promluvila o bezpočtu nevěr, kterých se Whedon během jejich svazku dopustil. Tou dobou režisér navíc přebral otěže Ligy spravedlnosti po Zacku Snyderovi, jenž opustil natáčení po tragédii ve vlastní rodině. Výsledný film nejenže dopadl katastrofálně i v důsledku Whedonových nepadnoucích přetáček, herec Ray Fisher ztvárňující Cyclopse navíc tweetoval o tom, jak příšerně a naprosto nevhodně se k němu Whedon na place choval. Následovalo vnitřní šetření Warner Bros., jež podle útržků informací dalo za pravdu alespoň části Fisherových tvrzení.

Před pár dny jsme mluvili o tom, že je popkultura poněkud přesycená Chrisem Prattem, což vede k tomu, že ho studia mírně stahují z propagace jeho projektů. To je ale pořád relativní prkotina. Chris bude v pořádku. Rozhodně se do nedá srovnat s pádem, jaký zažil Whedon, který v posledních pěti letech prakticky zmizel z povrchu zemského a jakákoliv zmínka o něm je provázena obracením očí navrch hlavy.

V jeho případě se skutečně protrhla hráz, kdy nejenže se pochybuje o tom, že ještě někdy udělá něco pořádného, ale diskutuje se i, zda nestojí za to přehodnotit jeho předchozí projekty a přiznat si, že nikdy nebyly tak dobré, jak se zdálo. Ano, Whedon se sice zaříkává feminismem, ale množství jeho humoru založeného na tom, že někdo někomu kouká na prsa, by šlo vyjádřit procentuálně (jeho nerealizovaný scénář na Wonder Woman nazývají ti, co ho četli, „extrémně sexistickým“). A mnoho hereček vyjádřilo zkušenost s tím, že když nahlas řekly, že jim něco nevyhovuje, Joss je ignoroval. Whedon bořil stejně stereotypů jako stvrzoval a ve svém skutečném životě odhalil jako masivní pokrytec.

Máme tedy přilepit na celou jeho tvorbu nálepku „toxické“ a ukončit to tím? Jenže je možná pravda, že některé jeho vtipy se dnes zdají poněkud nevhodné, ale tomu se říká posun dobového vkusu. Je pravda, že sledovat některé jeho věci nevyvolává stejné nadšení, jako když nám bylo deset, ale tomu se říká vlastní dospívání. Existují určité univerzální hodnoty, které jde vytýkat i dílům z jiných dob. Pak existují dobře míněné přešlapy. Tvorba Whedona vykazuje oba problémy, ale za takovou kritiku se nepopravuje, tvůrce má nárok z ní vyrůst.

Joss Whedon se pokusil propojit nerdskou kulturu s hodnotami progresivního liberála z lepší rodiny, což nevyhnutelně vedlo k nedokonalému výsledku, protože měl mnohem méně vzorů, než je k dispozici dnes. Kdyby nevyšly najevo jeho osobní skandály, dalo by se snadno říct: „Myslel to dobře, a i když to nebylo vždy úplně košer, buďme shovívaní. Dejte mu šanci ukázat, jak se jeho smýšlení vyvinulo.“ Nakolik je tedy v pořádku započítávat jeho osobní prohřešky, zvlášť když tu pravděpodobně nemluvíme o porušování zákona, ale prostě jen o odhalení, že Whedon má problém respektovat lidi okolo sebe? Nevěry pak jistě nejsou pěkná věc, ale opravdu „škrtneme“ filmografii všech filmařů, kteří byli nevěrní?

V případě Whedona je samozřejmě komplikované, že se zhroutila celá jeho feministická pokroková persona, kterou mu už nikdy nebude nikdo věřit (nehledě na to, jak upřímně se bude nadále snažit tyto hodnoty zastávat). Zvlášť když v těch pár rozhovorech, které rozdal, poměrně mlží a zdá se, že krom přiznaných nevěr si nepřipouští mnoho svých dalších chyb. Rozhodně bude velmi zajímavé sledovat, jestli se z toho někdy vyhrabe jak kariérně, tak morálně. Jenže ať se nám to líbí, nebo ne, Joss Whedon je jedním z nejdůležitějších lidí moderní americké popkultury. Měl talent, měl smysl pro humor, který se trefil do dobového vkusu, a jakkoliv to jeho nejpřísnějším ideovým kritikům zleva může být nepříjemné, Whedon měl celkově pozitivní dopad na normalizaci progresivních hodnot v popkultuře. Jiní se dostali dál, ale to i díky cestě, kterou Joss umetal. To mu odpárat nejde, byť vypořádat se s jeho odkazem nebude snadné.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, ScreenRant, Variety