Nejmocnější politici světa uvěznění v zombie lese. Cate Blanchett si užívá šílenou satiru

G7, samozvaná skupina nejmocnějších zemí světa, pořádá v Německu summit, na jehož konci mají přítomní lídři vydat společné prohlášení. Jsou si jistí, že tak naplní srdce mas tolik potřebnou jistotou a pocitem bezpečí v složité době. Přesně jako to dokázaly všechny předchozí deklarace.

Zatímco sedmička kolegů a přátel v altánku umístěném v nádherném parku žoviálně rozpoutává debaty (a někteří mají na mysli zjevně o dost osobnější problémy, než je světový řád), z nejasného důvodu se snese neprodyšná mlha a ze země povstanou mumifikovaní válečníci z doby železné, kteří… asi něco chtějí? Opuštění vrcholní politici se tedy grimmovským lesem vydávají k nedalekému přívozu, aby si zachránili život. Během toho nepřestávají pracovat na své deklaraci. Protože na ní závisí osud světa.

Kanadskému týmu se do své absurdní komedie podařilo zlanařit australskou megastar Cate Blanchett, která ztvárňuje akurátní německou kancléřku. A také Charlese Dance, známého hlavně jako Tywina Lannistera ze Hry o trůny. Svému britskému původu navzdory si střihl stárnoucího a věčně pospávajícího amerického prezidenta. Oba si pak značně užívají z řetězu utržený podvratný projekt, jehož podoba, ale i produkční zázemí nemohou být vzdálenější mainstreamové produkci.

Jiní uslyší spíš na jméno Guy Maddin. Ten je jedním z mála autentických kultovních filmařů dneška. Stojí sice stranou univerzální popularity, a to i v kontextu festivalové produkce, zato má však skupinu oddaných diváků, který by za něj dali ruku do ohně. Jeho jméno v titulcích je tedy pro specifickou, i když malou část návštěvníků každého festivalu největším možným lákadlem, zatímco většina lidí pokrčí rameny.

Kanadský vizionář však tentokrát ustoupil do pozadí a poskytl prostor o generaci mladším sourozencům  Evanovi a Galenovi Johnsonových, kteří už  v minulosti pomáhali Maddinovi realizovat jeho vize. Nyní je to Guy, kdo přicmrndává jim. Jedná se o pěkné předání štafety.

Projevuje se to hlavně tak, že Drby jsou z větší části „normální film“ s lineární dějovou kontinuitou, víceméně definovanými postavami a poměrně pevným fikčním světem. Pokud se vám to zdá jako samozřejmosti, nejspíš jste se s Maddinovou prací ještě nesetkali. Nejlépe ji jde popsat jako popkulturní pastiš odevzdanou časoprostorové logice snů, někdy nočních můr.

I v Drbech vyplouvá na povrch jeho vliv. Už co do záměrně rozbité psychologie postav, jež odmítají na situace reagovat emocionálně patřičným způsobem. Kanadský premiér je někdy tichý mstitel a jindy láskou ztrápený teenager bez sebedůvěry. Každá postava v sobě má dítě i filosofa a nikdy nevíte, kdo z nich vystrčí růžky. Navíc se musíme potýkat se zcela nekonzistentním prostorem, kdy překonat stejnou vzdálenost trvá nejdřív několik hodin, jindy pár minut. V promo materiálech prominentní obří mozek válející se v lese prozrazuje bizarní smysl pro humor, ale také neochotu jakkoliv motivovat viděné prvky. Jestli myslíte, že po zhlédnutí budete chápat, jak se mozek v lese objevil, máme pro vás špatnou zprávu.

Přesto jsou však Drby pořád v jádru standardně vystavěný film s několika ozvláštněními a nikoliv zcela rozpitvaný objekt utopený ve vlastních paradoxech, jaké bychom očekávali od dřívějšího Maddina. To je dobrá zpráva obzvlášť pro část publika, která nemá v tuto chvíli chuť či sílu skočit do tvorby tohoto filmaře po hlavě a ocení raději jemnou degustaci.

Největší úskalí představuje, že normálnost Drbů a jejich žánr politické satiry mohou vést k tendenci považovat snímek za alegorii našeho světa a reálné politiky. Cate Blanchett se zjevně vizuálně inspiruje Angelou Merkel. Proč tedy vše, co učiní, nebrat jako kritiku Merkelové? Jak ale padlo, maddinovská estetika není založená na jasných analogiích, ale logice snů. V nich snad mohou být symboly (byť i to je diskutabilní), ale nejde je považovat za podobenství. Jedná se o neuchopitelný proud volných asociací.

Hledat v Drbech specifická vyjádření autorů k našemu světu tedy skoro určitě nepovede k spokojenému zážitku. Krom zastřešujícího motivu bezútěšně impotentní politické rétoriky tváří v tvář skutečným problémům se snímek svými vylomeninami rozhodně nepokouší „o něčem být“. Té myšlence se dokonce ústy jedné z postav velmi doslovně vysmívá, když si blábolící francouzský premiér najednou začne vykládat chování svých souputníků, jako by každý jimi učiněný pohyb měl něco vypovídat o jejich národech. Přítomní ho promptně okřiknou a poprosí, ať už to nedělá. Tvůrci se nám tím rozhodli poskytnout návod k preferované konzumaci svého díla.

Pro mnohé jde stále o frustrující až nesnesitelný zážitek. Bude hodně záležet na tom, jak vám sedne smysl pro humor tvůrců a jak moc se odevzdáte jejich zálibě v bizarním nonsensu, který intuitivně krouží okolo témat vrcholné politiky, nevede ale k čitelnému závěru. Drby by se vážně neměly moc komplikovat, nejlépe vyznívají jako poťouchlá hříčka vznikající tváří v tvář pocitu, že se svět řítí do pekel a v jeho čele je parta zmatených tajtrlíků.