Lví král je starý 30 let. Dodnes je neodolatelným vrcholem Disneyho kýče

Nikdo přesně neví, koho a jak poprvé napadlo natočit Lvího krále. Jedna historka mluví o tom, že se mezi sebou animátoři dohadovali, jak by šlo odvyprávět příběh o koloběhu života, v němž masožravci nejsou za záporáky. Jiná varianta předkládá možnost, že studioví hlavouni se během pracovního pobytu v Africe rozhodli, že sem za každou cenu musí umístit nějaký příběh.

Nejpragmatičtější verze mluví o tom, že animátorský tým dostal za úkol natočit „Bambiho se lvi“. Krom toho se také našlo hned několik starších animovaných filmů, jejichž děj Lvího krále podezřele připomíná, byť se nikdy nedokázalo, že jde o víc než náhodu.

Ať tak či onak, spisovatel Thomas Disch vytvořil první několikastránkový treatment v roce 1988 pod názvem Král Kalahari a jak bylo u Disneyho zvykem, následovalo několik let usilovného přepisování a hledání správné cesty v rukou hned několika různých scenáristů a scenáristek.

Je fascinující si pročítat, jak se různě zjevovaly a mizely jednotlivé motivy a myšlenky. V jednu chvíli bylo například rozhodnuto, že se dosavadní nápady naroubují na některé ze známých shakespearovských příběhů. Část týmu favorizovala Krále Leara, zvítězil však Hamlet. Jak jinak by asi výsledek vypadal, kdyby se filmaři rozhodli již načrtnuté postavy a střípky zápletky nasoukat na jinou tragédii? Jde o tom přemítat, ale nikdy si nebudeme jistí.

Disney byl samozřejmě začátkem devadesátých let stejně mainstreamovou firmou jako dnes, takže základní rámec filmu je velmi bezpečný, osvědčený a následuje vzorec, jenž se osvědčil u Malé mořské víly či Krásky a zvířete. Díky dlouhé fázi vývoje se ale tento mustr podařilo oživit těmi nápady, které přežily všechny různé autory a desítky verzí scénáře.

Ne že by tento postup byl sázkou na jistotu, o pár let později přinesl pověstného kočkopsa protichůdností a paradoxů jménem Zvoník u Matky boží. Vlastně většina disneyovek druhé půlky devadesátých let se pod svou vahou rozpadá a už Pocahontas jeví známky „přemyšlenosti“. V tomto případě se ale opravdu navrch prodrala jen ta nejsladší smetana. A zatímco áčkoví animátoři studia pracovali na mohutně promovaném a „kulturně zásadním“ indiánském opusu, vedlejší Disneyho tým se pustil do toho, co se brzy stane největším animákem všech dob.

I přes menší pozornost vedení ale svou práci rozhodně nepodcenili. Nějakou dobu trvalo vyvinout ideální rovinu antropomorfizace zvířat a najít vhodný průsečík mezi naturalismem a stylizací. Proto mimochodem vypadá pro mnohé tak moc odpudivě hyperrealistická CGI verze, kde nad tím tvůrci nepřemýšlí a prostě imitují fotorealističnost. Nevypadá to dobře, nevypadá to podnětně a stárne to rychleji než 30 let staré kresby.

Původní Lví král sice na pohled vypadá jako ručně animovaný film, bystřejšímu oku už ale neunikne výraznější zapojení počítačové animace. Pořád je to ale animace podléhající 2D estetice a jasnému výtvarnému vedení. Ti z nás, kdo si pamatují opětovné uvedení filmu před deseti lety, ví, že šlo stále o stejný, pokud ne silnější zážitek, než tehdy nabízely konkurující moderní animáky. Snad se díky filmům jako Spider-Verse vrátí silněji stylizovaná kresba!

Esem v rukávu byla krom plejády celebrit v dabingu i hudební složka superstar Eltona Johna a tehdy ještě nepříliš známého německého skladatele Hanse Zimmera. Úspěch filmu spočívá z velké části na jejich bedrech, vždyť málokterý animák vygeneruje hned několik rádiových hitů, které slouží jako samostatná reklamní kampaň. Hudba dokonce Disneymu vynesla dva Oscary za hudbu a píseň, po čemž velmi prahnul a následující roky (neúspěšně) směřoval mnoho své energie na vítězství v některé z hlavních kategorií.

Kdybychom měli popsat sílu Lvího krále, který jen tak mimochodem po vstupu do kin přepsal kasovní rekordy ve všech animovaných kategoriích, je to buď banálně snadné, nebo nemožné. Je to krásný film plný nádherných barev a chytlavých melodií. Skrývá se v něm ale nějaká jasně pojmenovatelná hodnota? Často se zmiňuje právě inspirace Hamletem, neměli bychom to ale přehánět s analýzami hloubky. Vzpomeňte na vznik scénáře coby nekonečný proces neustálého přepisování mnoha lidmi. Hamlet byl zvolen jako nutná nosná konstrukce, aby vznikla iluze kontinuity nápadů, co přežily.

Studenti filmové vědy ostatně vědí, že scénář Lvího krále je často uváděn jako velmi atypický svými nestandardně dlouhými akty. Ne protože by tvůrci rebelovali proti běžné struktuře vyprávění, ale protože nic jako ucelené vyprávění u nich do poslední chvíle neexistovalo a jak to padlo, tak to padlo.

Snímek se od počátku setkával s kritikou za to, že jeho okázalé feudální poselství směřuje k fetišizaci společnosti plné tvrdých a neměnných hierarchií. Ale ruku na srdce: Máme potřebu se do toho dneska pouštět? I tohle „poselství“ bylo vybráno spíš pro svou estetiku než pro svůj smysl. Jednoduše zní důležitě a moudře a dá se na něj navěsit několik dechberoucích scén.

Lví král je skutečně primárně disneyovský kýč. Ale dost možná to je ten nejlepší disneyovský kýč, jaký kdy vznikl. Pokud se někdy výhledově octne na plátnech (a ne, Mufasa se nepočítá), stálo by to za zvážení návštěvy s dětmi, ale klidně i bez nich, protože se na ten film prostě krásně kouká a krásně se poslouchá. Někdy to stačí.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox

Podívejte se na žebříček nejlepších animáků podle databáze Kinoboxu. Schválně jestli uhodnete, kolikátý je Lví král.