Ošklivost uvnitř nejde vyléčit. Jiný člověk je film tak nasáklý sebenenávistí, až je to legrační

Edward (Sebastian Stan) je aspirující herec, který však kvůli své extrémní neurofibromatóze, lidově nemoci sloního muže, nemůže pomýšlet na o mnoho víc než role v lékařských manuálech a možná hororech. V osobním životě to není lepší.

Přesto se jednoho dne začne blýskat na lepší časy. Do vedlejšího bytu se přistěhuje sympatická, i když trochu ztřeštěná nadějná dramatička Ingrid (Renate Reinsve), která zřejmě nemá s Edwardovým vzezřením žádný problém a rychle se stává jeho dobrou kamarádkou. Je tu snad šance na něco víc?

Ještě než má Edward šanci to zjistit, nachomýtne se u experimentální léčby, která ho i proti těm nejoptimističtějším předpokladům během pár dnů zcela vyléčí. Z našeho hrdiny je najednou Sebastian Stan (včetně jeho marvelovsky vytrénované postavy, raději o tom moc nepřemýšlejte).

V záchvěvu spontaneity všem oznámí, že Edward spáchal sebevraždu a začne si v jiné části města budovat nový život relativně úspěšného realitního makléře, jehož tvář se na vás směje z laciných billboardů. Jednoho dne však zjistí, že Ingrid napsala o Edwardovi divadelní hru, začne se tedy ucházet o hlavní roli, i když musí nyní nosit masku vlastní bývalé tváře.

Najednou se však odněkud zjevuje Oswald (Adam Pearson), rovněž postižený neurofibromatózou, a s Edwardem se utkává o roli jeho samého. A co je na tom nejhorší, Oswald je v ní lepší. Nejen na prknech. Je veskrze šťastným člověkem, srší sebevědomím, každý ho miluje. Je úspěšný ve všem tom, čeho byl Edward přesvědčen, že kvůli své ohyzdné tváři nemůže dosáhnout. Možná, že důvod jeho životního neúspěchu byl někde úplně jinde?

Čistě ve zkratce je tedy Jiný člověk přímočarou vyprávěnkou o tom, že skutečná krása se nachází uvnitř. Walt Disney by plesal. Tohoto závěru je však dosaženo místy až černohumornými situacemi, v nichž Sebastian Stan s výrazem plným nechápavosti a nenávisti sleduje, jak Oswald tančí světem, překypuje energií a všechno štěstí mu padá do klína, zatímco Edward je pořád tentýž necharismatický a zbytečný loser, jakým vždy byl. Musí Oswalda nenávidět, protože jinak by musel nenávidět sebe.

Brzy po premiéře se objevily námitky, že jde o nesmírně krutou premisu, která ve jménu alegorie přehlíží extrémně neempatické doslovné vyznění. Je totiž sice hezké rozhazovat poučkami o tom, že sebevědomí je klíč ke spokojenosti a pouze pozitivní přístup nese ovoce, ale přece se nebudeme tvářit, že člověk v situaci Edwarda má všechny dveře otevřené dokořán. Jeho deprese a zahořklost jsou pochopitelné a je nemístné mu tímto způsobem vytýkat, že jim propadl. Tvůrci se situaci pokusili změkčit tím, že spokojeného Oswalda ztvárňuje herec, jenž danou kondicí autenticky trpí. Pearson sloužil i jako konzultant filmu. Jenže podobné technikálie nemění to, co máme před očima.

Všechny tyto výtky jsou opodstatněné. Jiný člověk je zjevně koncipovaný tak, aby nebyl čtený doslova. To nepodporují jen vyjádření režiséra a scenáristy Aarona Schimberga, ale i samotný film, který se například příliš nezabývá praktickými aspekty protagonistovy kondice (stačí si vzít magický způsob, jímž je vyléčen). Do Edwardových bot musíme obout sebe sama a do Oswaldových spolužáka ze školy, který to dotáhl dál než my. Kamaráda, co se oženil s naší dětskou láskou. Souseda, jemuž na zahradě rozhodně roste zelenější tráva. Kdo to nebude ochotný respektovat, bude mít možná s viděným problém.

Když ale filmařům vystavíme tento odpustek, příběh funguje skvěle a extrémní premisa mu dodává sílu. Tvář pokrytá nádory je hromadou našich výmluv a domnělých důvodů, proč jsme neuspěli. A přetrvávající problémy po úplném uzdravení jsou zdrcujícím a absolutním důkazem, že všechny naše kecy okolo jsou jen sebeklam. Kdyby to bylo jen o trochu méně přímočaré, ztratilo by to svou působivost. Právě absurdita premisy, v níž je z Edwarda sňato naprosto vše, co považoval za své strasti, aniž by našel štěstí, je tu těžištěm celé frustrace. Ten okamžik sebeuvědomění v očích Sebastiana Stana, že to on sám až do morku kostí je svým problémem, je k nezaplacení.

Takže ano, Jiný člověk je rozhodně bezvýchodně krutý film, a to na víc než jedné rovině. V jednu chvíli vysílený, zmožený a sebelítostivý hrdina sedí na lavici a jako poslední věc před zatmívačkou ho do obličeje flákne míč, který odněkud znenadání přiletí. Tak moc svět svého protagonistu mučí. A lepší to nebude.

Snímek snad aspiruje na to, aby někomu otevřel oči. Podle vlastní logiky Jiného muže to je ale odsouzeno k neúspěchu. Možná postačí příležitost se nad sebou alespoň zasmát a vzpomenout si na všechny okamžiky, kdy jsme byli Edwardem. Trochu trýznivá zábava.

Snímek Jiný člověk je momentálně k vidění na karlovarském filmovém festivalu. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších psychologických filmů.