Když se potkají dva géniové. Wellesův Proces je dost možná nejlepší Kafkovou adaptací

Franz Kafka a Orson Welles jsou vskutku opačné strany mince, když se bavíme o uměleckých géniích. Jak jistě víte, pražský rodák byl v osobním životě zaměnitelným úředníkem, který před smrtí vyslovil přání, aby všechny jeho nevydané spisy spálili. Až když ho přítel Max Brod neuposlechl a postaral se o posmrtnou publikaci jeho pozůstalosti, se z nenápadného asketického muže stal jeden z nejuznávanějších autorů 20. století.

Orson, narozený do zámožné rodiny, byl oproti tomu doslova od dětství považován za génia a jedinou otázkou bylo, jak se to v dospělosti projeví. Mohl být inženýrem jako jeho otec, který vydělal jmění na svých patentech. Zhlédl se ale v umění, v němž se rozhodl bořit jedno tabu za druhým. Pověstná je jeho rádiová adaptace Války světů stylizovaná jako autentické zpravodajství, nebo divadelní Macbeth s komplet černošským obsazením, jež realizoval v 30. letech.

Zhlédl se však nakonec v kinematografii, byť to možná byla osudová chyba. Nejkomerčnější umění nebylo na jeho móresy tak úplně připraveno, takže když v necelých pětadvaceti natočil Občana Kanea, okamžitě vstoupil do povědomí pod přezdívkou „neposlušné dítě Hollywoodu“. Film jednak naštval mediálního mogula Hearsta, jehož životem byl částečně inspirován, a producenty znepokojila Orsonova neochota komukoliv ustupovat. Brzy začal jeho doživotní boj se studii o každý dolar na realizaci nových projektů.

Vyrostl přesto v osobnost větší než život, jíž je všude plno (později i doslova) a nárokuje si maximální zájem a respekt. Na Orsonu Wellesovi modelovali Francouzi v 60. letech představu o univerzálním filmovém auteurovi: Sebevědomý, sebedůležitý, ochotný prosadit svou unikátní vizi nehledě na cenu. Materiální i osobní. Samozřejmě, že je obraz Wellese založený na mnoha mýtech, totéž ale platí o Kafkovi. Jen v jednom případě jde o důsledek přehršle apokryfních historek a v druhém jejich absence.

Rozhodně je jen na místě, že se právě Welles rozhodl chopit notoricky komplikovaného úkolu a v roce 1962 po pro sebe typicky komplikované a jen tak tak úspěšné produkci uvedl ve Francii z evropských peněz natočený Proces v čele s Anthony Perkinsem, jenž se právě stal celebritou díky hlavní roli v Hitchcockově Psychu.

Adaptace Kafky je vždy oříšek, už protože se v něm zcela jednoduchý, čistý a přímočarý jazyk střetává s absurdními, fantaskními a velmi intenzivními výjevy. Kafka je otevřený svižnému čtení, textem nejde být nikdy unavený pro jeho složitost, stejně jako nejde být zahlcený vjemy. Kafka nenapíše ani slovo navíc, což mimo jiné ponechává značný prostor interpretaci a projekci. Jde najít audiovizuální jazyk, který zahrne to všechno naráz?

Minimalistické audiovizuální uchopení paralyzuje Kafkovu energičnost a rychlý spád jeho vyprávění. Silně stylizované zase riskuje ztrátu vztahu s každodenní zkušenosti, která dělá zážitek z četby tak znepokojivě povědomým. Každá zobrazená věc pak nevyhnutelně znemožňuje představit si ji po svém, což platí u každé adaptace, ale u Kafky to je problém tím spíš.

Filmař tedy musí zvolit, kterou část Kafky si přivlastní a které se vzdá, jinak to asi nejde. Welles pak jde rozhodně cestou výrazné avantgardy. Volí výrazově bohatý filmařský jazyk, jenž kombinuje snad všechny řemeslné postupy, které měl k dispozici. Od jeho milované práce se světlem a stínem, trademarkové podhledy a nadhledy, falešná perspektiva, ale i velmi výrazné kulisy a expresivní herectví. Svět jeho Procesu je jaksi rozbitý, je těžké představit si v něm žít, což ale postavy nijak nereflektují. Josef K. pracuje v kanceláři, jež má svým rozměrem blíž k letištnímu hangáru, aniž by mu to přišlo podivné. Vyvádí to z míry.

Tím ale jen začínáme. Welles také dělá vše proto, aby rozbil iluzi kontinuity a jednoty, o niž se filmaři obvykle tak usilovně snaží. Když postava přechází z jedné místnosti do druhé, prostory na sebe často stylisticky, ale ani čistě prostorově nenavazují. Slova někdy zjevně nevycházejí z úst hrdinů. Některé tyto problémy mohly vzniknout během komplikované produkce, je ale jasné, že Welles jim jde naproti a zdůrazňuje jejich přítomnost. Daří se tak zachovat část neuchopitelnosti Kafky, protože nadále trvá, že zobrazený časoprostor si nemůžeme jedna ku jedné převést do reality. Snad aby Welles napodobil odsýpavost kafkovské četby, je tempo filmu o kus rychlejší, než by bylo pohodlné. K. jako by chvátal ze scény do scény, hektičnost je občas až nepříjemná.

Welles se nebál ohýbat text ani směrem, o jakém Kafka nejspíš vůbec nepřemýšlel. Mnozí si například všimli toho, jak toporně působí K. při každé konfrontaci se ženami, což v románu neplatí. Už vlivný kritik Roger Ebert popsal motiv sexuální represe, který ještě prohlubuje ztracenost Josefa K. ve svém světě, kde nemůže doufat v žádný druh blízkosti.

Režisérův přítel, herec a dramatik Henry Jaglom, později prozradil, že se Orson rozhodl využít Perkinsovu tou dobou velmi úpěnlivě skrývanou homosexualitu, jež však už byla pro lidi z branže veřejným tajemstvím. Záměrně ho tedy vedl k tomu, aby byl patrný jeho nezájem o intimní vztah se ženami. Ačkoliv Welles nikdy nebyl tak netaktní, aby Perkinsovi sdělil svůj záměr (a prozradil tak, že zná pravdu), Perkins podle Jagloma jeho taktiku brzy prokoukl a mezí ním a Orsonem existovalo v tomto ohledu nevyslovené pochopení.

Asi není překvapivé, že Proces nenabízí přímočarý pokus o překlopení Kafky na plátno, ale Orsona Wellese by asi nikdo nepodezíral z toho, že bude chtít prostě bezelstně sloužit záměru knihy. Samozřejmě, že do svého díla otevřeně vkládá mnoho ze sebe. Jeho Proces je ale rozhodně skvělou a místy svéráznou interpretací díla, jehož prvky jsou využity často k velmi odlišnému, ale stále úžasnému zážitku. A pokud to je vůbec třeba říkat: na ten film se nádherně kouká, obsahuje nemálo úchvatných obrazů. Takže pokud chcete ve Varech vyrazit na jednoho archivního Kafku, Proces rozhodně stojí za pokus. Nejlépe ve velkém sále.

Zdroj: KVIFF, Wikipedia