Vsaďte ve Varech na jistotu. Tipy na filmové klasiky, které se vyplatí vidět na plátně

John Ford je v mnoha ohledech ultimátní americký režisér a John Wayne zase herec. I když spolu připravili vzpomínanější snímky než Fort Apache, stále se jedná o vrcholnou ukázku dobového kvalitního mainstreamu. Ve westernovém příběhu se zkušený hraničář Wayne pokouší vysvětlit ambicióznímu vojenskému veliteli Henry Fondovi, že válka s Indiány není cesta za rychlým povýšením, ale zbytečná řež, které by se dalo předejít.

Ford je někdy čten jako ultimátní macho režisér, jenž nabízí filmy plné násilí a stereotypů. Přitom to byl právě on, kdo velmi nenápadně vyšlapával cestičku postwesternové revizi, která se naplno rozhořela od pasesátých let. Fort Apache není autorský opus, ale poctivě stlučený žánrový film. Ford se nepovažoval za auteura, takový koncept, v jeho době ostatně neexistoval. Přesto právě jeho „normální“ filmy do značné míry určily, jak Američané dodnes vnímají svou historii a svůj národní étos. Součástí toho je i Fort Apache.

Pozornost festivalového publika by měla patřit i dokumentaristice. Karlovy Vary, jako mnoho moderních festivalů, se v tomto ohledu poslední roky pokouší fikční a nonfikční díla přirozeně směšovat a stavět vedle sebe. Aby přestaly působit jako dvě oddělené kategorie.

Dnes již klasická podívaná Let's Get Lost je krásnou ukázkou, proč nechtějí být dokumentaristé považování za tvůrce celovečerních televizních reportáží. Portrétní film jazzového muzikanta a bouřliváka Cheta Bakera je strhující jízdou, která je stejně filmařsky a vypravěčsky bohatá jako libovolná dramatická biografie. Tedy s tím nezaměnitelným kouzlem dokumentaristiky, že nejde o smyšlený příběh.

Kdyby se z celé nabídky festivalu měl vybrat jeden „nejdůležitější“ titul, nezbude mnoho prostoru než ukázat prstem na existenciální odyseu Wima Wenderse Paříž, Texas, jež se pravidelně objevuje na žebříčcích nejlepších a nejvlivnějších filmů všech dob. Tohle souvětí prakticky zaručilo, že pokud na film vyrazíte, budete z něj zklamaní. Tak to u podobných prohlášení bývá. Škodí to nejvíc právě citlivým dílům, která se pokouší s publikem navázat intimní vztah.

Pokud se vám ale podaří oprostit od nenaplnitelných očekávání a pocitu povinnosti, můžete se dopracovat k jedinečně niternému zážitku. Sledujeme příběh Travise, jenž se znenadání objeví po čtyřech letech absence, němý a s pocuchanou pamětí. Ujímá se ho bratr Walt, který se v mezičase staral i o svého synovce a Travisova syna, a pokouší se pochopit, co se probůh stalo. Nečekejte ale kriminální thriller, který by se pokoušel vysvětlit mechanismus protagonistovy absence, tato událost je pouze výchozím bodem osobního dramatu, v jehož středu je tápání nad svým místem na světě.

Díky nedávnému kafkovskému výročí a chystanému velkofilmu Agnieszky Holland najdeme ve Varech i nemálo starších počinů inspirovaných nejslavnějším Pražákem 20. století. Kdybychom z nich měli vybrat favorita, bude to rozhodně mistrný opus Orsona Wellese, jehož avantgardní adaptace Procesu s vypilovanými surreálnými obrazy bude na plátně vypadat vskutku královsky.

Někdo jistě namítne, že Welles je příliš opulentní a do sebe zahleděný režisér a Kafkova slova s přespřílišnou sebedůvěrou krade pro sebe. Proto ho ale přece máme tak rádi! Zatímco jiní filmaři adaptují Kafku jako velikána, Welles měl pravděpodobněji dojem, že „konečně našel sobě rovného“. Vždyť je jen málo filmařů obklopených stejně silnou aurou velikosti. Orsona jeho genialita provázela doslova od dětství, což není vždy nejzdravější co do vypěstování zdravého vztahu k okolí. Vyrostl v komplikovanou osobnost, brzy vypuzenou z Hollywoodu.

Po svém pověstném a kontroverzním debutu Občan Kane Welles strávil zbytek života často zoufalým sháněním financí na své další projekty, z nichž prakticky žádný nebyl uvedený ve stavu, s nímž by byl spokojený. Proces vznikal z evropských peněz, natáčel se v Záhřebu a patří k mála filmům, které se Orsonovi podařilo dotáhnout do konce. A stojí to rozhodně za to!

Těžko říct, jestli se nějaký další americký filmař dočkal tak „evropského“ renomé jako John Cassavetes, jenž platí za vrcholného mistra nezávislých dramat, uctívaného na všech nejprestižnějších festivalech. Méně prominentní Proudy lásky, jeho režijně i herecky předposlední dílo, vznikalo už v době, kdy měl pověst velikána. Přesto se nevzdal své roztřesené ruční kamery a většinu filmu natočil u sebe doma.

Sledujeme příběh alkoholického spisovatele žijícího ve vykřičené čtvrti, k němuž se přistěhuje jeho ztrápená sestra. Jde o soužití právě tak růžové, jak zní z tohoto krátkého popisu a my můžeme sledovat mistrné vykreslení tísnivých emocí směřujících k bezvýchodnému finále. Málokdo umí depresivní každodennost ztvárnit tak uhrančivým způsobem jako Cassavetes, jen si holt potom musíte vyčlenit nějaký čas na rozdýchání.

Dobře... Ze všech tipů se dá možná s největším klidem přeskočit hrad v Karpatech. Jde přeci jen o notoricky známé a často reprízované dílo. Pokud jste ale komedii Oldřicha Lipského dlouho neviděli, nebo ji naopak znáte nazpaměť a milujete, v obou případech se na vás nikdo nebude zlobit, když neodoláte. Jistě se jedná o jednu z nejkouzelnějších absurdit, co u nás vznikla, a její bezstarostná záměrná brakovost je neodolatelná i po více než čtyřech dekádách. A pokud budete mít mezi dvěma těžkými dramaty volno v programu, užít si tento film s živým publikem bude jistě velmi příjemný zážitek.

Jako zhmotnění japonských nočních můr známe hlavně Godzillu, v těsném závěsu je ale surrealistická ikona konce osmdesátých let Tetsuo, jeden z pilířů moderního cyberpunku. Režisér Šin'ja Cukamoto vypráví kafkovský příběh o úředníkovi, který prochází neuvěřitelnou proměnou. Na rozdíl od Metamorfózy se však Tetsuo nestává hmyzem, ale podivnou kovovou nestvůrou, odrážející náš strach ze ztráty lidskosti a identity v současném světě.

Touto změnou si navíc neprochází hrdina naráz ve spánku, ale právě naopak podstupuje hrůzu nahánějící proces při vědomí, což vede k nezapomenutelnému a intenzivnímu body hororu. Tetsuo se stal jedním z nejvlivnějších a nejcitovanějších japonských filmů. Není to snadné ani příjemné pokoukání, snímek rozhodně nezapomíná na druhou část slova „cyberpunk“, jde tedy o nekonformní a svérázný zážitek.

Existují okamžití klasici. Filmaři, kteří strhnou pozornost světa a nechtějí ji pustit. Jiní mají na kontě nezměrné množství důležité práce, přesto je prakticky nikdo nezná. V případě československé kinematografie je jednou z těchto osobností Ester Krumbachová, jež se poslední dobou obzvlášť v cinefilních kruzích dočkává po mnoha letech v zapomnění až královské pozornosti.

Za její relativní neznámost jistě může, že režírovala jediný film. Právě ten, který bude letos uveden ve Varech, tedy Vraždu ing. Čerta. Jinak se ale „nachomýtala“ u pořádné porce českých klasik, kde pomáhala režisérům a scenáristům najít správnou cestu. Její nejčastější pozice uvedená v titulcích je „kostymérka“, což však zdaleka nereprezentuje veškerou její účast na hledání jazyka filmových děl. Jako spoluscenáristka pak pracovala na tak zásadních počinech jako Sedmikrásky, O slavnosti a hostech a Kladivo na čarodějnice.

Vražda ing. Čerta s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Menšíkem sleduje život inteligentní, ale osamělé ženy, jež pozve na večeři dávného přítele z mládí. V mysli o něm udržuje nerealistický obraz nepoznamenaný časem ani komplexitou dospělostí, takže když se k ní místo pohádkového prince dostaví Menšík, přestává všechna sranda. Nebo začíná.

Zdroj: KVIFF