Tajemství hradu v Karpatech je český Deadpool, jen vtipnější a nadčasovější

Tajemství hradu v Karpatech je, čistě z pohledu na synopsi, velmi přímočarou adaptací předlohy Julese Vernea, kterou by drtivá většina interpretátorů cítila potřebu trochu vypravěčsky prohloubit. Dotáhnout psychologii postav, jasněji definovat vnitřní i vnější konflikty a tak dál. Příběh skýtá mnoho možností k hlubokému rozjímání o obsesi, o vyrovnávání se se ztrátou, ale klidně taky o šovinismu či společenských hierarchiích.

Oldřich Lipský a Jiří Brdečka nic z toho nedělají. Látku pojímají jako šestákovskou fantasmagorii se záměrně povrchními postavami definovanými vždy jedinou ad absurdum hnanou vlastností. Francouzi by se dost možná rozzlobili. Obzvlášť ti současní, kteří strávili posledních 50 let snahou z Vernea smýt nálepku autora chytlavých brakových pohádek, kterou má mimo jejich zemi i v důsledku toho, že se lidé s jeho prací setkávají buď v redukovaných překladech a dětských edicích, nebo v adaptacích jiných platforem vznikajících ve stejném duchu. Jules Verne je podle nich víc než jen vitrínou vděčného retrofuturismu, jako by to snad mělo být málo.

Hrabě Teleke z Tölökö (neplést si s hrabětem Tölökö z Teleke, prosím) se i v Lipského verzi na švarné cestě romantickou karpatskou pustinou setkává s duchem tragicky zesnulé lásky a kříží pomyslné kordy s dalším z mnoha verneovských zneuznaných géniů, jímž je vědátor Orfanik ve službách nevyzpytatelného barona Gorce. Tolik stejně jako v předloze. Lipský a Brdečka se ale rozhodují, že z dramatického příběhu udělají komedii tím, jak doslovně každý aspekt pojmou.

Jistě není třeba popisovat styl humoru a vůbec celého filmu, který je notoricky známý. Možná bychom se ale měli zastavit a docenit, jak nesamozřejmá jeho kvalita je. Snímek je s námi tak dlouho a vliv jeho autorů na český humor je tak hluboký, že funkčnost jejich práce často považujeme za samozřejmost. Karpaty a filmy jim podobné přijímáme intuitivně a ani nepřemýšlíme nad tím, že není automatické se smát „záměrné hlouposti“.

Hrad v Karpatech je metafilm z ranku Deadpoola, který vyžaduje znalost žánru a filmařských i románových postupů či zvyklostí, abychom opravdu plně docelili, co vidíme. Toporní Michal Dočolomanský s Janem Hartlem a vedle nich křečovitě expresivní Miloš Kopecký s Rudolfem Hrušínským mohou strhnout publikum jen tehdy, když víme, že by mohli předvést standardní herecké výkony, jejich vyčnívající manýrismus je tedy vědomou volbou. Tvůrci filmu jednak spoléhají na poměrně vysokou mediální gramotnost publika a jednak ji sami učí.

Umění mělo vždy problém s tím, že autoři (a čím zkušenější, tím intenzivněji) se vzdalují ideji své tvorby jako reprezentace světa, zatímco široká veřejnost se tohoto úhlu pohledu zuby nehty drží. To pak nevyhnutelně vede ke kladení nároků, jaké se tvůrci nikdy nepokoušeli naplňovat a kvalita jejich práce pak zůstává nedoceněna.

Výjimkou je parodie, kde se před námi umělost zviditelňuje na všech úrovních a my to snadno přijímáme. A protože Lipský je stejně technický hračička jako vypravěčský, mluvíme tu absolutním zpřítomnění filmu jako média. Nejen jeho příběhových klišé, ale i technických a stylistických postupů, jež jsou zde záměrně deformovány tak, aby ztratily schopnost námi manipulovat. Lipského tvorba se tak v mnoha ohledech stává pro velkou část veřejnosti tím opravdu „nejfilmovějším“ filmovým zážitkem. Teď se jen naučit stejné principy uplatňovat i na další žánry, kde tento princip platí ve stejné míře, prakticky ale mizí z povědomí.

Karpaty nám k tomu mohou být vskutku skvělým učitelem. Nejde totiž o parodii specifických popkulturních děl ani cynickou snahu se nad své vzory povýšit jako v případě Deadpoola. Paroduje se zde samotný princip vyprávění. Což může vést i k sebereflexi publika ohledně vlastních očekávání. Musíme si totiž uvědomit, že nesledujeme parodii narcistního operního pěvce, ale parodii toho, jak by byl operní pěvec zobrazen v brakovém románu. Proto nejde snímek označit za antiintelektuální nebo snad antiumělecký, přestože v něm intelektuálové a umělci vypadají směšně. Lipský a Brdečka se nevysmívají umění, ale tomu, jak často je umění nepochopeno.

Ne snad, že bychom tu chtěli Tajemství označit za nějaký pokus o komplexní dekonstrukci a útok na publikum, vůbec ne. To vše vždy slouží hlavně našemu pobavení. Tajemství hradu v Karpatech je především kupou úžasných vtipů a nechybujících hereckých výkonů. Krom toho jde ale také o nesmírně chytrou práci, která nám dává možnost pochopit něco o vlastním vztahu k umění.

Podívejte se také na žebříček nejlepších českých filmů podle Kinoboxu.