Články o Blade Runner

Je hezké, když se lidé z branže neváhají vzájemně podpořit. Letošní pokračování Gladiátora od Ridleyho Scotta kritiky spíš uspokojilo, laťka nastavená čtvrtstoletí starým originálem se ale podle většinového mínění ani neotřásla. Epický starověký akčňák prostoupený machiavellistickými intrikami operoval na pomezí uctivého remaku a moderního „legacy sequelu“, za což si jej nesmírně považuje oscarový režisér Christopher Nolan. Tvůrce Oppenheimera a Interstellaru označil Gladiátora II za nejlepší film roku a Scotta vyzdvihl jako fachmana, jenž umí skvěle zdůraznit tematickou hloubku.

„Je to Ridley Scott a může si dělat, co chce,“ tvrdí o legendárním šestaosmdesátiletém režisérovi druhého Gladiátora kameraman John Mathieson, jenž vedle nynějšího návratu do Kolosea snímal pět dalších Scottových filmů včetně prvního Gladiátora nebo Království nebeského. Naráží přitom na kolegův režijní styl rychlého a komplexního pokrytí, tedy natáčení na spoustu rozmístěných kamer, které zachytí co nejvíc akce a přehršel nevyčištěného materiálu pošlou do střižny. Takový přístup je dle Mathiesona lenivý a pro mnoho lidí také trnem v oku.

Napoleonský komplex přiřazujeme k lidem, jejichž ego vysoce ční nad nevelkou či fyzicky jakkoli indisponovanou postavou. Původce Napoleon Bonaparte, jehož hojně diskutovaný filmový životopis Napoleon od Ridleyho Scotta se na Apple TV+ překvapivě objevil v režisérské verzi dlouhé 208 minut, si vypěstoval přemíru sebevědomí během jednoho z nejdivočejších období francouzské historie. Slavný vojevůdce s příznivým bitevním skóre a šílenou statistikou počtu padlých vojáků se v novém, o 48 minut delším sestřihu oproti loňské kinoverzi stává figurou ještě ubožejší a hodnou ryzí skepse, ačkoli zamýšlené navýšení důrazu na jeho osudovou partnerku Josefínu pořád nekompenzuje zásadní dějinné absence či nedostatečné osvětlení Napoleonovy strategické geniality.

Nikdy nepatřil k režisérům, kteří by se zdráhali pochvalně až obdivně zhodnotit vlastní kinematografický přínos. Šestaosmdesátiletý Ridley Scott nedávno kupříkladu vybral jím režírovanou sci-fi Blade Runner mezi čtveřici svých nejoblíbenějších filmů, přičemž po čerstvě absolvovaném rozhovoru pro Empire to vypadá, že tam nově přibude i Gladiátor II (Gladiator II). Pokračování Maximovy rebelie vůči římskému císaři, tentokrát pod vedením staronového hrdiny Lucia (Paul Mescal), v kinech prožijeme v půlce listopadu. S rozpočtem kolem 300 milionů dolarů se očekává blockbuster hodný oscarového předchůdce a Scott se dokonce domnívá, že lepší film za svou plodnou kariéru nenatočil.

Technologický vývoj je především v posledních dvou stoletích úžasný, úroveň života na Zemi se v obecném měřítku stále zlepšuje a od druhé světové války jsme neměli válečný konflikt, který by vojensky rozmetal regionální meze a připravoval o život miliony lidí (přestože strašlivé genocidy v Africe se nesmí přehlížet a některé vnitrostátní diktatury nepolevují). Budoucnost civilizace přesto nevypadá zcela růžově. Ve vybledlých barvách ji často vykreslují také filmová díla, ať už ta původní, nebo odvozená z obvykle mnohem komplexnějších literárních zdrojů. Představme si šťastnou třináctku dystopických snímků, jež během necelých sta let nejvýrazněji utvářely přemýšlení o tomto subžánru, který se nemusí omezovat pouze na ryze futuristické science fiction.

Česko se rádo pyšní mnoha různými zahraničními produkcemi, které využívají jak barrandovskou infrastrukturu, tak i přirozené lokace naší země. I když letošní sezóna co do celkové přítomnosti zahraničních štábů netrhá rekordy, začal se tu právě natáčet jeden velmi prestižní projekt, který by se mohl stát tím nejdražším, co u nás kdy byl natočen. Velkolepý seriál Blade Runner 2099.

V 70. letech Hollywood neměl věhlasnějšího vizionáře než Francise Forda Coppolu, jenž se po uvedení Kmotra (The Godfather) stal režisérem „největšího filmu kinematografie“. Sám sebe chtěl překonat s válečnou Apokalypsou (Apocalypse Now), která víc než filmem o Vietnamu byla dle svého šílenství propadajícího tvůrce Vietnamem samotným. V té době se newyorskému rodákovi fascinovanému futuristickou architekturou v hlavě zrodil námět, který se dnes popisuje jako spojení starověkého Říma s Blade Runnerem. Snímek Megalopolis dostává první krátkou upoutávku po bezmála pětačtyřiceti letech, kdy o něm Coppola začal fantazírovat, a před uvedením na festivalu v Cannes 17. května nám nedává zase tolik indicií. Už z principu však slibuje mnohé, dost možná nesplnitelné věci.

Ikonický režisér Ridley Scott má několik svých excentričností, jak se u šestaosmdesátiletého umělce jistě sluší. Je to například známý bručoun, který nejde pro ostré slovo daleko a už se příliš nestará, jestli si tím pod sebou podřeže nějakou tu větev. A jeho další libůstkou je pak spoléhat na režisérské střihy svých filmů, které konečně dodají „tu pravou“ uměleckou vizi. Když se do kin chystal Napoleon, od počátku se mluvilo o tom, že jde jen o hodně dlouhý trailer na čtyřhodinovou verzi, kterou uvede streamovací služba Apple TV+. Inu… Od premiéry tomu za chvíli bude půl roku, kinosestřih se začátkem března objevil na streamu… Kde je tedy konec slíbené čtyřhodinovce?

Když se někdo zmíní o sci-fi filmech, většina fanoušků má po ruce alespoň obecný kanonický přehled. Nejdůležitější je pravděpodobně Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey), nejslavnější Star Wars, nejfilosofičtější na západě Blade Runner a na východě Stalker. Ke sci-fi se minimálně jednou přikloní snad každá velká režisérská osobnost, neboť v nesnadné charakterizaci a ohraničení tohoto žánru spatřují možnosti pro nekonečně kreativní vyjadřování, ať už vizuální nebo příběhové. Ve většině případů sci-fi filmy vychází z jiných kulturních zdrojů včetně literatury a komiksu, v dnešní době často rozvíjí či remakují klasická díla a série. V tomto článku se ovšem zaměříme na osm finančně nejúspěšnějších sci-fi historie, jejichž námět pramení přímo z myslí filmařů a neopírá se o žádné přidružené médium nebo značku.

Do kin vtrhla druhá Duna (Dune: Part Two) a jestli nějaký její klad musejí uznat i zapřisáhlí odpůrci poetiky Denise Villeneuva, je jím strhující vizuální stránka. Ne nadarmo se hovoří o tom, že tento zážitek je třeba si dopřát v kině, a to ideálně na co největším plátně a s co nejlepším zvukem – více srovnatelných příležitostí letos zřejmě nebude.