Napoleon v plné verzi je sličnou prázdnotou. Nabízí tři a půl hodiny kusé historie a škemrání o sex

Apple svou dvousetmilionovou produkci loni nejprve vyslal do široké distribuce v kinech, kde výpravné bio skládající události s jistotou kurátora Wikipedie sotva vrátilo výši rozpočtu. Film pokrývající dějinnou fasetu od Velké francouzské revoluce až po Napoleonovo (Joaquin Phoenix) vyhoštění do exilu na ostrově Svatá Helena roku 1815 trval 158 minut, do nichž vměstnal popravu Marie Antoinette, rozprášení povstání royalistů, bitvy u Slavkova či Waterloo a nechvalně proslulé tažení na Moskvu. A přitom dekonstruoval osobnost nejzásadnější vojenské i politické osobnosti té doby, jejíž soukromá korespondence s Josefínou (Vanessa Kirby) líčí Napoleonovy ambice, úspěchy na bojišti i básnickou zamilovanost do manželky, již si Scott se scenáristou Davidem Scarpou představovali jako těžiště příběhu o toxickém dopadu mesiášského poslání.

Také v režisérském sestřihu, jímž Scott prodloužil vlastní tradici zahrnující dodatečné úpravy filmů Blade Runner, Království nebeské či Robin Hood, se Napoleon roztržitě rozkrajuje mezi armádní službu Francii a nekonečnou věrnost lůnu Josefíny, jehož se nikdy nehodlá vzdát a dostává tím slovům v úvodu ovdovělé ženy. Vyprávění, které v kratší verzi paradoxně lépe využívalo dialogové háčky či symbolické přechody k upevnění pojidel mezi osobní a politickou/vojenskou linií, by Josefínu rádo vyprofilovalo po vzoru hraběnky Lady Lyndon (Marisa Berenson) z Kubrickova ironického Barryho Lyndona.

Také Josefína, která dle slov spoluvězeňkyně v úvodu může „zemřít jako lady, nebo žít jako já,“ se ostatně provdá za nevěrníka, jenž na dlouhé měsíce odjíždí koketovat se svým dobyvatelským egem a rozšiřovat francouzskou moc ve světě ovládaném britskou flotilou či carskými a císařskými režimy východu. Napoleon, jenž umí jako nikdy jiný nastavit své dělostřelectvo, ženě posílá později odcizené dopisy a o manželčině nevěře se dozvídá z karikovaného tištěného plátku. Scott si tak jednoduše staví klenbu k satiře reálných osob i konkrétních událostí z portrétů a snaží se je humanizovat prostřednictvím shození napoleonského mýtu.

Do takové poetiky, v jejímž světle generál, později hlavní konzul a následně francouzský císař střídá nejen před manželkou teatrální dominanci se submisivní roztržitostí, však Josefína jakožto doklad stagnující dějinné emancipace moc nezapadá. I v těchto dvou set minutách Napoleon přejímá tonální iniciativu a Josefína, jíž kvůli neúspěšným pokusům o početí mužského dědice hrozí osud mnoha manželek Jindřicha VIII., má velmi pasivní vklad.

Nejprve jí našeptává revoluční vůdce Paul Barras (Tahar Rahim), poté její postava pouze psychologičtěji ukotvuje impulzivitu Bonaparteho rozhodnutí utvářejících velkou historii. Z egyptské výpravy se například oficiálně vrací kvůli zvyšující se politické nestabilitě v zemi, což během krátkého rozhovoru udávajícího mnohaletý regionální kontext hází na ostatní členy Direktoria. Ve Scarpově scénáři založeném na dopisech ala O Schmidtovi nicméně opouští své vojsko, protože „se dozvěděl, že jeho žena je coura.“

Jestliže kinoverze měla alespoň dravější tempo a intenzivněji znázornila zrod „hollywoodského antihrdiny“ s imperiální ceasarovskou mánií, ta režisérská se topí ve schematičtější alternaci manželské evoluce (která je dopředu jasně daná) se svědectvím velké historie, které bývá často pokřivené a navrch oproštěné od hlubších strategických i politických detailů. Pamatujeme si spíš scénu, v níž Napoleon u ceremoniálního rozvodu Josefínu propleskne v oparu jakéhosi trpkého trapasu, jemuž by Jirka Kára dodal hajlující třešničku. Těžko si krátce po projekci vybavíme, co vlastně předcházelo dění u Slavkova.

Dějinné perspektivy se mění bez pomyslného houslového klíče, jímž by Scott udržoval tematickou harmonii a nedával obecenstvu prostor k pochybám „proč“, „co“ a „proč sakra?“ Delší stopáž bezpochyby umožňuje detailnější výpravu do partizánské ruské zimy, kde Napoleon zanechal na půl milionu zabitých, vyhladovělých či zmrzlých vojáků. Ale máme ho tedy nahlížet jako tyrana? Je to přece pořád ten v kramflecích nejistý „malý velký muž“, jenž o sobě v závěru tvrdí, že na bojišti nedělá chyby, ale za zataženou dějinnou oponou vždy potřebuje ujištění o svém vedení. A není ani schopný uspokojit vlastní ženu, u níž škemrá o sex jako nadržený kůň.

Film chce pátrat po glorifikované i zatracované identitě muže, jenž „se pohnul a s ním se posunuly celé dějiny.“ Celkem zajímavě si hraje s historickou pamětí a staví zpola výsměšný, zpola důstojný pomník největšího vojenského inovátora své doby, jenž v uniformě přišel i na maškarní a nakonec se v ní zachumlal do postele, v níž naposledy vydechla jeho jediná láska mezi jinak nerovnými lidmi.

Když se Napoleonova nehynoucí silueta v poslední scéně zhroutí a spolu s ní padne i její mnohem menší fyzická schránka, příběh o komplexech, prohrách i vítězstvích člověka předurčeného k velikosti se uzavře tichým výčtem úmrtních statistik a slovem Josefína. A těch padesát minut navíc nám příliš nepomůže zhodnotit, co tvůrci touhle polovičatou, krásně natočenou a v akci epickou demytizací vlastně zamýšleli.