Protože se na světě všechno kazí, rozhodnou se Marie a Marie být také zkažené. S tímto mottem hrají obě dívky hru na vadí - nevadí a nevratnými gesty destruují své okolí. Pro vlastní pobavení jsou schopné udělat téměř vše a neváhají pro tyto účely využívat i muže. Lidé si jich ale příliš nevšímají. Posedlost destrukcí kulminuje závěrečnou sekvencí, v níž Marie a Marie ničí luxusní hotelovou hostinu. Houpají se na křišťálových lustrech, ze kterých padají rovnou do řeky a topí se. Marně škemrají o záchranu s tím, že už nechtějí být zkažené. Nakonec přece jen dostávají šanci vrátit se do zdevastovaného sálu. Obě slibují, že budou hodné a pracovité a snaží se vrátit vše do původního stavu. Výsledek však vyznívá ještě více katastrofálněji...
“Když se všechno kazí, budeme zkažené i my.”
Specifický snímek artového pojetí v groteskním rozletu ve svém filosofickém pohledu a kritiky společnosti napříč spektry všedního života. I přes urvalou kritiku své doby s přehledem obstojí i dnes. Snímek je ohledně naivity prezentovaných dívek tak surrealisticky silný, že se té kritiky za socialismu v podstatě nelze ani divit. Avšak s jistotou lze říct, že kdyby něco takového bylo natočeno dnes, a to s poukazem právě na dobu dnešní, mohutné kritiky by se to jistojistě nevyhnulo zrovna tak. Režisérka Věra Chytilová tímto snímkem také do československé kinematografie hodila tvůrčí artové vidle, a to pořádné. Zákazu snímku po událostech v roce 1968 se tedy taktéž nelze divit. Je plný odkazů a symbolik ve svém útoku na morálku, avšak v takovém uměleckém rozhraní, že je pro běžného diváka naprosto hodně těžko uchopitelný. Tzv. paradox interpretace prezentovaný obrazově vizuálními montážemi je zkrátka spíše cílem na náročného diváka. „Jde mi o to dostat diváka do situace, kdy sám přemýšlí, jakou roli hraje ve vlastním životě, když se kouká na moje filmy. Chci, aby srovnával svůj život s tím, co vidí na plátně,” nechala se slyšet Věra Chytilová, což byla rána především pro stranické soudruhy. Za socialismu si přece byli všichni rovni, tedy nemohlo být mezi lidmi rozdílu. A tak snímek a Věra Chytilová následně dopadli, jak dopadli. Film i ona se se dostali na černou listinu. Ano, film není pro každého, byť je to škoda a ne zrovna malá. Taková prezentace v rámci upozornění na povrchnost mezilidských vztahů prostřednictvím dvou dívek, právě tohoto marastu plně využívající ke své rebelii, se jen tak nevidí.
Hodně osobitý snímek, který mi k Věře Chytilové sedí. Marnotratné dívky se rozhodnout zlobit ve všem, co je napadne. Jsou to hezké, ale zbytečně přitroublé dívky. Věra Chytilová chtěla udělat umělecké dílo a tak si hrála s barvami, jsou tam abstraktní věci, dokonce pár psychadelických scén. Zajímavá "blibna".