“Když se všechno kazí, budeme zkažené i my.”
Specifický snímek artového pojetí v groteskním rozletu ve svém filosofickém pohledu a kritiky společnosti napříč spektry všedního života. I přes urvalou kritiku své doby s přehledem obstojí i dnes. Snímek je ohledně naivity prezentovaných dívek tak surrealisticky silný, že se té kritiky za socialismu v podstatě nelze ani divit. Avšak s jistotou lze říct, že kdyby něco takového bylo natočeno dnes, a to s poukazem právě na dobu dnešní, mohutné kritiky by se to jistojistě nevyhnulo zrovna tak. Režisérka Věra Chytilová tímto snímkem také do československé kinematografie hodila tvůrčí artové vidle, a to pořádné. Zákazu snímku po událostech v roce 1968 se tedy taktéž nelze divit. Je plný odkazů a symbolik ve svém útoku na morálku, avšak v takovém uměleckém rozhraní, že je pro běžného diváka naprosto hodně těžko uchopitelný. Tzv. paradox interpretace prezentovaný obrazově vizuálními montážemi je zkrátka spíše cílem na náročného diváka. „Jde mi o to dostat diváka do situace, kdy sám přemýšlí, jakou roli hraje ve vlastním životě, když se kouká na moje filmy. Chci, aby srovnával svůj život s tím, co vidí na plátně,” nechala se slyšet Věra Chytilová, což byla rána především pro stranické soudruhy. Za socialismu si přece byli všichni rovni, tedy nemohlo být mezi lidmi rozdílu. A tak snímek a Věra Chytilová následně dopadli, jak dopadli. Film i ona se se dostali na černou listinu. Ano, film není pro každého, byť je to škoda a ne zrovna malá. Taková prezentace v rámci upozornění na povrchnost mezilidských vztahů prostřednictvím dvou dívek, právě tohoto marastu plně využívající ke své rebelii, se jen tak nevidí.
Hodně osobitý snímek, který mi k Věře Chytilové sedí. Marnotratné dívky se rozhodnout zlobit ve všem, co je napadne. Jsou to hezké, ale zbytečně přitroublé dívky. Věra Chytilová chtěla udělat umělecké dílo a tak si hrála s barvami, jsou tam abstraktní věci, dokonce pár psychadelických scén. Zajímavá "blibna".
Ten film mě coby blbnutí nápadité filmařky dost bavil. Spíš ale na úrovni "hezké barvičky" než hledání (celkem očividných, alespoň myslím) významů, což je možná trochu škoda. Ale jen trochu, protože ty barvičky jsou opravdu hezké. 4 a 1/2
Na jednu stranu, tvůrci Československé nové vlny nadávali na socialismus, na druhou stranu jindy než v socialismu by tato moralita neměla nikdy šanci vzniknout. V kapitalismu by to tvůrci museli dělat zadarmo a silně pochybuji, že by se do toho pustili ve svém volném čase a pak to zkoušeli přes festivaly. Ale. Kameramana Kučera tak dlouho dělal před svou ženou Věrou kamerové testy až mu k jeho experimentování napsala vzpomínky na svá studijní léta a její neplechy na koleji. Do trojky se k nim přidala Ester Krumbachová, která si nebrala servítky a navíc to byla geniální výtvarnice. Celkově to je skvělý film hýřící nápady, to ale neznamená, že jsem se místy nevytočil, ale takové stavy mám u každého filmu Věry Chytilové.
Velmi provokativní mix sovětské montážní školy (inspirace je patrná už v úvodních titulcích, kdy sledujeme chod jistého stroje), komiksově laděného vyprávění a extravagantní estetické vize naší nejoceňovanější režisérky. Chvíli trvá, než si člověk zvykne na nesourodý epizodní děj, narativní experimenty nebo afektované herectví ústřední dvojice, ale chytře satirický "protirežimový" podtón brzy diváka vtáhne a jemu nezbývá než bezbranně zírat, jak mohou být tuny alegorie a nekonvenčnosti ve výsledku zábavné a inspirativní. Na každého samozřejmě taková osobitost zapůsobí jinak, já patřím k těm s větší míry okouzleným...
Vizuálně skvost, který se topí až v příliš velké zahleděnosti vlastního nápadu, který neutáhne 74 minut filmu. Nevím, čím to je, ale Československá nová vlna mě pořád míjí a marně hledám film, který by mě vyvedl z omylu, ale zatím to spíš vypadá jako slabší odvar Francouzské nové vlny, které se nedaří přiblížit.
Skvělej vizuál a lahůdka po formální stránce. Ke kouzlu a významu obsahu mi však chvilku trvalo se prokousat. Když jsem viděl Sedmikrásky poprvé, moc jsem si je neužil. Nedokázal jsem si je zařadit do dobového kontextu. Ty dvě rozjuchané káči mi přišly lehce otravné, ale teď vidím, že jsou zcela metaironické. Ostatně - když se jedna ptá na konci, jestli jsou šťastné, tak druhá odpovídá: “A hrajem to?” Ony se tedy nemají chovat jako reálné osoby. Jeden by řekl, že jejich přístup k životu je odpovědí na ten socialistický zmar, jež je všude kolem. Nezbývá než lelkovat, nic nebrat vážně a z pánů mít jen dobrej den. Jedna nadá druhé cigáro. Ta však odmítá. První se ni zamračí a prohlásí: “Kouřit se musí!” Vlastně jsem se začal vídat s dvěma holkama, které se mi staly dobrými kamarádkami a které nyní vidím v postavách těch dvou protagonistek: (Když jsou třeba v klubu a přijde za nimi nějaký týpek s vlezlými řečmi typu “Ty máš tak krásný úsměv” tak ho hned přestanou brát vážně. Na invazivní otázky typu “A kde bydlíš a co studuješ?” odpovídaj týpkům: “Hele, to je asi jedno. Povídej spíš ty něco o sobě.” A Následně z něj maj prdel. Dost už ale o nich.) Sedmikrásky jsou projevem kontrakultury a dovedu si představit, že by film ještě dnes mohl nějaké pány rozčilovat (natož v době svého vniku). Chytilová na to reaguje svým věnováním: “Tento film je věnován všem, co se rozčilují jen nad pošlapaným salátem.”
Tak dámy a pánové pro mě je tohle filmový skvost československé kinematografie 60-tých let, vizuální orgie se zde kloubí s ohromnou porcí originality a černého humoru. Kdoví jak by se vyvíjelo dílo Věry Chytilové nebýt roku 1968 či být po něm na západě, ale to přenechám dumalům.
Hrozný film od Věry Chytilové, který potvrzuje , že tzv. alternativní umělci se v minulém řežimu dostali i k penězům, a mohli natáčet úplné hovadiny. Vizuálně zajímavý počin kulhá na nulové myšlence námětu.