Česká Superžena překypuje otřesnými nesmysly. Mořská panna zde pojídá dortíky a šlape na hrábě

Její dosavadní hrané snímky Šťastná (2014), Jak se moří revizoři (2018) a Casting na lásku (2020) totiž pravidelně okupovaly čelní příčky pomyslných žebříčků o nejhorší tuzemská díla roku. Pro novinku s názvem Superžena se Toulová ambiciózně inspirovala Sedmikráskami (1966) Věry Chytilové, své mentorky během studií na FAMU.

Z mnoha důvodů se však feministický milník z 60. let dodnes objevuje v prestižních výběrech nejlepších snímků všech dob (např. v předloňském žebříčku Britského filmového institutu se umístil na děleném 25. místě), zatímco Superžena zřejmě nemůže pomýšlet ani na to, aby se kterýkoli ze zhruba padesáti českých filmů, jež se během letoška objeví v kinech, dočkal mizernějšího hodnocení.

Anotace hovoří o prostředí dnešních třicátníků, v němž se poněkud neobratně pohybuje i hlavní hrdinka Maja (hraná samotnou Toulovou). Ta údajně nenaplňuje očekávání svého okolí, vyhýbá se kariéře i rodinnému životu, časem však nátlaku společnosti podlehne a rozhodne se stát dokonalou ženou.

To zní jako moderní a vcelku lucidní námět, že? Potíž je v tom, že jakkoli se pro Toulovou bezesporu jedná o velmi osobní téma, do smysluplného filmového vyprávění se jí myšlenky přetavit nepodařilo. S Majou se setkáváme ve chvíli, kdy má za sebou zrušení svatby se sympatickým a stabilním partnerem Davidem (Matouš Ruml). Až mnohem později se dozvíme, že na vině jsou negativní očekávání od manželského svazku vycházející z toho, že se rodiče Mají (Jitka Sedláčková a Igor Bareš) prý pořád hádali.

To sice není kdovíjak strhující a originální motiv, ale… je to aspoň něco. Skoro žádný spor rodičů ale reálně nevidíme, a tak je velmi obtížné se na pocity hlavní hrdinky napojit. Maja ze svého vlastního vyprávění vychází jako nepochopitelná, nekoherentní, otravně diblíkovská a místy až maniakální antihrdinka, jejíž rozmazávání čokoládového dortu po obličeji v aluzi na Jokera (2019) je tudíž trefnější, než si Toulová možná sama představovala.

„Jsem dospělá a dospěju si, až budu chtít.“ Podobně nesmyslné repliky Maja trousí téměř neustále. Cachtá se doma ve vaně a ve stylizovaných vidinách si představuje samu sebe jako mořskou pannu. Ty se prolínají celým filmem stejně jako animace spočívající v papírových vystřihovánkách, jejichž autorkou je (soudě dle titulků) samozřejmě také Toulová.

Jenže proč zrovna mořská panna? Sama hrdinka říká, že mořská panna je bytost topící muže, kteří jí podlehnou. Jenže ona ani nikoho netopí, ani jí nikdo nepodléhá. Trable s Davidem po vzoru mnoha jiných tuzemských romcomů plynou prostě z toho, že si dvojice odmítá o situaci kolem svatby aspoň jednou smysluplně promluvit.

Maja také odmítá běžné kariérní cíle a jedince přistoupivší na tento kapitalistický model považuje (ve vizuálně zřejmě nejlépe provedené metafoře celého snímku) za ovce. Přivydělává si banálními úpravami ve Photoshopu a sní o malířské dráze, ani pro ni však nehodlá nic dělat. Přiznává, že má blíž k shopaholičce než workoholičce, zatímco upozorňuje na některé sponzory filmu nákupem na jejich webových stránkách.

Nosí trička s nápisy jako „kdo neměl zmrzku, neví, co je láska“ nebo „žádný přítel = míň nádobí“, představuje si těhotenské chutě jako pojídání oliv s čokoládovým dortem, humorně zlehčuje myšlenky na sebevraždu a inteligenci si představuje tak, že zvládne nešlápnout na hrábě po vzoru Leváka Boba ze Simpsonových. Spousta scén se snaží být cool a svěží, výsledek je však utahaný, s drhnoucím tempem a bez komediálního timingu. A nepomůže tomu ani cinefilní pomrknutí zakomponováním tzv. Wilhelm screamu.

Autorčino přiblížení se poetice Věry Chytilové v praxi pak vypadá následovně: Maja řekne, že pracuje na volné noze, a následuje záběr na holé chodidlo čouhající z postele. Anebo truchlivě prohlásí: „Mám pocit, že mi život proplouvá mezi prsty,“ během čehož sledujeme záběr na její ruku pod proudem vody v umyvadle. Jindy si zase stěžuje na výšku 152 centimetrů, zatímco její postava má příjmení Malá. Možná v nějaké paralelní dimenzi působí podobné momenty vtipně či nápaditě, buďme však rádi za naši realitu se všemi jejími neduhy, kde podobné laciné metafory a pomrknutí opravdu nefungují.

Během velmi zmatené narace se o většině skutečně důležitých věcí dozvídáme z desaturovaných flashbacků, které jsou leckdy výrazně poutavější než to, co se odehrává v současnosti – možná i proto, že se v nich více vyskytují herecky zkušenější Bareš, Sedláčková a Ruml, vedle nichž působí výkony ostatních (bohužel včetně ústřední protagonistky) značně ochotnicky.

Producent (a zároveň i kameraman a střihač) Pavel Mědílek v distribučních materiálech tvrdí, že „film Superžena je, mimo jiné, výjimečný svojí vizuální stránkou a rozmanitostí lokací, na kterých jsme opravdu nešetřili. Natáčeli jsme na těch nejkrásnějších místech republiky ve všech ročních obdobích.“ Ano, ve filmu je lokací skutečně požehnaně, bohužel ale nijak nevycházejí z potřeb příběhu, nýbrž společně s hrdinkou navštěvujeme taková místa, která se odvážila na tento projekt finančně přispět a stát se tak partnery.

Proto se ocitneme třeba v zubařské ordinaci, kde pracuje hrdinčina údajně nejlepší kamarádka, kterou ale po jedné zbytečné scéně už nikdy nepotkáme. Maja se také nepochopitelně účastní zimních radovánek v jakémsi resortu, snad protože zasněžených komedií s hrdinkami legračně padajícími na lyžích máme každou zimu málo. Jindy zase vyrazí na kliniku plastické chirurgie, ale i když se připravuje k řadě procedur včetně zvětšení prsou, bez jakéhokoli dalšího vysvětlení k ničemu z toho nedojde. A tak si aspoň (zcela nezávisle na čemkoli jiném) nechá Majina mladší sestra Anna (Natálie Grossová) zvětšit rty. Není však třeba se bát, ani z toho vůbec nic nevyplyne.

Nesmyslné chování charakterizuje vlastně všechny postavy a skutečně nelze jakoukoli hloupost obhájit tím, že jde o vysoce stylizované dílo plné zcizujících záběrů odrážejících nesourodý vnitřní život protagonistky. Toulové se totiž nedaří ani předat žádné smysluplné poselství. Během poslední dvacetiminutovky hrdinka projde ničím nemotivovanými prozřeními, rázem přehodnotí svůj život a tento přerod se stvrdí tím nejlínějším a z pohledu ženské emancipace také nejhorším řešením všech dosavadních problémů.

Návštěvu kina tedy rozhodně nelze doporučit vůbec nikomu, což zřejmě pochopila i většina potenciálních diváků a divaček a na jedné z mála pražských projekcí během prvního dne uvedení v kinech jsem byl v celém sále úplně sám. Eva Toulová šla víc než kdy dřív s kůží na trh – a to doslova, neboť ve filmu má i pár lehce odvážnějších scén. V její snaze o umělecký počin jde pochválit snad jen to, že se hrdinka většinu času nesoustředí na randění (jak je pro obdobné romantické komedie běžné), nýbrž na práci na sobě; ačkoli hojné zoufání nad zmařeným vztahem samozřejmě nechybí. Zoufat si ale budou především nešťastníci, kteří utratí za lístek na tento amatérský paskvil peníze.