Kam se hrabe Barbie. Ve Vraždě ing. Čerta excelují Bohdalová, Menšík i zapomenutá autorka

„Ty jsi ale ztloustla. A taky už nejsi nejmladší,“ hodnotí hrdinku nazvanou pouze Ona (Jiřina Bohdalová) starý mládenec Bohouš Čert (Vladimír Menšík). Nedlouho předtím se jí po mnoha letech ozval a pozval se k ní na večeři. „Žiju si sám pro sebe,“ říká světácky, sám se sebou spokojen. Přitom však jde jen o hulvátského žvanila, šovinisticky nadřazeného, ale zároveň ublíženého a nedůtklivého. Ona se už brzy přesvědčí o tom, že je nejen přezíravý, ale i přežíravý, jelikož ani její obětavé vyváření mnoha chodů nestačí k ukojení jeho nekonečného hladu.

Ale co na to Ona? Upravená, leč poněkud osamělá čtyřicátnice žije ve svém vkusně vybaveném bytě. „Umím potěšit pány. Ať se mě ptají, nač chtějí, odpovídám zásadně: nevím – řekni mi to ty!” Rovněž ráda vaří a ví, že to umí. Nic z toho jí však dosud nepřineslo vztahové štěstí a navzdory nesporné inteligenci i komunikační obratnosti se nevzdala maloměšťáckého snu o svatbě jakožto hlavního životního cíle. Telefonát kdysi sličného, dnes poněkud vyžilého Čerta tedy přišel právě včas.

Krátký, pouze 72 minut trvající snímek měl premiéru na karlovarském festivalu v roce 1970 a na podzim téhož roku se objevil v našich kinech. Navzdory provokativnosti tématu i zpracování se zřejmě jednalo o natolik minoritní dílo, že jeho uvedení strůjcům počínající normalizace zprvu nevadilo; posléze se však jednalo o poslední kus, do něhož mohla jeho autorka Ester Krumbachová výrazněji přispět.

Krumbachová patří mezi nejzajímavější, nejdůležitější, přitom však trochu upozaďované postavy československé nové vlny. Jako scenáristka se v druhé polovině 60. let podílela především na několika zásadních filmech Věry Chytilové (Sedmikrásky, 1966; Ovoce stromů rajských jíme, 1969) a svého tehdejšího manžela Jana Němce (O slavnosti a hostech, 1966; Mučedníci lásky; 1966). Ještě výrazněji se zapsala jako kostymérka a výtvarnice, například u Všech dobrých rodáků (1968).

Během normalizace nesměla Krumbachová u filmu pracovat, scenáristickou šanci dostala až opět od Věry Chytilové díky Faunově velmi pozdnímu odpoledni (1983). Vražda ing. Čerta ale nakonec zůstala jejím prvním i posledním režijním počinem. Ten měl navíc režírovat Jan Němec, s nímž Krumbachová psala scénář, ale po jeho protestu proti sovětské okupaci v roce 1968 mu to bylo zakázáno. Tou dobou se mimochodem rozpadlo také jejich manželství a Němec se od projektu kompletně distancoval a považoval jeho výsledek za velmi nezdařený.

Vražda ing. Čerta skutečně dlouho zůstávala na okraji zájmu a v literatuře se dočkala nemnoha čestných zmínek, často navíc svědčících o ne úplném pochopení díla. „Celá věc nemůže být popsána v tradičních a racionálních termínech. Je tu trochu surrealismu, se surrealistickou zálibou v sentimentálním kýči pojímaném v duchu campu. A vše je koncipováno velmi vizuálně: hrají zde barvy, tvary, kostýmy, předměty, vlasy, prostě vše. Zkrátka a dobře, Vražda ing. Čerta je portrét Esteřiny duše, jinak, ale stejně ženské, jako je Věřina,“ psal Josef Škvorecký ve své slavné stati o novovlnných tvůrcích Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Škvorecký se v textu přitom sám přiznává, že snímek neviděl, možná proto z doslechu přecenil jeho snovost a fantasmagoričnost.

Z dnešního pohledu bychom jej totiž označili za pravý opak – totiž ve společenské realitě pevně ukotvenou a dobře čitelnou satiru, pomocí absurdního humoru tepající do patriarchálních poměrů. Zmínění oné „Věry“ je však více než trefné, jelikož právě se Sedmikráskami od Věry Chytilové (k nimž Krumbachová pomáhala psát scénář) bývá Vražda ing. Čerta právem označována za klíčové dílo novovlnného feminismu.

To však neznamená, že by film glorifikoval ženy a působil nenávistně vůči mužům – ostatně sama Krumbachová s misandrií vůbec nesouzněla. Kritiku si totiž zaslouží oba gendery kvůli tomu, jak ochotně hrají patriarchátem přidělené role. S gustem se nacpávající (a podobně jako v oblíbeném televizním Bohoušovi z roku 1968 požitkářský) Vladimír Menšík nejde daleko pro mansplaining, gaslighting a další formy manipulace jen proto, aby si udržel (ničím nezaslouženou) dominantní pozici ve vztahu. A sofistikovaně rafinovaná Jiřina Bohdalová tuto hru hraje s ním a kvůli vidině svatby je ochotná se ponižovat. S až mateřskou něhou utěšuje svého milence a strpí věty typu: „Vypadáš jak bůhvíjak zajímavá žena. Ale přitom jsi jen žena.”

Za zmínku pochopitelně stojí pečlivě designovaná mizanscéna, zdařilá hudba Angela Michajlova a také svěží vtipnost tryskající skoro z každého dialogu. Patrná je i záměrná nepřehlednost vyprávění, kvůli níž si nemůžeme být jisti, jak přesně na sebe scény navazují a kolik času mezi nimi uběhlo; i když do odbržděnosti zmíněných Sedmikrásek má toto dílo opravdu daleko. Boření čtvrté stěny prostřednictvím vyprávění Bohdalové působí jako jeden z řady načrtnutých, přesto ne zcela dotažených nápadů – stejně jako překotný a fantaskní závěr, který ale s podnětnou ambivalentností předkládá variantu, že šance na vykoupení ženy spočívá v tom, že se začne chovat trochu jako muž.

„Proč já raději nejsem povrchní,“ vzdychá si Ona, zatímco časem ztrácí iluze ohledně toho, jaké role by ve společnosti měla plnit. Co před půl stoletím muselo mást odbornou i laickou veřejnost, z dnešního pohledu působí až samozřejmě a feministicky doslovně. Tematizace postavení ženy v patriarchální společnosti a podvracení stereotypů dnes nikoho nešokuje, ostatně divácké či kritické hity jako Barbie (2023) a Chudáčci (2023) jsou na těchto myšlenkách založené. Jedno z nejosobnějších děl končící nové vlny tedy zestárlo mnohem lépe než spousta jeho chválenějších souputníků a díky své nadčasovosti nepřestává být relevantní ani dnes.

Nově digitálně restaurovaný snímek se na přelomu ledna a února představil na prestižním festivalu v Rotterdamu, od středy jej lze vidět i v běžných českých kinech. V horší kvalitě je dílo ke zhlédnutí i na streamovacích platformách Voyo a KVIFF.TV.

Zdroje: Filmový přehled; Škvorecký, J.: Všichni ti bystří mladí muži a ženy