„Je to sice komedie, ale taková trochu divná,“ uvedl letos v Karlových Varech režisér a scenárista David Jařab svou novinku Hadí plyn a vyzval publikum, aby několik dnů po projekci raději nezaujímalo žádná stanoviska. Ani s určitým (přestože však ne oním doporučeným) časovým odstupem však nelze tuto surrealistickou féerii považovat za zdařilý film.
Měla to být sci-fi roku, vyloženě revoluce, místo toho jde o zklamání – nelogicky patetický mišmaš nahodilých nápadů, na němž není nic futuristického, ale většina věcí na něm je zpátečnická.
Nedávno uplynulo padesát od vojenského puče v Chile pod vedením generála Augusta Pinocheta, během něhož byl svržen demokraticky zvolený prezident Salvador Allende. Následovala vojenská diktatura, která si vyžádala tisíce mrtvých a až desítky tisíc mučených civilistů a civilistek. Jelikož i v srdcích některých českých zastánců neoliberalismu zůstává podivná nostalgie po Pinochetovi, není od věci si toto krvavé výročí připomenout. Režisér Pablo Larraín nabízí na Netflixu upírský film Hrabě balancující mezi hororem, satirou a existenciálním dramatem, který ze všeho nejvíc vypovídá o banalitě zla.
„Tohle není příběh o lásce, ale o osudu či, chcete-li, statistice,“ lže hned v úvodu nová romantická komedie na Netflixu. Film s názvem Láska na první pohled samozřejmě o lásce je, a to dokonce opravdu o lásce na první pohled. Jedná se však i o jednu z prvních vlaštovek pomalu přicházející vánoční sezóny. Obrňte se.
Dvaašedesátiletý režisér a herec Kenneth Branagh, který se po dřívějších filmových adaptacích Shakespearových děl pustil do zpracovávání oblíbených detektivek Agathy Christie, má v kinech třetí titul s Herculesem Poirotem, v němž opět ztvárnil hlavní roli extravagantního belgického detektiva. A zatímco v předchozích dvou případech sáhl po knihách, u nichž tušil zaručený úspěch (Vražda v Orient expresu, Smrt na Nilu), tentokrát zkombinoval několik méně známých příběhů uctívače šedých mozkových buněk. A udělal dobře. Přízraky v Benátkách oprávněně táhnou divačky a diváky do kin.
Všechno dobré musí jednou skončit. A ani Expendables nemohli svůj boj s časem vyhrávat věčně.
Adaptace zásadní divadelní hry padesátých let Kočka na rozpálené plechové střeše slaví 65 let od premiéry. Snímek se stal předním reprezentantem dobového Hollywoodu, autor předlohy Tennessee Williams však přemlouval publikum ve frontách před kinem, aby na film nechodilo. Cenzura totiž nepřipustila obsah zkoumající sexualitu, především pak tu překračující heteronormativitu. Williams prohlásil, že se tím postup americké společnosti zpozdí o padesát let. Přesto se jedná o jednu z nejikoničtějších rolí Elizabeth Taylor i Paula Newmana.
Čtvrtý a nejspíš i poslední díl série Expendables je zároveň tím jednoznačně nejhorším. Celou dobu působí uměle, unaveně a zbytečně. Není ničím originální, nově příchozí aktéři většinou nejsou zajímaví, velká část akce je ošklivě digitální. Rating R přispívá pouze k tomu, že do kamery šplíchá víc digitální krve.
Asi na žádný český film na letošních Varech nečekalo před velkým sálem Thermalu tolik lidí. A zatím jsem u žádného snímku nezažil tak dlouhý potlesk a vlastně opakované mohutné hlasité potlesky – při uvádění filmu a prezentaci štábu, po všech jejich projevech a poděkováních, při závěrečných titulcích a po jejich skončení. Sci-fi Bod obnovy, která právě vstupuje do široké distribuce, si něčím podmanila publikum.
Téměř každý rok vznikne životopisný film o velké politické osobnosti. Izraelská premiérka Golda Meir patří k výjimečným ženám historie, jež vedly nějakou zemi. Helen Mirren se tu po vzoru Meryl Steep, jež ztvárnila britskou premiérku Margaret Thatcher, rozhodla bojovat nejen s morálními dilematy, ale i s výraznou latexovou maskou.
Po zdlouhavém festivalovém kolečku se v našich kinech objevuje polské drama Chléb a sůl (2022). Jde o celovečerní debut Damiana Kocura, loni oceněný zvláštní cenou poroty vedlejší benátské sekce Orizzonti i polskou národní cenou pro objev roku. A všechnu tuto chválu si rozhodně zaslouží.
Česká televize se navrací k televizním dokumentům o tuzemské kinematografii. Vypráví příběh barrandovských ateliérů a jejich důležitých aktérů ve snímku Kouzelný kopec. Ambiciózní počin je nicméně ukázkou toho nejhoršího přístupu k historické látce, o které se kromě náhodných faktů nedozvíte vůbec nic.
Nenápadný životopisný britsko-americký snímek Golda izraelského režiséra Guye Nattiva s Helen Mirren v čele vstupuje do českých kin a podle všeho si získává obstojnou pozornost. Jedná se o pohled na historický krizový okamžik v první polovině sedmdesátých let, kdy byl Izrael pod útokem arabské koalice a čelil největšímu existenčnímu ohrožení během své moderní historie. Události sleduje očima stárnoucí, ale stále ostré premiérky Goldy Meir.
Erin je na první pohled obyčejná britská učitelka ve Španělsku, které změní život loupežné přepadení v supermarketu. Žena sice drsně zneškodní útočníka, ale za hrdinku je jen částečně. Její dceři totiž hrozí vyloučení ze školy a kamarád jejího manžela ji chce zatáhnout coby informátorku do nebezpečného policejního vyšetřování. Erin má navíc temnou minulost, kterou tvůrci seriálu hodlají postupně rozplétat. Ale spíš se do toho pořádně a tragikomicky zamotají.
České sci-fi jsou skoro vždy komedie či parodie. Téměř nikdo si netroufá na vážná témata a seriózní vyznění. Bod obnovy je pokusem o český Minority Report nebo Půjčovnu masa. Režisér Robert Hloz se uvedl jako schopný řemeslník. Teprve druhý film ukáže, zda je v něm něco víc.