Ikonickou roli Elizabeth Taylor zmrzačili cenzurou. Dědictví Rozpálené střechy přetrvává

Paul Newman hraje stárnoucího sportovce Bricka, jenž postupně propadá depresím a alkoholismu. Jeho nádherná žena Maggie, přezdívaná Kočka (Taylor), se zatím pokouší přijít na to, jak by mu mohla pomoct. Je to už dlouho, co o ní Brick projevil jakýkoli zájem, míněno komunikačně i sexuálně. Poslední dny strávil na pohovce poté, co si ve chvíli opilecké lehkovážnosti zlomil nohu, a upíjel se k smrti.

Nyní se pár ocitá na oslavě narozenin patriarchy (Burl Ives), před nímž rodina úzkostně tají, že umírá. Chtějí mu dopřát ještě jednu příjemnou sešlost, než mu oznámí zprávu od doktora a rodinného přítele, jenž se rozhodl pacientovi dopřát ještě okamžik klidu. Na pozadí už začíná handrkování o rozsáhlé rodinné jmění, jehož se Brick nemá sebemenší vůli ani sílu účastnit. Maggie, jež se jako chudá dívka do rodiny přivdala, má strach, že bude Brick o svou část dědictví ochuzený, proto se ho pokouší mobilizovat. Jemu i dalším se však její úpěnlivá agrese jeví jako chladná vypočítavost.

Důležitým dílem skládačky v předloze je Brickova nevyoutovaná homosexualita. Jeho emoce se daly do pohybu po sebevraždě „kamaráda“ Skippera a následná krize ho připravila o energii dál předstírat. Jenže se ocitáme v padesátých letech, v době, kdy v Hollywoodu doslova existovaly seznamy zakázaných slov, myšlenek a tvůrců. Takzvaný Haysův kodex nebyl vymáhaný státem, šlo o seberegulační orgán studií. Vznikl během třicátých let, kdy mravokárci volali po cenzuře prostopášnosti, vulgarit a amorálních aspektů nového masového umění kinematografie. Hrozilo, že se iniciativy chopí vláda a začne průmysl kontrolovat. Aby tomu producenti předešli, rozhodli se cenzurovat sami s tím, že jejich vlastní zásahy budou citlivější a budou lépe vyhovovat jejich obchodním zájmům, než kdyby do procesu vstoupila legislativa.

Na černou listinu se tak dle očekávání dostalo zobrazování nahoty, explicitnějšího sexu a vulgární jazyk. Ovšem i zpodobnění mezietnických vztahů a čehokoliv „queer“. Homosexualita se mohla objevit ve filmu jen v negativním světle a musela být příslušně potrestaná. Tak vznikla plejáda noirových padouchů kódovaných jako gayové. Z této koordinované série stereotypů napříč médii pramení i přetrvávající představa, že gayové jsou nadstandardně promiskuitní, vychytralí a nedůvěryhodní – jen tehdy se totiž mohli objevovat nejen ve filmech. V dnešní době mnohá tato zpodobnění „reclaimovala“ sama queer komunita pro jejich campovou hodnotu. Tradice sexuálně a genderově fluidních padouchů byla záměrně ad absurdum dovedená v parodických a satirických filmech jako Rocky Horror Picture Show či Růžoví plameňáci.

Pro Kočku na rozpálené plechové střeše to znamenalo, že Brickova homosexualita musí pryč. Williams ji oproti původnímu plánu nemohl doslova pojmenovat ani ve svobodnějším divadelním prostředí (k nutnosti kompromisu ho tlačily vlastní finanční potíže), její implicitní přítomnost ve hře však zůstala nepopiratelná. Filmová cenzura však byla mnohem ostřejší a Skipper nemohl být „kamarád“, ale pouze kamarád. Scénář musel obsahovat několik odkazů k heterosexualitě, aby bylo těžší si do děje projektovat původní význam, předně závěrečný slib Maggie, že dítě určitě bude. Podle požadavků studia navíc nabídl alespoň náznak smířlivého konce. Původní scénář se tedy proti Williamsově vůli dočkal důsledného přepracování.

Velmi to rozladilo Paula Newmana, jenž byl nadšený z možnosti ztvárnit tak komplexní postavu. Podle některých zpráv snímek opustil režisér George Cukor, protože neměl pocit, že může nadále zachovat ducha předlohy. Když si k tomu připočteme, že první den natáčení zahynul během letecké tragédie manžel Elizabeth Taylor Mike Todd, máme tu chmurných pár měsíců pro všechny přítomné. Natáčení se stalo nepříjemnou povinností.

Přesto by nebylo na místě výsledek zcela odmítnout. Williams napsal komplexní hru. I s vyškrtnutím jednoho prvku zbylo dost materiálu, aby alespoň na povrchu vzniklo působivé drama. Brick se potýkal se strachem ze stárnutí a smrti, s pocity méněcennosti a neschopnosti. Důrazné přehlédnutí jeho homosexuality však posouvá i zbylé motivy. Jeho odmítání stále zoufalejší Maggie se jeví mnohem krutěji a zákeřněji. A její žárlivost na Skippera, jež měla mezi příteli způsobit konflikt, působí méně smysluplně.

Ve většině příběhů může být sexuální identita postav skoro irelevantní, v tomto případě se okolo ní však vše otáčí. Protagonista jako heterosexuál je kostkou domina, která mění kontext všech dalších voleb a činů. Lze se začít pouštět do hypotetických debat o tom, že filmová adaptace má nárok dělat změny a měnit kontext dle libosti. Taková argumentace by ale měla větší váhu, kdyby se skutečně jednalo o svobodnou tvůrčí volbu, nikoliv o důsledek cenzury.

V této verzi si každopádně větší pozornost zaslouží Maggie,  uvězněná v nešťastném manželství. Okolí samozřejmě ze všeho viní ji. Její povinností je postarat se o vznik a funkčnost rodiny, tedy především o dítě. Vzhledem k tomu, že Bricka vykastrovaný scénář redukoval na statickou postavu s očima nonstop na dně sklenice, film musí na svých bedrech táhnout Taylor. Jen díky její bezbřehé energii a dravosti můžeme o výsledku stále mluvit v superlativech. Newman ždímá každou příležitost, kterou má, úžasné jsou hlavně jeho konfrontace s filmovým otcem Burlem Ivesem. Ve stěžejních scénách s manželkou však jeho postava vyznívá ploše a nekompletně. Proč asi?

Snímek režiséra Richarda Brookse můžeme izolovaně od kontextu ocenit jako kvalitní drama se skvělými hereckými výkony. Ještě mnohem důležitější je však nahlížet dílo v kontextu toho, jak může úspěšné propojení cenzury a zábavního průmyslu přetvořit uvažování celé země (a vzhledem k americké kulturní dominanci prakticky celého světa). Americká propaganda prostřední třetiny století byla tak úspěšná, že se stala neviditelnou. Stala se normou.

Dokonce v takové míře, že i po ukončení přímého institucionálního tlaku během šedesátých let její vliv v kultuře dlouho přetrvával. Boj proti ní se pak jevil jako cosi nepřirozeného. Ještě dnes, 65 let po premiéře Kočky na rozpálené plechové střeše, značná část obyvatel považuje za zcela samozřejmé a neutrální, že popkultura zahrnuje pouze bělošské a heterosexuální zastoupení. Dostat se do tohoto bodu vyžadovalo mnoho násilí v doslovném i přeneseném slova smyslu, jakmile ho však bylo dosaženo, situace se obrátila. Nesmírnou energii stojí naopak vrátit se ke svobodě vyjadřování a možnosti zobrazovat všechny druhy lidí a všechny způsoby života.

Slova Tennessee Williamse o půlstoletém zbrždění světa se prorocky naplnila. Do mainstreamu se LGBTQ+ témata pořádně probojovala až v posledních deseti či patnácti letech. Provází je výkřiky o nepřirozené agendě, o nemístném aktivismu. Široké veřejnosti nedochází, že umělci tu nebojují proti přirozenému stavu věcí, ale proti vědomému výmazu lidí, kteří existovali vždy, ale nesměli být součástí veřejného prostoru. Co je výmluvnější, než že postava v Pulitzerovou cenou vyznamenané hře, jež trpí svou potlačovanou homosexualitou, musela v prominentní hollywoodské adaptaci o svou identitu přijít? Kočka na rozpálené plechové střeše je kvalitní drama, ale také dědictví útlaku a nesvobody.

Podívejte se na seznam nejlepších filmů podle databáze Kinoboxu.