Dokument o ateliérech Barrandov je jako ošizený guláš, po kterém budete mít jen hlad

Na platformě iVysílání můžete zhlédnout nový dokumentární snímek České televize Kouzelný kopec, pojímající rozsáhlou historii filmových ateliérů Barrandov, založených filmovým magnátem Milošem Havlem v roce 1933. Na ploše necelých sta minut prolétává devadesáti lety, od vzniku snímku Vražda v ostrovní ulici po Obecnou školu. Informace distribuuje primárně třemi cestami. Sestaveným narativem provází vypravěč mimo obraz,  archivní záběry jsou kombinované s těmi filmovými a doplněné vzpomínkami tvůrců a tvůrkyň.

Dokument se snaží kráčet, výstavbou i estetikou, ve šlépějích portrétů a cyklů Martina Šulíka, jako například Zlatá šedesátá či Československý filmový zázrak. Ty jsou tematicky úzce sevřené, zevrubně rozebírají dílčí oblasti nebo je rozmělňují do více epizod. Jsou poctivě vyrešeršované, soustředí se především na díla samotná a na kontextualizaci probíraného období. Kouzelný kopec se však pustil do odvážného úkolu zmapovat celou rozsáhlou historii ateliérů.

Dokumentarista Roman Vávra stojí především za televizními portréty, které se týkají tuzemských dějin nebo kulturních osobností. I rodině Havlových se už věnoval ve filmu Ivan Havel: Pozdní sběr. Široké zázemí a zkušenosti mohou nahrávat záslužnému dokumentu o jedné z nejdůležitějších průmyslových institucí u nás. Kouzelný kopec je však rozkročený mezi nostalgií, pseudoodborným vhledem a bezradností, o čem chce vlastně vyprávět.

V recenzích by se mělo vždy pojednávat o tom, co ve filmu je, nikoliv o tom, co v něm naopak není. Tady však nelze jinak, jelikož Kouzelný kopec trpí především tím, jaké informace si (ne)vybírá; postrádá konceptuální uvažování. Snaží se celou historii ateliérů rámovat příběhem Miloše Havla, jenž po sobě zanechal věčný odkaz. V úvodu nabízí hrané ilustrační záběry, kdy se Havel v černobílém obraze prochází prázdnými prostory. Od jeho příběhu se však záhy odkloní.

A tady začíná problém, táhnoucí se celým filmem, který střílí jednotlivými událostmi či ukázkami z filmů. Nikdy však neuvádí ani příčinu, ani následek. Postrádá jakoukoli kauzalitu a zůstává u tezovitých výkřiků. Sice se dozvíme, že Havel ateliéry založil, ale nezjistíme, v jakém stavu byl tuzemský filmový průmysl předtím či potom. Je sice hezké opakovat frázi, že se jednalo o tuzemský Hollywood, přesná fakta a kontextualizace však chybí.

Dějiny kinematografie se dají rozebírat z úhlu estetického, hospodářského či průmyslového, přičemž všechny jsou často úzce propojené. Snímek bez systému zabrousí do každé kategorie, informace nedává do souvislostí a vše působí nahodile. To lze přičíst na vrub především výběru tázaných osobností.

Všechny na Barrandově pracovaly a nutno ocenit, že se výpovědi neomezují pouze na herce a herečky. Vystupují zde producenti, hudebníci, štukatéři, kameramané, režiséři či potomci osobností, jejichž osudem se film zabývá. Jejich vhled se nicméně omezuje na historky z natáčení a osobní příhody bez širšího kontextu.

Vypravěč se je nesnaží pospojovat, komentuje jednotlivé ukázky z filmů nebo vyobrazené události. Rozpadající se struktura postrádá jednotící prvek a citelně v ní chybí filmoví historici a historičky či teoretici a teoretičky. Kouzelný kopec se snaží o naučný pohled, který je bez předložení závěrů a názorů akademické a odborné obce nemožný. Roli jakéhosi historika do jisté míry supluje filmař Jaromír Kallista, jenž jako jediný přináší relevantní informace o chodu průmyslu.

Narativ tvoří stále dokola se opakující schémata a zjednodušování dějin tuzemské kinematografie. Je z něj cítit snaha, aby se společnost nedělila na černou a bílou, ve finále však stejně sklouzne do omílání stejných historek a zažitých pravd. Vávra byl skvělý řemeslník a dokázal se přizpůsobit každému režimu, socialisté po válce vyštvali Miloše Havla, nová vlna přišla jako zázrak a nejlepší etapa našeho filmu, František Vláčil byl nejpoetičtější režisér atd.

Ani po tolika letech nedostáváme patřičný kontext, podložené výpovědi či nový náhled na věc, jenž se díky získaným poznatkům změnil. Tvůrci vyzobávají z jednotlivých etap jen ty pomyslně důležité filmy, drží se zajetého kánonu a odmítají brát zvolenou etapu jako celek, jenž se nedá redukovat na pár stále reprízovaných filmů.

Zavádějící je i interpretace role nacistů. Ve 40. letech vznikalo méně českých filmů, což dokument dává za vinu právě Hitlerovskému Německu. To je značně zjednodušující, jelikož tehdejší filmová rada odhlasovala, že Češi budou točit méně filmů, zato s větší uměleckou hodnotou i rozpočtem. Hlavní hrozbu pro Německo nepředstavovalo ani tak možné problematické vyznění, jako spíš touha být jedinou dominantní evropskou filmovou mocností.

Kvůli tomu se v tuzemsku točily snímky s lokálními náměty či inspirované západními vzory, aby se eliminoval exportní potenciál, který říše chtěla mít čistě pod svým palcem a vyvážet především vlastní tvorbu, a to z finančních důvodů. Obdobně nepřesnými a redundantními prvky dokument překypuje, což nelze svést pouze na příliš krátkou stopáž. 

Lze alespoň ocenit, že se dokument vyvarovává senzacechtivých a skandálních historek o první republice. Konečně neposloucháme irelevantní řeči o zvrhlých večírcích, Haasovi na kokainu či promiskuitní Mandlové. Paradoxně začíná být nejzajímavější v závěrečných minutách, kdy rozebírá nereflektovaná 90. léta a současný stav ateliérů. Vyzdvihuje důležitost řemeslně-uměleckých oborů, které drží ateliéry již téměř tři desetiletí na špičce.

Jedno z finálních slov patří současnému řediteli Petrovi Tichému, jenž říká, že je načase přestat se obracet do minulosti a mluvit o zlatých časech, které se nikdy nevrátí. Musíme si přiznat, že současným ateliérům se daří víc, než by se mohlo zdát. Jako by tak trochu mluvil i o zpackaném dokumentu, v němž vystupuje.

Kouzelný kopec však veskrze zůstává dalším řadovým titulem, jenž diskusi o tuzemské kinematografii neposouvá, nepodněcuje, nesnaží se o interpretaci a drží se v klidně nekonfliktních vodách, kde si vystačí s několika slepenými archivními záběry a historkami o tom, jak to v barrandovských ateliérech stále stejně voní.