Jsou Poláci spíše pohostinní, nebo násilní? Drama Chléb a sůl nastavuje zrcadlo i nám

Příběh vychází ze skutečných událostí z roku 2017 a v jeho centru jsou dva opravdoví bratři Tymoteusz Bies a Jacek Bies. Stejně se jmenují i jejich postavy, což platí i pro řadu dalších figur, které Kocur vybíral z řad neherců. Starší Tymek se vrací do svého rodného maloměsta z Varšavy, kde studuje hudební konzervatoř. Má před sebou kariéru úspěšného klavíristy a k témuž osudu navádí i mladšího Jacka. Ten je však v přístupu k výuce liknavější a raději tráví čas se svou partou. K nim se přidává i zamlklejší a přemýšlivější Tymek, jemuž se sice líbí jeho dětská láska Nikola (Nikola Raczko), nechce se však v provinčním městečku zaháčkovat.

Stává se nicméně váhavým svědkem rostoucí nevraživosti mezi polskou omladinou a dvojicí arabských přistěhovalců, kteří před nedávnem otevřeli bistro s občerstvením. Migranti musejí zpočátku čelit jen nejapným vtípkům a kibicování, krůček po krůčku se však napětí stupňuje a atmosféra vyhrocuje. Nevhodné řeči přecházejí ve fyzické výhrůžky a díky Kocurově přesné režii i efektně využité šabloně podobných snímků je jasné, že problémů přibude.

Velkou část děje sledujeme v dlouhých záběrech snímaných stacionární kamerou, což v kombinaci se zúzkostňujícím formátem 4:3 upozorňuje na rigidnost maloměstských postav, jejich neochotu či neschopnost rozhýbat své životy. Snad jen Tymkovi nechybí tah na bránu, vždyť právě s ním se kamera pohybuje nejčastěji. Jeho tlak na výkonnost však nakonec k ničemu nevede – nedaří se mu ani dotlačit Jacka k intenzivnějšímu cvičení na klavír, ani přesvědčit členy party k citlivějšímu přístupu k jiným kulturám.

I když o to se vlastně ani tolik nesnaží. S přistěhovalci sice jedná vlídněji, ne však natolik, aby riskoval svou pozici v komunitě vrstevníků. Nevidí či spíš nepotřebuje vidět rozpor mezi oduševnělými klavírními skladbami a oddáváním se světštějším radovánkám, ať už jde o sprosté rapování, kouření, popíjení či nadávání na svět. Drží se zpátky natolik, že můžeme pochybovat i o jeho sexuální orientaci; což je zcela v pořádku, protože to není pro hlavní linii vyprávění podstatné.

Kocurovi se skvěle daří vystihnout nepříjemně sžíravou náladu, která v tomhle maloměstě panuje. Je to patrné třeba ve scéně, kdy Tymek s Nikolou nesměle tokají v autobuse. Jeden z Arabů, Youssef (Nadim Suleiman), jede s nimi a hledí si svého až do chvíle, kdy mu dvojice místních hrubiánů a kontumačních poloneonacistů ukradne batoh. Nikdo z přihlížejících nezasáhne, každý od nespravedlnosti raději odvrací zrak. Nehybná kamera Tomasze Woźniczky však publiku tento luxus nedovolí a my tak musíme celou trapnost a tichou nespravedlnost prožít společně s postavami.

„Všechno, co se stane, již bylo napsáno,“ reaguje posléze okradený Youssef a vykládá Tymkovi klíčový rozdíl. Zatímco v Polsku je symbolika chleba a soli spojená s vřelým přivítáním, v arabské kultuře jde o projev sblížení, bratrství. Arabové v Polsku rozhodně vítaní nejsou, jako ostatně nic, co do velmi tradičního a homogenního prostředí přijde zvenčí. S tím by se muslimové, zvyklí na mnohem větší pohostinnost, snad i smířili, avšak rostoucí míru agrese a šikany ze strany místních nelze tolerovat donekonečna.

Nabízí se tak srovnání třeba s geniálně propracovanou moralitou Jednej správně (1989) od Spikea Leeho, v níž byla trnem v oku lokální afroamerické komunity pizzerie vedená Italy. Zatímco Lee se však spoléhal na expresivitu, promluvy postav do kamery a záplavu živočišné energie, Kocur vychází z přece jen decentnější, nevtíravější tradice evropského pozorování.

Přestože to tak může znít, Kocurův film není jednorozměrnou agitkou obviňující Poláky a glorifikující migranty; sám režisér koneckonců pochází právě z těchto chudších, předměstských poměrů. Spíš ukazuje na povahu zla, které si leckdy ani neuvědomujeme. Rasistické a xenofobní chování, s nímž se dennodenně setkáváme, časem můžeme začít brát jako něco samozřejmého, snad i neškodného a pomáhajícího potvrzovat naši skupinovou identitu stejně jako třeba účast na populárních národních sportech.

Zjevný paradox, že se mladí opakovaně chodí krmit kebabem jakožto levným a rychle dostupným jídlem, které jim navíc chutná, ačkoli pohrdají původem a kulturou těch, kdo jídlo připravují, je postupem času tak lehké přehlédnout…

Snad i proto se Kocur spoléhá na sympatickou nedohranost a nedořečenost mnoha momentů. Dokázal výborně odpozorovat komunikaci lidí, kteří se nechtějí příliš otevírat, své slabosti raději skrývají a snaží se získat ve skupině dominantní pozici například pomocí machistického provokování. Spousta mladých lidí vyrůstala v rozvrácených, závislostmi a dalšími problémy stižených rodinách a ti nejzraněnější jsou nakonec ti nejnebezpečnější. Kocur nechce na nikoho ukazovat prstem, varovný ukazováček však pozvedá.