Poirot čelí spiritismu. Přízraky v Benátkách mají sílu detektivky i dobrého hororu

V titulcích se uvádí, že scenárista Michael Green tentokrát sáhl po detektivce Hallowe'en Party, která u nás vyšla pod názvem Viděla jsem vraždu, jíž se nechal inspirovat. Není to ovšem tak úplně pravda. V knize, kterou Christie napsala už ve svých devětasedmdesáti letech, se sice Poirot a spisovatelka Ariadne Oliverová (alter ego i sebeparodie Agathy Christie) a řeší vraždu mladé dívky na halloweenském večírku, nicméně ve filmu, zasazeném poněkud netypicky do Benátek, najdeme odkazy rovněž na další romány britské „královny detektivek“.

Pěstování dýní a jiné zeleniny se Poirot v předčasném důchodu věnovat ve Vraždě Rogera Ackroyda (ostatně bylo by dost zvláštní, kdyby se o zemědělské úspěchy pokoušel zrovna v městě vystavěném na moři), spiritismu se obsáhle věnovaly knihy Plavý kůň či Poslední seance a zlopověstné dítě se objevilo v Hadím doupěti. Nic z toho však není na škodu. Faktem zůstává, že napotřetí se Poirot Branaghovi povedl nejvíc podle toho, jak s ním pracovala sama Christie, tedy ve smyslu částečné modifikace tradiční maskulinity.

Zatímco ve Vraždě v Orient expresu byl malý Belgičan spíše akčním hrdinou, který si to rázoval po střeše vlaku uvězněného ve sněhu a šplhal po lešení železničního mostu a ve Smrti na Nilu víc tendoval k hrdinovi z melodramatu, upomínajícím se na dávno zmizelou lásku, v Přízracích v Benátkách je mnohem víc detektivem, co neposkakuje a nepobíhá, ale používá „šedé buňky mozkové“. Nenosí zbraň, neohání se pěstmi, ale spoléhá se na racionalitu, logiku a psychologii. Proto se mu také podaří rozlousknout případ, kdy čelí nejen týmu podvodníků, ale rovněž celému spiritismu.

Musíme si uvědomit, že právě komunikace se zemřelými a duchy byla od poloviny 19. století až do začátku druhé světové války všeobecně oblíbená v Evropě i v USA. Nejednalo se přitom o pouhé pokoutní prakticky, řada spiritistů se snažila pomocí nejnovějších vynálezů dokázat (či naopak vyvrátit) existenci ducha a duchovního světa. Významnou roli v tom sehrála například fotografie. Přízraky v Benátkách stojí právě na dualismu přístupů k této otázce. Ariadne Oliverová (Tina Fey) zastupuje člověka podezřívavého vůči šarlatánům, ale připouštějícího existenci duchů, zatímco Poirot reprezentuje skepticismus a racionální přístup k danému problému.

Právě na příklonech a odklonech k jedné či druhé straně narativ Přízraků v Benátkách stojí. Volbou předlohy, tématu i zpracováním se tak Branagh po akci v Orient expresu či melodramatické Smrti na Nilu přiklání k duchařskému hororu, který je funkční a dokáže udržet pozornost i tempo. Až na krátké scény z úvodu a závěru se prakticky celou dobu ocitáme ve tmě a v útrobách „prokletého“ benátského domu, ideálního pro pořádání halloweenského večírku i k vykonání několika vražd.

Temnou atmosféru podtrhuje bouře, která zuří venku a znemožňuje skupince zúčastněných (a podezřelých) dům opustit. Médiu paní Reynoldsové (Michelle Yeoh), jejím „romským asistentům z Maďarska“ (Emma Laird, Ali Khan), rodinnému lékaři (Jamie Dornan) a jeho synkovi (Jude Hill), hostitelce a truchlící matce Roweně Drake (Kelly Reilly), někdějšímu snoubenci zesnulé Alicie (Kyle Allen) a hospodyni (Camille Cottin), která nikdy nezůstává na noc, aby ji nedostihla kletba domu.

Zápletka se odvíjí právě od záhadné smrti Alice, která je zprvu pokládaná za sebevraždu. Rowena Drake, slavná operní pevkyně, pořádá ve svém domě halloweenskou párty pro sirotky, jenže historická budova je údajně stižená kletbou postihující hlavně zdravotnický personál, který zde měl kdysi nechat zemřít nevinné děti. Hercule Poirot se nechá vyprovokovat svou přítelkyní Ariadnou Oliver a vypraví se na spiritistickou seanci, která se odehraje po večírku, aby odhalil podvodnici. Jenže pak začnou umírat lidé... Čí vinou? Prokletého domu? Neklidných a pomstychtivých duchů? Nebo člověka, který se potřebuje zbavit nepohodlných svědků?

Právě sázka na jednoduchost ve filmu plné své účely. Temná atmosféra halloweenského večera, historií prodchnuté budovy se zlověstným geniem loci, zátoky plné neklidné hluboké vody, masky, lampiony, vřeštící děti a lekačky s duchy. To vše Branagh využívá ke své formální i vypravěčské opulentnosti a starosvětskosti, která v tomto případě funguje znamenitě. Ostatně právě čarování kamerou a dechberoucí záběry kombinované s rafinovanými postupy nás mají zatlačit do sedačky, což režisérovi daří.

Co je však podstatnější, ve třetím díle filmové ságy o podivuhodném belgickém detektivovi se mu daří mnohem lépe vystihnout jeho charakter. Nejde o to, že by musel nutně kopírovat Poirota, jak ho zamýšlela Agatha Christie, ostatně doslovnost a opatrné kopírování literární předlohy není tím, co by publikum mělo nejvíc lákat. Nicméně fakt, že se v knihách Poirot liší od jiných detektivů své doby a s ohledem na datum jeho vzniku není typickým představitelem maskulinní síly a moci, je na Christiině práci sympatický.

Branagh tak upustil od demonstrování fyzických dovedností extrémně kníratého mužíka nebo jeho melodramatického fňukání nad fotkou dávno zemřelné přítelkyně a přiklonil se k tomu, co Poirota charakterizuje především – k používání kombinace logiky, znalosti psychologie a užití empatie. Jeho Hercules už nepobíhá, ale zastavuje se a přemýšlí. Noří se do hloubky své mysli, kde musí rozlišit realitu konstruovanou jako spektákl k zastření určitých skutečností a realitu, v níž dlí jeho protivník, chladnokrevný vrah. A právě takový Poirot, ať už si k tomu dopřává stejně velká vejce, černorybízový likér nebo pohody ústředního topení, je tou fascinující veličinou.

Jen jediného přešlapu v budování charakteru malého velkého detektiva se Branagh dopustil. A to tehdy, když ho nechal pronést větu, že nemá žádné přátele. Takový Poirot už z podstaty své existence být nemůže, právě naopak. Poirot je extrovert, narcis, rád se předvádí, potřebuje publikum. A zakládá si na tom, že má dostatek přátel, některé z nich na vlivných místech či vysoko ve společenské hierarchii. Poirot by o tom neměl pochybovat a cítit splín ani ve chvíli, kdy zdánlivě odchází na odpočinek, neboť to z něj najednou dělá zcela jiného člověka, popírajícího veškeré dosavadní chování.

Na Přízraky v Benátkách můžete zajít do kina v rámci záliby v detektivkách a hororech, knihách Agathy Christie či jako plnění příjemné povinnosti v předhaloweenském období. Nebudete zklamaní. Zůstává otázkou, po které knize Keneth Branagh sáhne příště. Nejde o to, že by neměl z čeho vybírat. Příběhů s Poirotem i jiných příběhů „královny detektivního žánru“ jsou desítky. Jenže vzhledem k tomu, co má režisér společného s postavou, již ztvárňuje, nemůže být jeho volba tak snadná.

Díkybohu pro publikum se nespokojí s něčím obyčejným, nemalebným, strohým či nezáživným. Zavede nás do dalších někdejších kolonií britské koruny, když už nás vzal na plavbu po Nilu? Spokojí se s anglickým venkovem, když nás svezl Orient expresem a zavezl do Benátek? Nechá se zlákat vánočním příběhem, který by byl spíše sezónní záležitostí? A co je hlavní, troufne si adaptovat nepříliš populární poslední Poirotův případ nazvaný Opona, který Agatha Christie nechala v rámci svého odkazu vydat posmrtně, neboť v něm slavný detektiv zemře? Nikdo se do tohoto úkolu moc nepouští, protože kdo by riskoval tak silnou emoci, jako je loučení s oblíbeným charakterem? Uvidíme, necháme se překvapit.