Bod obnovy prolamuje prokletí české sci-fi. Po úspěchu ve Varech jde do kin

Ono okouzlení nejspíš není absolutní, nikdo snímek nevyzdvihuje do výšin světových klasik žánru. Není to nový Blade Runner, Minority Report nebo Matrix. V onom potlesku a dojetí je ukryté spíše to, že někdo konečně prolomil prokletí české kinematografie a nebál se natočit vážně míněný žánrový film.

Všimněte si, že i ty nejúspěšnější české sci-fi, fantasy nebo horory jsou v zásadě komedie, satiry nebo parodie (Vorlíček, Macourek, Lipský). Naposledy přesně před šedesáti lety u nás někdo natočil vážnou sci-fi – Ikarii XB1 (1963), kterou potom bylo možné uvádět i v zahraničí a nestydět se za její řemeslné kvality a vypravěčskou suverenitu. Bod obnovy tedy není zlomový ve světovém kontextu, ale v tuzemském zcela určitě. Všichni dávno rezignovali na to takové filmy točit ba i jen podporovat v produkci. Vzdalo to rovněž publikum, a tak kvůli utlumené poptávce neexistuje ani nabídka. Je to začarovaný kruh, z nějž vystoupil právě až tým kolem režiséra Roberta Hloze a producenta Jana Kallisty.

Vzhledem k omezeným rozpočtovým možnostem opustili epický rozměr a spektakulární akci. Jedná se v zásadě o detektivku ve sci-fi kulisách roku 2041, místně jsme stále ve střední Evropě. Lidé ve filmu mluví česky, občas jim uklouzne anglické slovíčko; digitální noviny či hologramové reklamy zobrazují zprávy střídavě v češtině i v angličtině. Většina lidí má jména německého původu, která by ale mohli mít i Češi; příjmení hlavní hrdinky, mladé policistky, je počeštěnou verzi polského jména. Názvy ulic připomínají původní české předělané tak, aby působily „angličtěji“. To, že se nacházíme v pokročilé dystopii, nám signalizuje fakt, že stále existuje Alza.cz. Architektura v sobě zahrnuje i realizovanou "Chobotnici" od Jana Kaplického.

Detektivka se odehrává ve fikčním světě, v němž se stalo víceméně normou, že si lidé každý den „zálohují mozek“ na pevný disk, kdyby náhodou zemřeli násilnou smrtí, aby mohli být „obnoveni“ ve speciálním institutu, jenž shodou okolností sídlí (asi) v Praze. Za celou dobu se nedozvíme, jestli právě střední Evropa je pupkem světa, kolik má obnovovací institut poboček a kolik tam denně vozí těl. Zápletka spočívá pouze v tom, že šéf firmy (Karel Dobrý), momentálně poskytující služby hrazené ze zdravotního pojištění, jež je možná státní nebo polostátní, by chtěl službu kompletně zprivatizovat. To by mělo umožnit být efektivnější a zálohovat mozky online v reálném čase.

V tomto světě operuje také teroristická organizace Řeka života, která je proti zálohování a pro přirozené umírání, a často páchá různé atentáty, kde lidé umírají i dost nedobrovolně a nepřirozeně. Když je zavražděn čelní vědec institutu/firmy a hrozí, že by se privatizace nepovedla, protože by klienti mohli vůči bezpečnosti služeb pojmout nedůvěru, vkládá se do hrdinčina vyšetřování i Europol – vyšší moc.

V zásadě to vypadá, že policie nemá nic moc na práci, protože se všichni ustavičně zálohují. „Absolutní vraždou“ se stává až to, když daný člověk nemá zálohu mladší než 48 hodin. To je jistá arbitrární hranice, po níž už obnova moc nefunguje a mozková paměť začíná být v konfliktu s buněčnou pamětí. Během vyšetřování se postupně přichází na to, kolik osob bylo zálohováno špatně nebo pozdě, případně jak se chovají klony vyrobené ze starší zálohy, které si však nemůžou pamatovat, co se s nimi dělo těsně před smrtí.

Z detektivního hlediska je to vlastně docela zábava domýšlet si zápletku a být překvapený novými pointami, kdo co ve svém „plotu“ nedomyslel a jak něčí staronová zálohovaná verze nemůže vědět, co jeho novější nezálohovaná verze zamýšlela. Perspektivou celkového fungování společnosti a legislativy se tím však vytváří zmatek a vzniká spousta logických děr. Bod obnovy je nastavený tak, že postavy jednají pouze v přísně logicky omezených mantinelech aktuálního vyšetřování. Někdy musí myslet dopředu, někdy dozadu, ale nikdy globálně, sociologicky nebo existenciálně. Bod obnovy není filosofické dílo o smyslu lidské existence a přirozenosti. Postavy mají velmi jednoduchou psychologii podobnou postavám v počítačových hrách, kdy se nesmí odchýlit od jednoduchého pracovního zařazení nebo jednoho osobního traumatu.

Všichni na sebe pálí úsečné dialogy a snaží se propracovat z bodu A do bodu B, C až Z, aniž by si mohly odpočinout, najíst se, jít na záchod, zasouložit si nebo se usmát. Což je v podstatě model konvenčního detektivního thrilleru, zde pouze v lehce technoirových kulisách. Většinu stopáže se díváme na herečku Andreu Mohylovou, která se tyčí ve své nordicky dokonalé nadřazenosti nad ostatními. Vypadá, jako by ji vygenerovala a vysoustružila AI a narodila se jen proto, aby mohla hrát v tomto chladně vykalkulovaném díle. Roli mentálně sice geniálního, ale fyzického podčlověka dostal výrazně menší Matěj Hádek, který vypadá normálně jako Matěj Hádek, díky tomu je ve filmu za smrtelně nemocného člověka.

Bod obnovy drží pohromadě právě tím, že se řeší jen jeden případ, ne celý fikční svět. Z jeho pravidel se také odhaluje jen to, co slouží vyprávění, cokoli navíc by mohlo způsobit problémy. Je to film, v němž jsou všichni právě tak chytří, aby byli schopní řešit jen to, co mají, a zároveň stále nechápali to, co chápat nemají a nepřišli na nic dřív. Reagují hlavně logicky (v rámci toho, co za logické považují autoři scénáře), a pokud se náhodou nechají ovládnout emocemi, udělají chybu.

Zatím to vypadá, že film spíše kritizuji a posmívám se mu, než že bych ho chválil. Snažím se ho však popsat v jeho omezené strojové funkčnosti, která umožňuje, že vůbec mohl vzniknout. Těžko si představit, že by byly důsledně řešené všechny konsekvence, na to by byl potřeba formát několikadílně minisérie pro VOD. Těžko si představit i nějaké zastavení a usebrání, moment, kdy by postavy byly samy se sebou a nezabývaly se nějakým vnějším problémem. Je to film, jenž si za téma zvolil lidskou smrtelnost, ale v zásadě nemá žádný přesah.

Je skoro překvapivé, když se velká část dnešní sci-fi produkce propadá do přehlídky efektní akce, že v Bodu obnovy jde staromódně pouze o vyšetřování. V náznacích se tu objevují proměny životního stylu, většina rekvizit má však jen trochu futurističtější design, ne funkci. Asi bych nabízené dílo chápal nejlépe jako showreel pro další, větší produkci. Podívejte se, co umíme. Když si připlatíte, dodáme vám něco, co bude skoro jako to Minority Report. A upřímně, být producentem, klidně bych do toho šel. Když si vzpomenete, kolik dnes zavedených tvůrců muselo natočit svůj první pokus, aby dokázali, že se jim dílo úplně nerozpadne pod rukama, a něco pamětihodného udělali až na podruhé či napotřetí, nezbývá než brát i tuto rozcvičku jako povedenou a důležitou.

Film byl podpořen v rámci programu Kreativní Evropa MEDIA.