Články

Zatímco Češi vyslali do boje o Oscary řemeslně zvládnutý, jenže rutinní a mimo kontext českého prostoru zcela irelevantní „národní velkofilm“ Bratři, Slováci mnohem lépe pochopili zadání. Ne že by Světloplachost měla opravdovou naději některou ze sošek vyhrát, tomu stojí v cestě jak dokumentární formát, tak i pořádný rozpočet na nutnou lobby. Přesto je nepochybné, že slovensko-česko-ukrajinský snímek, jenž už se dočkal uvedení a úspěchu na několika evropských festivalech, budou mít američtí akademici a akademičky důvod brát vážně. Nyní vyhrál i tuzemskou sekci na jihlavském festivalu.

Snímek TÁR v hlavní roli s dvojnásobnou držitelkou Oscara Cate Blanchett je ode dneška k vidění na SkyShowtime. Film od producenta, scénáristy a režiséra Todda Fielda zkoumá měnící se povahu moci, její dopad a trvanlivost v moderním světě. Lydia Tár je všeobecně považovaná za jednu z největších žijících skladatelek/dirigentek a vůbec první ženskou šéfdirigentku velkého německého orchestru.

Po období sucha pestře zastoupená distribuční nabídka pro dětské publikum se nyní rozrostla o převyprávění klasické povídky Strašidlo cantervillské. Satirický tón uzpůsobuje pohádce a více se zaměřuje na mezilidské vztahy. Předkládá příběh o síle přátelství, konvencím a smrti navzdory, ačkoli celkový zážitek velmi rychle vyšumí.

Horor má ze všech filmových žánrů zřejmě největší fanouškovskou základnu a zejména pro začínající tvůrce je jeho univerzální apel na emoce spojené se strachem a úzkostí vhodným prostředkem k metaforám a sociálním komentářům. Americký režisér s indickými kořeny Bishal Dutta do své celovečerní prvotiny Démon ve mně (It Lives Inside) promítá vlastní zkušenosti s dospíváním v cizí kultuře, v níž člověk snadno opouští tradice svých předků. A také svou fascinaci americkými horory v čele s Noční můrou v Elm Street, jejíž vliv je na pomalu vyprávěném snímku orientovaném na postavy až příliš patrný.

Na probíhajícím jihlavském festivalu vzbudil poměrně velkou diváckou odezvu dokument, za jehož chytlavým názvem Jiříkovo vidění se ukrývá značně provokativní myšlenka. Její sympaticky agresivní podání si zaslouží uznání, v jiných ohledech jde však o film poměrně problematický.

Vítěz Zlaté palmy v Cannes za rok 2023 je napůl detektivkou a napůl soudním dramatem. Slavná spisovatelka je obviněná z vraždy svého manžela. Je možné, že spáchal sebevraždu skokem z okna, mohl vypadnout nešťastnou náhodou nebo mu mohla ‚pomoct“ i ona.

Moje nová tvář je časosběrný dokument o mladé ženě, které se její bývalý partner pomstil za rozchod tím, že ji polil kyselinou. Ta jí rozleptala obličej, oči, ruce a plíce. Martina se dává dlouhých devět let dohromady a má jen minimální naději na to, že někdy opět uvidí, najde se partnera a vůbec překoná strach z mužů.

Jste-li mezinárodně uznávaným režisérem nejslavnějších japonských filmů jako Sedm samurajů či Tělesná stráž, nemusíte mít nutně na růžích ustláno. Akira Kurosawa natočil v letech 1950 až 1965 mnoho kanonických filmů, avšak následně jej japonský průmysl začal považovat za zastaralého. Do roku 1980 tak vytvořil jen tři snímky, nemohl sehnat financování a pokusil se o sebevraždu. A poté natočil Ran, své poslední mistrovské dílo inspirované Shakespearem a také životem feudála Mori Motonariho z 16. století. Nejdražší japonský film své doby tento týden míří díky společnosti Pannonia Ent. do českých kin a stále je na něj radost pohledět, přestože vzešel z Kurosawovy bolesti a pojednává o lidské vypočítavosti, krutosti a smrti.

Jen málo filmových dokumentů se dočká mainstreamové pozornosti, což je škoda. Moje nová tvář má přesto potenciál zaujmout, příběh kyselinou polité Martiny v sobě má pořádný kus příběhové atraktivity. Ten se může ve špatných rukou snadno změnit v bulvár. V těch správných však může vzniknout strhující osobní drama o nutnosti znovunalezení sebe sama.

Netflixu kraluje americký herec a scenárista Bill Burr, jehož časopis Rolling Stone jmenoval sedmnáctým nejlepším stand-up komikem historie. Ve svém celovečerním debutu Fotři (Old Dads) se tvůrce animovaného seriálu R jako rodina snaží po padesátce vychovávat malého syna, udržet si manželku a rodinu i vlastní zažité názory proti ultrakorektní společnosti, jíž spolu se dvěma přáteli dávno nerozumí. A zároveň zůstat starým mládencem s duší puberťáka, jenž si může v autě rapovat a chodit do striptýzbarů. Stominutový snímek se štítkem komedie a s neskrývaně satirickými záměry však nedokáže rozesmát. Jen prohlubuje generační či genderové stereotypy, které jeho hrdinové překonávají.

Prezidentka, romantická komedie Rudolfa Havlíka z loňského roku, teď sklízí úspěch na Netflixu. Snímek s Annou Geislerovou v čele České republiky, která stejně jako většina ostatních lidí touží po lásce a funkčním vztahu, však dost možná netrefí žádné cílové publikum. I pro ty, kteří mají rádi daný žánr, bude totiž spíš nudná a překvapivě tak „bezkontaktní“, že naštve i asexuální diváky a divačky, natož ostatní.

Ne, tohle ještě není očekávaný spin-off ze světa Johna Wicka, i když z hlediska tématu i zpracování k tomu nemá daleko. Jihokorejský akčňák se od svého uvedení začátkem října prodral mezi nejsledovanější tituly na Netflixu, a tak bychom si o tomto násilném baletování měli říct něco víc.

Česká společnost dlouho nevěděla, jak se stavět k případu bratří Mašínových a jejich odbojové skupiny. Převládal spíš negativní názor, který byl ovšem silně ovlivněný propagandou za minulého režimu. Natočit o Mašínových hraný film vždy znamená vystavit se tomu, že jde o oslavu zločinců. Snímek Bratři se tomu pokouší šalamounsky uniknout.

Indián s Karlem Rodenem je na pohled jistě nejbizarnější český film loňského roku, který nově slaví úspěch na Netflixu. Jednak kvůli svému šílenému námětu, a pak proto, že se do hlavní role podařilo vehnat herce, který by rozhodně neměl mít potřebu takhle klesnout. Pro Rodena jde o stejně ponižující položku ve filmografii, jakou byly pro Orsona Wellese reklamy na mražený hrášek. Ty ale vznikaly z nutnosti zafinancovat velké projekty, na něž mu znepřátelený Hollywood odmítl přispívat. Jaký důvod hledat zde? To už ani Karel Roden nemá na elektřinu?

Bratři byli pro režiséra Tomáše Mašína vysněným projektem. O adaptaci příběhu svých vzdálených příbuzných mluvil jako o běhu na dlouhou trať už v době svého předchozího počinu Wilsonov, tedy před osmi lety. Právě tento příšerný počin zároveň poněkud srážel případná očekávání. Mašín si však vybudoval dostatečné renomé televizní a reklamní tvorbou, aby se mu nakonec Bratry skutečně podařilo uvést. Dokonce jako typický národní blockbuster, který musí česká kina nabídnout alespoň jednou ročně, abychom měli pocit, že je vše, jak má být. Před pár týdny uvedené Mašínovo drama Němá tajemství nás upozornilo na to, že podceňovat ostříleného tvůrce videoobsahu by byla chyba. A skutečně se dočkáváme technicky dobře odvedené práce. Jenže…