Prezidentka je bolavě asexuální a apolitická. Annu Geislerovou bychom však na Hradě chtěli

Příběh je vcelku prozaický a zdálo by se, že na ucházející „romkom“ by mohl stačit. Prezidentka v noci s parukou, brýlemi a šátkem na hlavě utíká z Hradu do podhradí, kde leze cizím lidem do zahrad a šmíruje je oknem. Ostatně sošný sochař Petr Mareš v podání Ondřeje Vetchého za nějaké to očumování stojí. Prezidentka Kateřina Čechová (no ano, ještě ke všemu) omylem rozbije jednu jeho skulpturu, ztratí v zahradě střevíc, který ovdovělý umělec najde a vystaví si ho v ateliéru (každý jsme trochu kinky). Prezidentka se druhý den přijde omluvit, protože je čestná a spravedlivá, sochař ji pozve na návštěvu... A za chvíli spolu začnou trávit večery a noci na romantických vycházkách po Malé Straně. Zamilují se do sebe a pak už jen zbývá, jak vyřešit ten problém s prezidentováním, respektive s bezpečností státu...

To všechno by v intencích daného žánru mohlo být v pořádku, kdyby ovšem všechny jednotlivé složky jako romantická komedie opravdu fungovaly. Chybí však hlavní ingredience daného žánru, kterou je intenzivní dávka odpovídající emoce. Dává smysl, že se poměrně naivně vybudované postavy charakterní a chytré prezidentky a citlivého a milého umělce zamilují, ale projev jejich vášně je naprosto sterilní. Na prstech jedné ruky bychom spočítali jejich objetí, přičemž „polibky“ jsou ve filmu dva.

Jeden velmi cudný a letmý na Petrův krk, přičemž hned po něm následuje scéna, kdy Kateřina leží ve vaně, Petr sedí vedle ní, popíjejí a povídají si. Evidentně mezi nimi došlo k vášnivému sexu, ale režisér nás za trest poslal za dveře. Nejenže jsme přišli o jakoukoli milostnou či mírně erotickou scénu, ale vlastně úplně o všechno. Cudnější by nemohl být ani papež. A druhý polibek padne v samém závěru. A to je opravdu všechno.

Pokud se romantická komedie vzdá vášně, je to jako v tom království bez soli. Můžeme dost dobře přežít a jíst všechno, ale nějak nám to nechutná, není to prostě ono. Publikum by přistoupilo na všechny romantické rekvizity v syžetu i v obrazu, všechna ta světýlka, hvězdičky a svíčičky, skleničky se sektem, mihotající se světlo lamp odrážející se od hladiny řeky, přihlouplé úsměvy a vlhká něha v očích, to zkrátka do daného žánru patří.

Stejně tak ale potřebujete uvěřit tomu, že se do sebe ústřední pár opravdu zamiloval a že pro sebe hoří. Prezidentka vybízí ke srovnání s Láskou nebeskou nejen jako etalonem žánru, ale i tím, jak své finále posunuje do vánočního času. Jenže v Lásce nebeské ve finále všechno bouří, přebíjejí se tu piková a srdcová esa, zatímco Prezidentka má emoční sílu maximálně dvou dvojic stejných karet otočených za sebou v pexesu.

Dalším problémem je apolitičnost filmu o hlavě státu, což se zdá být absurdní. Havlík sice načrtne určité linie politických směrů či filosofických perspektiv, kterými se Kateřina Čechová řídí, ale je zjevné, že sází na jistotu a že si nechce příliš zadat. Ve filmu tedy najdeme četné odkazy na Václava Havla, ostatně na stole prezidentky jsou tři fotografie – na jedné pózuje s dcerou, na druhé právě s Havlem a na třetí s dalajlámou. Jak průhledné!

Zjevně má být i profeministická, ale takovým způsobem, aby nikoho příliš nepohoršila. V rozhovoru se svou tajemnicí a tajemníkem tedy sice zdůrazní, že se chce zúčastnit akce zabývající se problematikou „týráním žen“, ale kdyby šlo Havlíkovi skutečně o zdůraznění důležitého kroku České republiky tímto směrem, nechal by první českou prezidentku například podpořit ratifikaci Instanbulské úmluvy (která se rovněž zabývá tématem domácího násilí). Navíc ji na žádné takové akci nevidíme, takže ji ani nemůžeme brát jako politický hlas, protože pouhá proklamace je málo. Její deklarovaný humanismus je rovněž bez chuti a bez zápachu, projevuje se spíše inspirací vybranými politickými osobnostmi (těmi na fotkách) a tím, že před Vánoci rozdává lidem bez domova polévku.

Otázkou tedy je, proč se Rudolf Havlík rozhodl natočit romkom právě o první české prezidentce, navíc rok před blížícími se prezidentskými volbami, případně jak to může tyto volby ovlivnit. Je jasné, že hlavní hrdinka a hrdina mají bojovat s nepřízní osudu, kterou v tomto případě reprezentuje prezidentský úřad. Nicméně myslet si, že by právě prezidentku, byť maskovanou parukou a brýlemi, nikdo na jejích nočních toulkách nepoznal, je dost naivní. Navíc pokud jde o výtvarníka, který se zabývá studiem lidského těla a který ji během jednoho společně stráveného večera portrétuje.

Krom toho využít tak citlivé téma, jakým je historicky první žena na Hradě, pouze pro účely romantické zápletky, se v současnosti jeví jako pohrdání tematikou nízkého zastoupení žen v politice. Jako bychom se obloukem vraceli k Libuši, která byla sice dost schopná a moudrá, ale potřebovala vedle sebe svého Přemysla oráče (s voly).

Nicméně Anna Geislerová ztvárnila opravdu takovou prezidentku, jakou bychom si asi všichni přáli. Je chytrá, distingovaná, umí řečnit a ovládá minimálně jeden cizí jazyk, umí srovnat koaliční partnery po telefonu, sekne jí to, nedělá v zahraniční ostudu a evidentně by nikdy nepozvracela korunovační klenoty ani neukradla pero.

Stejně tak je Ondřej Vetchý nepochybně tím Petrem Marešem, jímž by nepohrdla snad žádná žena – umí opravit spoustu věcí, nebojí se pracovat rukama, přednáší na vysoké škole, ve volném čase tvoří sochy, chodí na procházky s pejskem Pejskem a své mrtvé ženě čte na hřbitově. Dobře, tohle je nepochybně charakter, který vytvořil scenárista a režisér v jedné osobě, ale zásluhou Vetchého se můžeme aspoň pokusit uvěřit interpretaci, že ve skutečnosti o Kateřinině pravé profesi věděl. A velmi opatrně jí dovolil blafovat, protože to znamenalo, že se budou moci vídat.

Prezidentce bychom mohli vyčíst řadu dalších problémů. Nevtipný humor, což je u českých romantických komedií spíš pravidlo, takže se během projekce prakticky nezasmějete. Logické lapsy v ději či ve vykreslení jednotlivých scén – vana v domě na Malé Straně nemá přívod vody a zjevně ani odpad, prezidentka má na summitu v zahraničí projev česky, byť pracovala jako překladatelka (v Praze pak mluví s britským premiérem anglicky, takže se ve filmu stejně objeví české titulky, pokud se jim tvůrce chtěl vyhnout), Petr se synem stěhují věci nikoli z bytu do dodávky, ale z ulice (kde to vypadá jako v obýváku) do dodávky, přičemž jejich prací je evidentně přerovnávání věcí v krabici atd.

Nechybí ani chcípáctví některých mužských hrdinů, kteří se ženám vtírají dost nevybíravým způsobem. Například podivné „kočkování“ mezi tajemnicí (Veronika Khek Kubařová) a tajemníkem (Juraj Loj) a jejich „hádky“ vyústí během vánočního plesu v tajemníkovo balení kolegyně, a když žena nechápavě reaguje, muž se na ni utrhne: „Jestli budeš dělat nedobytnou, neuvidíš mě do nového roku.“ To jeho kolegyni stačí, aby roztála a polichoceně souhlasila, protože přesně na takové lumeny všechny ženy čekají.

Ke každé volné ženě je tady navíc v záloze nějaký muž ve stylu „bude velké finále, všichni se musí vzít“ (jak zaznělo už v Trháku, v případě Prezidentky to znamená najít si partnera). Kateřinina dcera Agáta (Denisa Biskupová) má v záloze Petrova syna Matěje (Oskar Hes), tajemnice tajemníka a poručík Osičková, bodyguardka prezidentky, vypelichaného kocoura v podobě armádního generála.

Vyloženě protivná je vlezlá hudba přepínající z durových do molových tónin, abychom se jednoduše orientovali v ději, a nepochopitelná zase skutečnost, že prezidentka nemá žádné kamarádky. To, aby si šla za svým štěstím, protože spokojená prezidentka bude svou práci dělat dobře, jí musí v soukromí říct britský premiér na oficiální návštěvě ČR.

Problémů bychom ve filmu evidentně našli spoustu. Navíc pokud se režisér snaží velmi nekonfliktně sázet na emancipaci prezidentky, mohl by si odpustit záběry začínající detailem ženského zadku v obtažených šatech.

Vedlejších postav je ve filmu pomálu a slouží zde především k tomu, aby nějak postrkovaly vývoj hlavní hrdinky a hrdiny. Ani to by nemuselo být na škodu, kdyby ovšem některé vedlejší příběhy nezůstaly podivně rozvyprávěné. Nejhorší je autorovo zacházení s poručíkem Martinou Osičkovou (Vanda Chaloupková), která se sice stane velitelkou prezidentské ochranky, ale její nadřízený jí jasně řekne, že s tím nesouhlasí a že žádnou emancipaci nepodporuje.

Přitom z naší historie i z kašírování příběhu mírumilovné a poklidné země je evidentní, že by se o bezpečí hlavy státu mohlo starat i malé dítě. Osičková má spíše pomoci zamotat děj s prezidentčinými útěky z Hradu, jinak o ní víme je to, že je v dobré fyzické kondici a chodí s prezidentkou na záchod, což má zřejmě vyvolávat úsměv (na Malé Straně, chtělo by se dodat ve stejném duchu).

Dívat se na Prezidentku je zkrátka jako snažit se sedět důstojně v lokálce, která neustále kodrcá, drkotá a drhne jízdou po nerovných kolejích. Rudolf Havlík by třeba i mohl natočit dobrou romantickou komedii, kdyby našel někoho, kdo by mu vymyslel zajímavý námět a napsal výborný scénář. Takhle je Prezidentka neslaným nemastným počinem, líným filmem tvůrce, který tak trochu podváděl, opisoval nebo se zkrátka dost nesnažil. A přestože si asi myslel, jak se spoustě lidí trefí do noty, vylil vaničku (tu z Petrova domu) i s Prezidentkou.

Mimochodem – Petr ten střevíc Kateřině nevrátil...

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.