Útok kyselinou nedal Martině jen novou tvář, ale i identitu. Dokumentu nejde upřít síla

Fotografka a filmařka Jarmila Štuková se kyselinovými útoky zabývala už v minulosti – sledovala je až v daleké Indii. Tam se jedná o smutně běžný způsob vendety vůči ženám, jež má připravit o jejich příslovečnou hlavní zbraň, tedy krásu. Jde o fenomén, jenž představuje šovinismus a sexismus v jeho extrémní podobě.

Štuková časem zjistila, že nemusela vyrážet tak daleko. Ačkoliv stále jen výjimečně, oběti těchto zákeřných činů lze nalézt i u nás. Jednou z nich je i Martina Izingová. Té se rozhodl pomstít bývalý partner a polil jí obličej obsahem autobaterie. V důsledku tohoto činu je Martina nejen „zohyzděná“, ale i slepá, byť na začátku dokumentu ještě udržuje naději, že se jí zrak jednoho dne vrátí.

V první řadě můžeme sledovat dnes pětatřicetiletou Martinu, jak se během dekády následující útoku z roku 2013 sžívá se svou situací. Od zločinu uplynula na začátku už nějaká doba, nejsme tedy svědky prvotního šoku. Stále však nemá vše zcela vyřešené. Základním mechanickým problémem je její slepota. Jak bude bydlet, jak se o sebe dlouhodobě postará? Emocionální soustředěnost snímku však míří spíš k Martinině vzhledu. Snad se zdálo necitlivé použít o pár řádků výš slovo „zohyzděná“, jako bychom měli hledat jemnější výraz. Samotná Martina ani snímek však v tomto ohledu nechodí kolem horké kaše.

Fyzickou krásu jsme se naučili považovat za něco povrchního, přesto s dávkou neviditelné samozřejmě čekáme, že o ni ženy budou alespoň v základní rovině usilovat. Asi každý viděl nějakou internetovou reportáž dokumentující, kolik make-upu na sobě žena musí mít, aby mužům připadala „přirozeně hezká“. Krása je něco, o čem se nemá mluvit, což však neznamená, že nejde o jednu ze základních komodit při lidské interakci. A Martina přiznává, že svou identitu doposud v mnoha ohledech tvarovala okolo svého vzhledu – jak dokazují archivní fotky i její vyjádření, dle většinového vkusu byla krásnou ženou a věděla to o sobě.

Martinina nová tvář tedy není jen povrchovým zraněním. Vyžaduje, aby zcela přetvořila definici sebe sama a nalezla nové hodnoty. Jedná se přitom o celkem běžnou „maloměstskou“  osobu, toto hledání si tedy nejde představit jako nějaké filosofické či rétorické cvičení. Zdá se dokonce, že film se Martinu občas snaží prezentovat jako „obyčejnější“ a méně mediálně vzdělanou, než ve skutečnosti je, snad aby byla pro publikum přístupnější.

Snímek si zjevně prošel důsledným dramaturgickým i produkčním ošetřením, takže jde v dobrém i zlém vstříc mainstreamovému publiku a jeho senzitivitě. Kamera talentovaného Tomáše Kotase je povětšinou zahalená ve zneklidňujícím šeru a ulpívá na výrazných detailech, jako jsou léčebné masky, jež musí Martina často nosit. Ve fikčním filmu by šlo o poněkud povrchní symboliku, krása dokumentaristiky však spočívá v tom, že si ji může dovolit a následně legitimizovat „realitou“.

Tvůrci chápou a do značné míry sdílí fascinaci Martininou tváří a balancují na hraně toho, aby ji intenzivně zdokumentovali, ale přitom nespadli do laciného ulpívání. Nejde se zbavit dojmu, že užitím světla a detailu jsou Martininy jizvy mnohem výraznější, než když ji máte možnost zahlédnout naživo. Lze argumentovat, že tento postup klade akcent tam, kde je potřeba, a nevyhnutelně se soustředí na to, co je tématem filmu. Jistě se však jedná o téma pro případnou diskuzi.

Vyprávění relativně důsledně pokrývá výše popsaná témata, zároveň je však jasné, že Štuková a její tým usilují o dosažení smířlivého dojmu. Z filmu máme odejít s pocitem, že v Martinině životě jde vše správným směrem, že všechny odpovědi byly nalezeny.

Někdo bude tuto „lifestylovou“ tendenci snímku neustále uhýbat k podnětným sloganům a happy endu s veselkou považovat za Achilovu patu celého projektu. Jedna věc je, že se touto estetikou obklopuje sama Martina a nalézá v ní oporu a smysl, to není v žádném ohledu nutné snižovat. Zdá se však, že jí propadají i dokumentaristé a nejsou vždy schopní udržet si odstup. Martina je zřejmě velmi silná osobnost, vždyť zvládla založit a zorganizovat dobročinnou organizaci Burn Fighters. Přesto by možná stálo za to trochu odolávat jejímu vlastnímu narativu a uchovat si dokumentární úhel pohledu.

Přesto je fakt, že nebýt alespoň základního zpodobnění naděje a smíření, změnil by se výsledek dost možná v nefalšovaný body horor. Zážitek by byl třeba intenzivnější, z dokumentaristického a morálního hlediska však tím problematičtější. Jenže vyrovnat tento aspekt filmu tím, že nechám protagonistku odříkat několik motivačních dialogů, neuspokojí každého.

U velké části dokumentů s mainstreamovou ambicí lze vést podobné debaty, protože snaha vyjít vstříc publiku s sebou skoro vždy nese různé pasti, nejen etické. Štáb Mojí nové tváře se s předloženými výzvami pere poměrně slušně a nabízí bohatý film, jehož necelých osmdesát minut pokryje většinu potřebného. Pravidelné publikum autorských dokumentů by možná víc ocenilo méně kudrdlinek a facebookových mouder, dost možná se však jedná o nejfunkčnější kompromis.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.